Článek
Byl večer 6. září roku 1997. Nad mořem osvětlených oken Moskvy se objevila čtveřice stíhaček Suchoj su-27 a nad budovou Lomonosovovy univerzity vystřelila k obloze gejzíry svítících raket. Pak se do daleka začne šířit směsice zvuků chvílemi připomínající staré videohry, chvílemi rockový koncert a občas symfonický orchestr, laserové paprsky pročesávají nebe, fasáda budovy svítí a bliká a nad tím vším explodují další růžice výbuchů. A v jednu chvíli dokonce přes videopřenos promluví ke shromáždění lidí kosmonauté z vesmírné stanice Mir…
Ne, není to válka ani revoluce. Dokonce ani přílet mimozemšťanů. Ty suchoje jsou z akrobatického týmu, ty výbuchy ohňostroje. Moskva slaví 850 let od založení. A tam před Lomonosovovou univerzitou se odbývá jeden z největších koncertů, jaké kdy lidstvo zažilo: tři a půl milionu diváků.
Jeho hlavní postavou je jediný muž. Jean-Michel Jarre.
(Video z této akce zde.)
Dětství a počátky kariéry
Jean-Michel Jarre se narodil roku 1948 ve francouzském Lyonu hudebnímu skladateli Maurici Jarreovi.
Mohlo by se tedy zdát, že Jean-Michel měl dveře do světa hudby otevřené a stačilo mu jen následovat vyšlapanou cestu. Jenomže tak tomu vůbec nebylo.
Otec v Jeanových pěti letech rodinu opustil a šel budovat kariéru filmového skladatele do Spojených států. A hodí se říci, že kariéru velmi úspěšnou, korunovanou třemi Oscary za hudbu k filmům Lawrence z Arábie, A Passage to India a Doktor Živago. Posledně jmenovaný je pro české posluchačstvo nejzajímavější, neboť jeho ústřední motiv - Lara's Theme - pak v češtině nazpíval Milan Chladil jako Krásné je žít a v německé verzi si tímto šlágrem získal německé publikum Karel Gott.
Jean-Michel tak vyrůstal jen s prarodiči a matkou. Právě ta stála za jeho uvedením do hudebního světa, když jej brala s sebou do jazzového klubu Le Chat Qui Pêche, kde pravidelně vystupovala taková jména jako Chet Baker a John Coltrane. Jarre také rád vzpomíná na historku, kdy doprovázel matku na bleší trh, kde prodávala starožitnosti a jemu tam koupila violinofon - poněkud bizarní kombinaci houslí a trumpety. Ovšem hlavně: přihlásila ho do dětské hudební školy, „lidušky“, kde získal první hudební vzdělání a klavírní výcvik.
To poté pokračovalo studiem na pařížské konzervatoři, ovšem nebyl zde považován za nijak výjimečného studenta a nekonečné cvičení předepsaných partitur a pilování etud ho ani moc nebavilo. Za to jej začala zajímat problematika zvuku jako takového. Zvuku jako materiálu. Zvuku ve své podstatě.
A náhoda tomu přála, že v pařížském rozhlase tehdy působil muž jménem Pierre Schaeffer. To byl zakladatel novátorského přístupu k hudbě - Musique concrète, kdy nejsou využívány klasické hudební nástroje, ale zvuky.
Schaeffer nahrával na pásky vrzání dveří, mačkání papíru, hlomoz vlaků, škrábání po věcech, zvuky předmětů dopadnuvších na zem a podobně. Pásky pak stříhal, slepoval, pouštěl zrychleně či zpomaleně, pozpátku, několik najednou… A rozhlas tomu fandil, dával mu k dispozici veškeré technické vybavení, výsledky jeho práce pouštěl publiku ve speciálních pořadech a dokonce umožnil vznik Groupe de Recherches Musicales - něco mezi hudební laboratoří a volným sdružením hudebníků, kteří smýšleli stejně. A roku 1969 se jeho součástí stal i Jean-Michel Jarre.
Zpočátku tam také hudbu „montoval“ z různých kousíčků, ale také začal stavět vlastní studio ve svém bytě, kam si pořídil tehdy supermoderní syntezátor EMS VCS 3, pustil se do skládání hudby z ještě čistších základů - elektronicky generovaných frekvencí. I to však tenkrát obnášelo spoustu ruční práce a porozumění analogové elektronice. Hráč musel ručně propojovat kabely, zapínat a vypínat jednotlivé linky a modulovat je.
Jak to asi mohlo vypadat, můžeme vidět například zde.
První alba
A tak roku 1972 měl Jarre hotové své první „album“ - Deserted Palace. Píši „album“ v uvozovkách, protože on sám jej za album, které by se mělo normálně vydat, prodávat či hrát v rádiích, rozhodně nepovažoval.
Byla to spíše taková užitá hudba, jakési portfolio, vzorkovník, který umístil do hudební knihovny, odkud si různí producenti filmů licencovali hudbu pro své projekty. Ovšem příliš velké úspěchy s tím neměl. V té době tak musel vzít zavděk psaním „normální“ hudby pro popové zpěváky a reklamy, aby se uživil.
Jarre se však nevzdal. Pilně ve svém „kuchyňském“ studiu komponoval na syntezátorech dál. Vydal i několik singlů jako La Cage nebo Happiness is a sad song.
A roku 1976 to přišlo.
To něco bylo album Oxygéne a bylo to skutečně něco. Už ne dílčí experimenty, ale kompozice skladeb, které na sebe navazují a reagují. Celé vytvořené elektronicky, ale nikoli s ostrými technicistními tóny, ale krásně plynoucí, „dýchající“ s bohatými překrývajícími se stopami, zasněné, melancholické, futuristické, mířící kamsi do vesmíru a do optimistické budoucnosti, kde za nás technika vyřeší veškeré problémy. Zkrátka „čistý Jarre“ a v jeho dalším vývoji (a ve vývoji elektronické hudby) zcela zásadní počin. I obal desky s lebkou a planetou vybral Jarre sám - je to obraz Michela Grangera, na kterého Jarre narazil náhodou, a nakonec se stal jeho dobrým přítelem.
Ovšem zpočátku to ani u něj na nějaký velký úspěch nevypadalo. Jarre obcházel jednotlivá hudební vydavatelství, ale nikde nebyl zájem. Hudba bez zpěváka, bez bicích, bez hitu, který by mohl bořit hitparády… v té době žebříčky rádií ovládaly velké hvězdy a obří aparatury jako Pink Floyd, Led Zeppelin, Steve Wonder, rozjížděl se David Bowie, Queen a ABBA, rodilo se disco a moderní pop a do toho byly stále slyšet dozvuky Elvise a Beatles. A Jarrovo elektronické album bylo pro vydavatelství prostě příliš velké UFO.
Nakonec se však přece jen jeden odvážlivec našel. Tím byl vydavatel Francis Dreyfus, který se rozhodl, že to zkusí a v nákladu 50 000 kusů album vydal. Jistil se tím, že jej bude prodávat do obchodů s hi-fi technikou, kde ho prodavači budou používat k demonstracím, jak kvalitně dokáže jejich technika přehrávat nejmodernější stereofonní zvuk. Pár zákazníků, kteří si desku koupili, ji pak dokonce přišlo reklamovat s tím, že je asi nějaká vadná. Moc to prý šumí…
Nicméně pak se dostavil úspěch, který jistě ani hudebník, ani vydavatel nečekali. Lidé, kterým se album líbilo, sami dělali jeho další reklamu („to musíš slyšet“), celý náklad se vyprodal a tak došlo k dalším, už vyšším nákladům, track Oxygéne IV (dnes už „kultovní“ - jak se módně říká) nasadila rádia do běžného vysílání.
Jarre si tak vytvořil první „jádro“ svých fanoušků, začal být známý ve Francii, ale i mimo ni. Ale přesto dál osaměle tvořil ve svém kuchyňském studiu.
A o dva roky později vydává (teď už bez problémů) další desku - Equinox. Její obal je opět založen na obraze Michela Grangera a hudbou plynule navazuje na Oxygéne. Opět je to koncepční instrumentální album plné bohatých melodických linek, dokonce s ještě víc prostorovým a propracovanějším zvukem analogové elektroniky a s ještě více zapamatovatelnými motivy sedmdesátkového techooptimismu. Trochu víc glamour, trochu méně zasněné.
Lidé už Jarra „uměli“ poslouchat. Takže tentokrát zaznamenalo obrovský úspěch okamžitě.
Počátek obřích koncertů
A v té době mu vydavatel nejspíš řekl něco jako „poslouchej, už jsi velká hudební hvězda. Lidi tě znají, ale nevidí. Měl bys vylézt ze své kuchyně a jít se jim ukázat, koncertovat…“. Jarre souhlasil, ale - jak by měl takový koncert vypadat? Vždyť tehdy už bylo publikum zvyklé, že také něco uvidí. Že zpěvák bude běhat po pódiu a komunikovat s publikem, v jednotlivých skladbách pojedou sóla, bubeník bude řezat do bicích, zkrátka koncert není jen poslech hudby, koncert je show.
Jenže co by to bylo za show dívat se na chlápka, který sedí mezi aparaturami připomínajícími starou telefonní ústřednu a otáčí tam knoflíky?
A tehdy se zrodila myšlenka: když elektronická hudba, tak celá elektronická show. Namísto členů kapely bude vizuální spektákl dělat okolí. Bude se promítat na okolní budovy, budou tam světla, bude se na co dívat. A rozhodně to nebude komorní. Koncert se uspořádá na Place de la Concorde - největším náměstí v Paříži.
Na ten dorazil celý milion lidí. Což byl do té doby světový rekord hodný Guinessovy knihy.
Magnetická pole a laserová harfa
Rok 1981 pak byl pro Jarra zcela zásadní hned ze tří důvodů: vydává své třetí album - Les Chants Magnétiques - magnetická pole. Sedmdesátkový technooptimismus už poněkud ochladl. Album je tvrdší, basových linek je více, ale pořád je to ten typický jarrovský zvuk.
A dále se udála událost nevídaná a neslýchaná - Jarre byl jako vůbec první západní umělec pozván do Číny, aby zde uspořádal koncert. Tedy vlastně dva. Ty se staly legendární událostí a záznamy z nich byly pak vydány jako samostatná remasterovaná alba.
Na tomto koncertě se navíc poprvé představilo něco, co je dnes už s Jarrem neodmyslitelně spjato. Totiž laserová harfa. Ta kombinuje hudební nástroj - v podstatě sampler - a světelný efekt laserových paprsků směřujících vzhůru.
Hudba z vesmíru - doslova
Roku 1986 pak vydává další album - Rendez-vous, které nese všechny atributy dosavadní tvorby, včetně malby Michela Grangera na obalu.
Ovšem hlavně se v tomto roce Jarrovi naskytla příležitost udělat představení, které by bylo opět ještě velkolepější než všechny jeho dosavadní počiny.
Tím byla oslava 150. výročí založení města Houston a 25. výročí založení NASA, které vycházelo na duben. A v lednu toho roku byl navíc naplánován start raketoplánu. A to byla voda na Jarrův mlýn! Vymyslel, že jeden z členů posádky, Ron McNair, si vezme na palubu saxofon a nahraje sólo do skladby Rendez-vous VI přímo na oběžné dráze a tato nahrávka pak bude použita na koncertě.
Mimochodem - občas se lze dočíst, že sólo mělo být hráno živým vstupem z oběžné dráhy. To je ovšem nesmysl - let byl v lednu a koncert v dubnu.
Jenomže tím raketoplánem byl Challenger, který 73 sekund po startu explodoval…
Z technooptimismu se stala šokující tragédie. Jarre nejprve uvažoval, že koncert zruší, ovšem sama NASA ho požádala, aby jej uspořádal a pojal ho jako uctění zemřelých astronautů. Tak se nakonec také stalo. Namísto veselého sóla z oběžné dráhy však zazněla smuteční píseň Ron's piece se saxofonem Kirka Whaluma. A návštěva možná až 1,5 milionu diváků (jistě i „díky“ reklamě, kterou katastrofa byla) a tedy další zápis do Guinnesovy knihy rekordů, byla jen slabou náplastí.
Konec pravého Jarra?
Pro některé fanoušky představuje Rendez-vous a houstonský koncert také konec „pravého“ Jarra. Protože po něm se jeho tvorba široce rozkročuje do mnohých jiných žánrů.
Já se k nim však neřadím. Mně se líbí, že Jarre neustává v experimentech a pokračuje v hledání stále nových hudebních možností a výrazů. Nechci z článku dělat suchopárný životopisný seznam alb, ale zmíním ty, které považuji za obzvlášť pozoruhodné.
To je třeba album Zoolook, na němž jsou zvuky složené z útržků vysamplovaných lidských hlasů, což dává vzpomenout na začátky tvorby v pařížském rozhlase.
Dále například Waiting for Cousteau. Jediná 45minutová skladba ambientních zvuků a několika málo tónů klavíru. Trochu to připomíná nahrávky (a dnes už i vytvořeniny) všelijakých bílých šumů, kterých je dnes plné YouTube, ale v roce 1990 to byl pozoruhodný zvedač obočí. A krátce poté, roku 1993, v kontrastu s tím album Chronologie, využívající techno zvuky.
Postupně také Jarre pouští do své tvorby zpěv. Což zlehka začalo už albem Revolutions z roku 1988, pokračovalo Metamorphoses a docela nedávné dvojalbum Electronica 1 a Electronica 2: The heart of noise, už je plné takových „normálních“ popových písniček s hitovým potenciálem, kdy Jarre spolupracuje s mnohými hudebníky, ať už Pet shop boys, Cyndi Lauper, Julia Holter či Hans Zimmer. Jako by veterán elektronické hudby bilancoval a vedl dialog se scénou, kterou kdysi pomáhal sám vytvořit.
Jarre také prokazuje, že není hudební zombík ze sedmdesátých let, kdy na koncepčním albu Téo and Téa, poprvé představeným roku 2007 v Praze, přináší příběh lásky dvou virtuálních postaviček, čímž reaguje na trendy internetového seznamování.
V poslední době se též věnuje jakési sebearcheologii, kdy remasteruje a přepracovává svá stará alba do více současných poloh, kdy pozoruhodným počinem je například Aero.
Paříž, 2024
Je léto roku 2024. Nebe nad Paříží prořezává laserová harfa, ohňostroje a gejzíry raket. Ze stadionu Stade de France zní hutné tóny. Trochu retro, trochu futuro.Právě končí olympiáda a hlavní hvězdou závěrečného ceremoniálu je Jean-Michel Jarre. Ve stejném městě, kde před desítkami let v laboratořích hudebního výzkumu hledal zvuky budoucnosti. Budoucnosti, která mezitím stihla přijít.
