Článek
V tropických lesích západní Kolumbie žije žába, která rozhodně nepotřebuje splynout s okolím. Pralesnička strašná, latinsky Phyllobates terribilis, dává svou přítomnost naopak velmi nápadně najevo. Dorůstá jen několika centimetrů, její tělo však může mít sytě žlutou, oranžovou nebo zelenavou barvu. V přírodě nejde o náhodu ani o estetickou zvláštnost. Výrazné zbarvení funguje jako jasné varování pro predátory, že tento drobný obojživelník není vhodnou kořistí.
Za pověstí jednoho z nejjedovatějších obratlovců planety stojí především batrachotoxin, mimořádně účinná toxická látka uložená v kožních žlázách. U pralesničky strašné bylo naměřeno množství, které může dosahovat přibližně jednoho miligramu na dospělého jedince. I velmi malé dávky přitom dokážou vážně narušit činnost nervů a svalů.
Jed ukrývá přímo v kůži
Pralesnička nepotřebuje jedové zuby ani žihadlo. Její obrana funguje úplně jinak. Toxické látky se nacházejí v kožním sekretu, a proto je nebezpečný především jejich průnik přes sliznice nebo poraněnou kůži.
Batrachotoxin působí na sodíkové kanály nervových a svalových buněk. Jednoduše řečeno naruší jejich normální fungování natolik, že může dojít k ochrnutí svalů, problémům s dýcháním a selhání srdeční činnosti. Proti samotnému batrachotoxinu navíc není k dispozici běžný specifický protijed.
Sílu těchto žab znali obyvatelé kolumbijských pralesů dávno předtím, než se o ně začala podrobně zajímat moderní věda. Některé domorodé skupiny využívaly kožní toxiny pralesniček při přípravě hrotů loveckých šipek do foukaček. Právě odtud pochází i rozšířené označení šípové nebo jedové žáby.
Bez správného jídelníčku o jed přijde
Možná nejzajímavější část celého příběhu se však netýká síly jedu, ale jeho původu. Pralesnička strašná si totiž batrachotoxin nevyrábí jednoduše sama od začátku.
Výzkumy ukazují, že jedovaté pralesničky získávají alkaloidní toxiny z potravy, především z některých drobných členovců, kterými se v přírodě živí. Do jejich jídelníčku patří například mravenci, roztoči a další drobní bezobratlí. Žába dokáže toxické látky z potravy přijmout a následně je ukládat v kožních žlázách, kde se z nich stává účinná ochrana před predátory.
Právě proto mají pralesničky chované dlouhodobě v lidské péči úplně jiné vlastnosti. Pokud dostávají běžnou potravu, například octomilky nebo cvrčky, kteří potřebné toxické látky neobsahují, žáby odchované v zajetí nejsou jedovaté tak jako jejich příbuzné žijící ve volné přírodě.
Pro zoologické zahrady a zkušené chovatele je to zásadní rozdíl. Nápadně zbarvená žabka v teráriu proto automaticky nepředstavuje stejné nebezpečí jako zvíře odchycené v původním prostředí.
Vlastní zbraň jí samotné neublíží
Zůstává ještě jedna otázka. Jestliže je batrachotoxin tak účinný, proč nezabije samotnou žábu, která ho nosí přímo ve svém těle?
Pralesničky mají vůči toxinu vlastní ochranné mechanismy související s fungováním jejich sodíkových kanálů. Jejich organismus je vůči látce, která by byla pro jiné živočichy mimořádně nebezpečná, výrazně odolnější.
Pralesnička strašná je tak pozoruhodným příkladem toho, jak složitě může v přírodě fungovat obrana jediného drobného tvora. Její výrazná barva není ozdobou, jed není jednoduchým produktem jejího vlastního těla a dokonce i jeho přítomnost závisí na tom, co žába ve svém přirozeném prostředí uloví a sní. Bez správné potravy se z jednoho z nejtoxičtějších obojživelníků světa může stát podstatně méně nebezpečný obyvatel terária.
zdroje textu:
