Druhý den na cestě – Po stejných stezkách

Druhý den mého putování začal už tradičně lehkým ranním chaosem. Na autobusovém nádraží jsem s kelímkem kávy v ruce zoufale hledala nástupiště 34 a byla přesvědčená, že si ze mě odjezdová tabule dělá legraci. Fňukám: „Halooo, tady přece nikde žádné nástupiště 34 není.“ Nakonec se ale zázračně objevilo. Přesně ve chvíli, kdy jsem přestala panikařit.

Cesta autobusem měla ještě jedno nečekané překvapení. Řidičem byl chlapík, se kterým jsem se před lety vídala. Krátké, rozpačité „Ahoj“ vydalo za celý rozhovor a já byla vlastně ráda, když jsem si mohla nasadit sluchátka a ponořit se do povídání Petra Fejka o tom, jak se dělá ZOO.

Nečekané setkání, nevábně vonící spolucestující a málem přeražení o kufr při vystupování. Souhra všech těchto drobností ve mně vyvolá jediné, čistou naštvanost.

Po vystoupení v Římově ze mě ale všechna nepříjemná nálada rychle opadá. Pohled na Římovskou přehradu byl nádherný. Právě tady jsme kdysi seděli s Royíkem a pozorovali vodní hladinu i ptáky kroužící nad ní.

Po modré turistické značce jsem pokračovala dál krajinou, která se střídala mezi lesy, loukami a výhledy na kopec s kostelem ve Svatém Janě nad Malší. Kraj zlé babičky, pomyslím si. Právě tady se odehrává děj stejnojmenného románu od autorky Ditty Kůtové.

O kousek dál narazím na rybníček, kde na protějším břehu odpočívají dva kačeři. V tichu tohoto místa mi dochází, že právě odsud pochází jedna starší fotografie, která na mě vždy působila zvláštním klidem.

Cestou jsem míjela pastviny s koňmi i farmu s prasátky, kde se při jedné z našich společných cest Royík schovával před sluncem. Dotěrným prasátkům za plotem tehdy otráveným pohledem jasně dával najevo: „Nerušit, odpočívám!“

Zastávku jsem si udělala na hřišti v obci Sedlce. S banánem v ruce a Malým princem v podání Viktora Preisse v uších jsem na chvíli úplně zpomalila. Bylo to naše oblíbené poslouchání při usínání.

Další kroky vedly ke zřícenině hradu Velešín. Skalnatý ostroh obklopený vodou má zvláštní atmosféru, která mě pokaždé přitáhne. Seděla jsem tam sama ve stínu stromů a pod sebou pozorovala zelené ještěrky vyhřívající se na kamenech.

Odpoledne se začaly ozývat první hromy. Přesto jsem pokračovala až k vyhlídce Velký kámen, kde už duněly naplno. Těšila jsem se, jak budu krotit blesky a vládnout hromům. Nakonec z toho ale bylo jen velké divadlo bez jediné kapky deště.

Den jsem zakončila ve Velešíně. Pomazlením se zrzavou kočičkou a zaslouženým nanukem. A také malým překvapením: Mirinda v plechu, s bublinkami a úplně legálně.