Článek
Moje dětství v Krkonoších
Vyrůstal jsem v Krkonoších. V krajině, která je krásná, tichá, někdy drsná a plná příběhů, které se ne vždy vyprávějí. Moji rodiče mě chtěli chránit, a proto se mnou mluvili jen česky. Němčina byla něco, co ke mně nemělo patřit, alespoň ne navenek.
A přesto tu byla. Moji prarodiče z otcovy strany, kteří zemřeli příliš brzy, mluvili pouze německy. Můj dědeček Heinrich směl zůstat, protože pracoval v dole. Výsada, kterou mnozí jiní neměli. Moje babička Thekla patřila ke generaci, jejíž život byl formován politickými rozhodnutími, která sama nikdy neudělala.
Z úcty k nim jedu do Brna.
Masarykovy německé dopisy matce
Minulý podzim jsem byl se studenty Univerzity Augsburg v Masarykově ústavu. Psal jsem o tom.
Dozvěděli jsme se mnoho věcí a mimo jiné jsme položili jednu jednoduchou otázku: V jakém jazyce psal Tomáš Garrigue Masaryk své matce?
Odpověď byla stejně jednoduchá jako výmluvná. Dochovalo se jen málo dopisů, ale ty, které zůstaly, jsou německy.
Do Brna jedu také proto, abych uctil paní Kropaczek, později Masarykovou. Ženu, jejíž jazyková realita nezapadá do jednoduchých národních příběhů, které si tak rádi vyprávíme. Podle mateřského jazyka se tehdy rozhodovalo, ti, kteří při sčítání lidu v roce 1939 uvedli němčinu, byli vyhnáni.
Pochod smíření a kniha
Před rokem jsem se zúčastnil Pochodu smíření z Pohořelic do Brna. Cesty, která byla fyzicky náročná a emocionálně ještě víc. Psal jsem o tom, ale některé věci se prostě nedají zachytit slovy. Musí se prožít. V sobotu půjdu znovu.
Při loňském pochodu jsem dostal knihu „Das Barackenmädchen“. Příběh zasazený do kontextu pochodu smrti. Tři roky se nenašel nikdo, kdo by ji přeložil do češtiny.
Spontánně jsem řekl: Udělám to. Ne z kalkulu, ale z pocitu, že takové příběhy musí být slyšet, na obou stranách, v obou jazycích. Kniha je dnes přeložená.
Dívka z odsunu
Česky nese název „Dívka z odsunu“ a vznikla za podpory Česko-německého fondu budoucnosti https://www.fondbudoucnosti.cz/. V Brně ji představíme v rámci dvojjazyčného čtení po hlavním nedělním projevu. I proto jedu do Brna.
Co by se měla naučit zralá společnost
Nejde jen o vzpomínání, ale i o to, jak s minulostí zacházíme dnes. Hrdý a vyspělý národ se nepozná podle toho, že zná jen své úspěchy. Ale podle toho, že ví i o tom, co se nepovedlo. Že se dokáže podívat pravdě do očí, aniž by se hned bránil. Že unese, že dějiny jsou ambivalentní.
Možná pak můžeme jednoduše říct:
Buďte vítáni, milí krajané, naši předkové napáchali zlo. Nechme to být. Pojďme si spolu dát pivo.
Zní to banálně. Ale není. Je to výsledek práce, naslouchání a odvahy podívat se jeden druhému do očí.
Poděkování organizátorům
Proto je důležité, že existují formáty jako „Meeting Brno“. Že lidé vytvářejí prostor pro setkání, mimo politické fráze. Děkuji organizátorům, zejména Petru Kalouskovi a Davidu Mackovi. Bez takových iniciativ by mnoho jen tak běželo dál a skončilo v zapomnění.
Jedu do Brna, jdu na pochod, na hlavní nedělní projev, na autorské čtení, na rozhovory, které možná nejsou pohodlné, ale zůstávají v paměti.
Na závěr mi zůstává věta Václava Havla, kterého jsem jako malý kluk potkal ve Vlčicích v Krkonoších. Věta, která neztratila nic ze své aktuálnosti:
Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí
Na viděnou v Brně.
