Článek
V současné hutné debatě kolem sjezdu takzvaných sudetských Němců v Brně postrádám několik bodů k diskuzi, které považuji za mimořádně závažné a rád s nimi čtenářstvo seznámím.
Nazývat se „Sudeťáci“ je nehorázné
Onen spolek, kterému předsedá Berndt Posselt, se oficálně německy jmenuje Sudetendeutsche Landsmannschaft. Oficiální web má sudeten.de. A na něm zcela nahoře svítí jako motto: Wir Sudetendeutschen - My, sudetští Němci.
Jenomže toto označení je chybné a není to jen malicherná geografická nepřesnost, ono přejímá nacionalistický a nacistický jazyk! A já nevím, jestli se tito lidé hlásí k odkazu nacismu záměrně, nebo prostě jen neznají historii (chtěl bych raději věřit, že to druhé, ačkoli se „historickou pamětí“ ohánějí více než často).
Což samozřejmě platí i pro všechny, kteří tyto Němce paušálně nazývají „Sudeťáci“ (snad v nevědomosti).
Pojem Sudety totiž pochází z antického názvu Krušných hor - Sudéta. Později se rozšířil na celou geomorfologickou jednotku pohoří od Krušných hor po Jeseníky.
Ovšem třeba Šumava do Sudet rozhodně nepatří (to je Gabréta) a taková oblast Znojemska už vůbec ne. Jsem si jistý, že kolem roku 1900 by nikdo ve Znojmě neřekl „tady v Sudetech“.
Rozšíření pojmu Sudety na celé pohraničí se začalo prosazovat až ve 20. století z prostředí německých nacionalistů, kteří se potřebovali vymezovat vůči Čechům a Moravanům a později tak nenáviděli novou československou republiku, že se odmítali nazývat čeští (resp. moravští) Němci, jak bylo do té doby zvykem. A tak si začali říkat „Sudetští Němci“ a „Sudetami“ nazvali všechny oblasti s výrazným množstvím německojazyčného obyvatelstva. O něco později na to navázal Konrad Henlein, který svou nacistickou stranu nazval Sudetoněmecká strana.
Když tedy spolek pana Posselta sdružuje i ty Němce (dnes tedy hlavně jejich potomky), kteří byli odsunuti z jiných částí pohraničí, než jsou původní Sudety, dokonce i ty, kteří byli odsunuti z vnitrozemí, je velmi problematické nazývat se „Sudetskými Němci“. Ledaže by se chtěl hlásit k nacionalistickému odkazu Konrada Henleina a k nenávisti českých a moravských Němců k Československu…
Může se to zdát jako zbytečné slovíčkaření, ovšem je to obrovská a nehorázná licoměrnost, když Berndt Posselt neustále opakuje, jak je nacionalismus špatný, a pak klidně už názvem spolku odkazuje na německé nacionalisty i pozdější nacisty.
Proč se to nejmenuje třeba Spolek Němců vysídlených z českých zemí? Proč navazuje na nacistické termíny?
Odsun už neplatí - Němci se mohou přistěhovat zpět. Proč to neudělají?
Pan Posselt rád v rozhovorech vypráví dojemný příběh, jak se jeho otec rozplakal, když po válce navštívil Československo. Ovšem v rozhovoru pro Respekt pak říká, že se „nechtěl do Jablonce vracet“. A mně není jasné proč. Pokud byl odsun tak strašlivá křivda a po dávné vlasti předků se Němcům tolik stýská, proč se prostě nepřistěhují zpět?
Před rokem 1989 to bylo různě komplikované, to netřeba rozvádět, ovšem dnes jim v tom absolutně nikdo nebrání. Hranice jsou otevřené, odsun pro lidi narozené po válce už neplatí. Němci mohou nabývat nemovitosti v pohraničí, mohou zde pobývat v režimu dlouhodobého pobytu nebo dokonce získat občanství.
Přesto jich to udělalo velmi málo, pokud vůbec nějací.
Na pohraničí Landsmannšaftu zjevně moc nezáleží
A kromě možnosti re-migrace jim také nikdo nebrání pohraničí (často velmi zanedbané) zvelebovat a udělat z něj opět „ztracený ráj“ (pojem vypůjčený ze sborníku povídek).
To se částečně děje, ovšem z kapes českých a německých daňových poplatníků skrze například Česko-německý fond budoucnosti či přímou dotací (10 milionů Kč) z českého Ministerstva pro místní rozvoj (nenašel jsem, že by za to pan Posselt ve svých plamenných řečech někdy nějak poděkoval). Přesto však jsou z mnoha staveb ruiny a hřbitovy, na kterých leží předci Němců, zarůstají vegetací.
Landsmannschaft by tak pro odvěkou vlast předků možná udělal více, kdyby se rozpustil a peníze na svůj provoz (jen na brněnský sjezd dostali od bavorské vlády 850 000 Eur) věnoval na tuto obnovu. Anebo místo schůzování v Brně se do zvelebování bydlišť předků fyzicky zapojil.
Prý jich přijede 11 autobusů. To je nějakých 550 lidí, což už by byla slušná brigádka. Ovšem kdepak. Oni raději pobrat dotace (Meeting point festival 9 milionů Kč na tři roky z českých kapes), udělat si několikadenní výlet do Brna, nechat si tam podkuřovat od svých příznivců a pokárat nesouhlasící a vyvolat roztržku mezi občany ČR. To jistě pohraničí a česko-německým vztahům hodně pomůže…
Češi také nenesou kolektivní vinu. Proč si ji necháváme podsouvat a sami ji stimulujeme?
Snad na každém setkání „Sudetoněmeckého“ krajanského sdružení padá termín „kolektivní vina“ s tím, jak je to nemorální a lidským právům odporující princip.
Dobrá, souhlasím. Jenomže jak je potom možné, že prý Češi (a Moravané a Slezané) nějakou kolektivní vinu nesou? Dokonce asi dědičnou kolektivní vinu. Takový Jiří Padevět v rozhovorech mluví o „našem“ selhání, že se máme stydět, a říká, že vyhnání je „naše trauma“. Jaké naše? Kdo my? Vždyť kolektivní vina je nepřípustná.
Ať už se na Švédských šancích, v Postoloprtech, Pohořelicích apod. dělo cokoli špatného, vinni jsou tím jen tehdejší aktéři (dnes již nejspíš po smrti), nemáme-li uplatňovat kolektivní vinu.
Jakýsi kolega tady na médiu (není on nakonec jen trol?) dokonce píše o tom, že poklekli (není jasné kdo) před německou ambasádou a žádali o odpuštění za „barbarské chování Čechů“. Sami se hlásí ke kolektivní vině. Zvláštní forma masochismu.
Není pravda, že Němce nenávidíme
Další věc, která je v tomto kontextu hanebně podsouvána obyvatelům České republiky, je ta, že prý Němce nějak nenávidíme, máme údajně předsudky, téma prý není uzdravené (slova pořadatelů Meeting Brno) a sám Posselt mluví dokonce o jakémsi „kruhu násilí“ a potřebě jeho přerušení. Proboha… kde to vzal? Co tím myslí? On se někdy v České republice (prý jezdí do Jablonce každý rok na dovolenou) s nějakým násilím setkal? Někdo mu tu nějak ublížil proto, že je Němec?
Ve výzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění o postojích české veřejnosti k národnostním menšinám se Němci umístili velmi dobře. Lépe než Bulhaři či Židé.
Není tedy pravda, že by občané České republiky nenáviděli Němce za to, že jsou Němci.
Český Němec to chce nechat být
Kolega tady z Média, nějaký český Němec Ertner píše: „Buďte vítáni, milí krajané, naši předkové napáchali zlo. Nechme to být. Pojďme si spolu dát pivo.“
A s něčím takových bych se ztotožnil. Tedy kromě toho, že mí předkové páchali zlo. Jeho možná ano, ale mí ne. Princip kolektivní viny je přece nepřijatelný, takže mí předci (ani já) nejsou vinni za to, co se za jejich životů dělo v Postoloprtech, v Pohořelicích apod.
A věty: “ Nechme to být. Pojďme si spolu dát pivo." se mi líbí. Jenomže ať to v prvé řadě říká panu Posseltovi a pořadatelům Meeting Brno. Ti to nenechávají být. Ti mají potřebu pořád mluvit o„kruzích násilí“, o křivdách, něco prý musíme, něco odstraňovat a cosi uzdravovat.
Německé kulturní spolky fungují bez problémů
V Praze existuje například Goethe Institut a Rakouské kulturní fórum, dále u nás funguje celá síť německých spolků, které vyučují němčinu, pořádají různé kulturní akce apod. Pro německou kulturu, dialog, porozumění a společnou budoucnost dělají nekonečně více než pan Posselt se svým nátlakovým spolkem. A nikdy jsem neslyšel, že by lidé v České republice měli s těmito institucemi jakýkoli problém. Nikdy tam nebyla pořádána demonstrace proti jejich existenci, nikdo nikdy nepožadoval třeba zavření Domu česko-německého porozumění Rýnovice. Není tedy pravda, že Čechům, Moravanům a Slezanům vadí německá kultura nebo Němci jako takoví.
Nevadí jim ani pan Posselt nebo kdokoli jiný. Vadí jim (pokud mi dovolíte zabrousit do sociologie a mohu promluvit za nesouhlasící), že jim tato nátlakovka neustále podsouvá nějakou vinu. Kárá, odsuzuje a hřímá, jak jsme špatní. Opravdu se někdo diví, že si to mnozí nechtějí nechat líbit?
Na jednu stranu Posseltovi soukmenovci chtějí minulost nechat být (prý?), na druhou stranu neustále vytahují nějaké křivdy a už svým názvem (jak jsem hovořil) odkazují na nepěknou minulost.
Je to tento spolek, který se neustále vrací do minulosti. To on zabraňuje konečnému uzavření minulosti a otevření „čisté“ společné cesty do budoucnosti.
Paradox požadavku na smíření
V neustálém požadavku na smiřování je zvláštní paradox - ten, kdo říká „musíme se smířit“ vlastně tvrdí, že máme nějaký spor. Přitom on tím ten spor vytváří. Kdyby neexistoval Sudetoněmecký Landsmannschaft, dávno bychom mohli křivdy nechat být. Dávno bychom spolu mohli „chodit na pivo“, jak požaduje Ertner. Dávno by proběhlo smíření a zahlazení křivd prostou obměnou generací. Ale právě tím, že neustále mluví o křivdách a smíření, vytvářejí spor.
Pokud by ale Sudetoněmecký Landsmannschaft opravdu chtěl ukončit křivdy minulosti a dojít ke smíření, nejlépe by udělal, kdyby se rozpustil.
To máte jako odřené koleno - pokud do něj budete pořád rýpat, nikdy se nezahojí.
Smíření již proběhlo. Co chtějí víc?
Kromě toho, takové smíření, politování, a konstatování, že „křivdy patří minulosti“ už dávno proběhlo. Před téměř 35 lety byla podepsána Smlouva mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci.
A to není vše: o něco později, v roce 1997, pak byl ujednán další dokument, tentokrát na nejvyšší politické úrovni. Premiér Klaus a ministr zahraničí Zieleniec za ČR a kancléř Kohl a ministr zahraničí Kinkel za Německo podepsali Česko-německou deklaraci. Píše se v ní - mimo jiné - že česká strana lituje, že při vyhánění a odsunu Němců bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd.
A také to, že křivdy patří minulosti a nedají se odstranit křivdami novými.
Deklarace na nejvyšší politické úrovni. Přiznání křivd a litování utrpení lidí při odsunu. To jim nestačí? To není dost? Co jim tam ještě chybí? Kdy to tedy dost bude? A kdo to má rozsuzovat? Kdy bude smíření definitivní a naplněné?
Co tím vlastně sledují?
Což mě přivádí k zamyšlení nad tím, co vlastně tito „Sudeťáci“ chtějí. O co vlastně usilují. Poté, co již byly zrušeny jejich majetkové požadavky (o kterých by se ve férově vedené debatě mohlo mluvit až poté, co by německá strana splnila požadavky na placení reparací stanovených Pařížskou dohodou), zůstávají v jejich stanovách jen velmi vágně formulované požadavky a cíle. Jako „hájit zájmy ‚sudetských‘ Němců“ (a to jsou jaké?), rozvíjet kulturní odkaz, dialog a porozumění a prý „právo na domovinu“ (které jim nikdo nebere, jak už jsem psal).
A zde právě je ten zakopaný pes. Právě v těch obecných formulacích, v nejasně stanovených (ale hlasitě vyžadovaných) požadavcích.
Kdyby například řekli „chceme, abyste postavili pomník zabitým při odsunu a pak už bude vše vyřešené a naše sdružení zbytečné“, to by bylo jasné vyložení karet, o tom by se dal vést dialog. To by bylo jednoznačné, konkrétní téma s jasným cílem a výsledkem.
Jenomže takto to není nic jiného, než zákeřná forma manipulace.
Když chcete někoho ovládat, s někým manipulovat, jeden z nejúčinnějších způsobů je vyvolat v něm pocit viny, pocit dluhu, nároku. Přičemž čím méně je jasné, v čem ta vina a dluh vlastně spočívá, tím je manipulace účinnější (a oběť bezbrannější). A nejlépe, když je to sám manipulátor, kdo rozhoduje o tom, kdy už bude dluh splacen.
A myslím, že o to jde spolku pana Posselta především. Oni se nechtějí smířit, oni se chtějí smiřovat (přičemž jen oni určí, co my musíme pro smíření vykonat), oni nechtějí téma uzdravit, oni ho chtějí uzdravovat (a opět jen oni určí, co my musíme pro uzdravování dělat). Oni nechtějí narovnat křivdy, oni chtějí narovnávat křivdy, nechtějí minulost nechat být, oni ji budou pořád vytahovat a mezi řádky mluvit o tom, jak jsme špatní a že cosi musíme a něco jim dlužíme.
Z čehož mají pocit (pro ně nejspíš příjemný), že nás ovládají. A taky jim asi dělá dobře, že jim někteří politici poklonkují a nejspíš také jejich pocit morální nadřazenosti, když mohou odsuzovat a kárat ty, kteří s nimi nesouhlasí. Tam vidím pravou motivaci účastníků brněnského sjezdu. Ovšem pro dobré česko-německé vztahy je sjezd kontraproduktivním a zjevně zakládá jen další spory.
