Článek
Heiligenhof v Paleczekově přednášce nebyl jen místem setkání, ale rámcem, v němž se potkává život jedné rodiny, dějiny a publikum.
Mám radost, že mohu promluvit před tak velkým a působivým publikem.
Hned nato Dr. Paleczek navázal na historický symbol prostoru přednáškového sálu. Vyjádřil potěšení, že sál nese jméno Oskara Schindlera. Tím nastavil tón celé další přednášky. Nejde o úzce pojaté „dějiny“, ale o morální otázky, o záchranu, o to kdo je vinen, o jednání v šedé zóně „mezi“. Zároveň se vymezil jako prostředník mezi výzkumem a veřejností, když připomněl svou muzejní práci, konkrétně speciální výstavu v Sudetoněmeckém muzeu.
Bez inscenace, z dobrého důvodu
Hned na úvod dal najevo, že zvolil záměrně prostou formu. Šlo spíše o přednášku v klasickém smyslu, bez audiovizuální podpory. Zmínil velmi aktuální a soukromý důvod, jeho otec zemřel teprve před několika týdny. Popsal, jak se truchlení mísí s organizačními povinnostmi a každodenností. Jak těžké je udržet myšlenky „u běžného dne“, když se uvnitř všechno přesouvá. Velmi dobře tomuto stavu rozumím, i mě odešel otec a dobře znám ten zvláštní souběh nutnosti fungovat a vnitřního neklidu.
Právě tím přednáška získala na věrohodnosti, ne proto, že by vystavovala emoce, ale protože otevřeně ukazovala, z jakého místa je přednášena.
Školní taška jako klíč
Osobní situace Dr. Paleczeka na úvod nám dovolila si na dějiny přímo sáhnout. Ukázal nám „originální exponát“, kus látky z výstroje Wehrmachtu, přešitý na školní tašku. Krátká věta, ale obrovský smysl. Vojenský materiál se proměnil v předmět každodennosti,jako součást školní docházky i vyhnání.
Je to školní taška mého otce… v březnu 1946, když utekli z jižních Čech do Horního Rakouska.
V téhle části se setkalo hned několik rovin. Paleczek mluvil o útěku z jižních Čech, o překročení hranice i o tom, že později v létě 1946 proběhlo takzvané dobrovolné vystěhování. Jeho otec měl tehdy 14 let a převedl svou matku se sestrou přes „zelenou hranici“. Do celkového obrazu vstoupil i dědeček jako postava bezprostředního poválečného násilí, byl internován v zajatckém táboře ze kterého utekl.
Dr. Paleczek z toho nedělal patetickou rodinnou legendu, ale analytický most. V jeho rodině se obě formy, jak útěk, tak i vyhnání , propletly do jednoho obrazu. Téma tím bylo dané. Velké dějinné procesy nejsou jen statistika, ale vrstvené životní dráhy konkrétních lidí.
„Řádné“ nebo „regulované“ provedení vyhnání?
Zlomovým bodem přednášky pro mě byla práce s pojmy, ne slovíčkaření, ale pokus uchopit skutečnost. V kontextu se mluvilo o „řádném provedení“. Dr. Paleczek to označil jako oficiální termín a záměrně proti němu postavil vlastní formulaci. Otevřel tím prostor k přemýšlení, jazyk umí uklidňovat, zahlazovat, udělat událost „správnou“ a právě proto mělo smysl poslouchat pozorněji, než si člověk řekl, že už tomu opravdu rozumí.
Když Paleczek mluvil o „regulovaném“ vyhnání, chápal jsem to jako výzvu zviditelnit mechanismus. Proces byl plánovaný, administrativně připravený a organizačně provedený, ne proto, aby byl hodnocen, ale proto aby byl srozumitelný. Teprve v okamžiku rozpoznání struktur (jak se něco stalo možným, kdo připravil které kroky, jaká slova vyvolala jaké účinky), vznikala pevnější představa o tom, jak se dějiny mění v konkrétní realizační postupy.
Právě tahle snaha porozumět bez tlaku na rychlé nálepky mi připadala velmi citlivá. Nutí nás vidět osoby i zkušenosti v jiném světle a nést napětí mezi tím, co způsobilo „řádné“ vyhnání a tím, co to znamenalo pro ty, kterých se to týkalo. Z Paleczekových slov si odnáším to, že jen když se člověk dívá na dějiny s přesností a lidskou vnímavostí, roste šance včas rozpoznat vzorce a zabránit tomu, aby se dějiny v podobných formách opakovaly. Dnešní doba k tomu bohužel nabízí mnoho příležitostí.
Dr. Beneš a „přesun“ Němců
Po vyjasnění pojmů Dr. Paleczek sáhl po prameni, který svým tónem působí jako státní sebeujištění sebe sama. Tuto část otevřel citátem a hned ukázal, jak silně se politika i správa státu legitimizovaly svým jazykem. V oné formulaci se zdůrazňovalo, že přípravy byly dobře zorganizované, humánní, „lidské“ a nerasistické, navíc v souladu se zájmy Spojenců.
Dr. Paleczek tento výrok přesně zasadil do kontextu, šlo o projev Edvarda Beneše při zahájení Prozatímního Národního shromáždění 28. října 1945 v Praze. Hodnota postupu spočívá v tom, že posluchače nehází do čísel a procesů, ale nejprve ukazuje, jak se historický proces popisoval sám a jak moc mohly tyto sebereprezentace formovat obraz skutečnosti.
Dr. Paleczek pak přešel k výzkumu. Zdůraznil, jak narostla odborná literatura k tématu, a zároveň vysvětlil, jak důležité je se v témtu orientovat. Je třeba se opřít o několik nosných děl, podle nichž je možné se krok za krokem „prokousávat“ dál. Jako klíčovou referenci uvedl prof. Dr. Detlefa Brandese a připomněl rozsáhlý ediční a badatelský projekt, který nebyl dokončen. Odkázal také na dokumentační zdroj z Národního archivu v Praze, závěrečnou zprávu z roku 1951, tedy materiál, který nebyl jen druhotnou interpretací, ale umožňoval nahlédnout do dobové správní logiky i do způsobu, jakým se tehdy souvislosti popisovaly a vykládaly.
Rozumím tomu tak, že kdo to myslí vážně, musí unést obojí, množství výzkumu i suchost pramenů a zároveň si zachovat trpělivost, místo aby se spokojil s rychlými závěry. Odtud se přednáška posunula k logice aparátu vyhánění jako technicky a administrativně organizovaného procesu. Dr. Paleczek popisoval jeho provedení jako nezvykle promyšlené, nesené rozsáhlým státním i komunálním aparátem, který musel v relativně krátké době zvládnout obrovský pohyb obyvatelstva.
Zviditelnil také to, že plánování nevznikalo až roku 1945 „z ničeho“, ale navazovalo na dřívější úvahy, cíle a politické konstelace. Roli Beneše a jeho okruhu vyzdvihl jako jednu z podstatných součástí tohoto vývoje. Pro moje vlastní porozumění bylo zásadní právě tohle, nešlo o zjednodušení na „jednu příčinu“, ale o pochopení, kolik ozubených kol do sebe muselo zapadnout, aby se z myšlenek, pojmů a záměrů stal konkrétní proces vyhnání.
Nejpůsobivější byla chvíle, kdy byla vidět samotná prováděcí rovina, okresní struktury, jmenné seznamy, kategorie, sběrné a koncentrační tábory i organizace transportů. Dr. Paleczek zdůraznil, že existovaly směrnice, že se registrovalo a rozdělovalo, že rodina byla definována jako jednotka a že i zdravotní péče byla vtažena do logiky celého „postupu“. Spíše její vynechání, než zajištění.
Právě tyto detaily činily pojem „regulované“ vyhnání názorným, ne jako soud, ale jako popis reality, v níž spisy, kompetence, infrastruktury a hierarchie natlačily lidské životy do řízení a procedur. Pro mě z toho vyrostlo hlubší pochopení, jak nebezpečně působí „normalita“, když se jeví jen jako dobře zorganizovaný sled kroků a člověk přestane být vnímám jako lidská bytost.
Život je setkávání
Právě v tom má pozitivní smysl hlavní myšlenka Heiligenhofu „Život je setkávání“. Dokud se lidé scházejí, jsou spolu, naslouchají si a dokožáou spolu probrat i těžká témata, je svět „v pořádku“. Ne není vše vyřešeno, ale rozhovor, vzdělávání a setkávání brání tomu, aby se dějiny ztratily v mlčení.
Z takových rozhovorů roste něco, co chápu jako naději pro budoucnost. Budoucnost v níž se lidé dívají pozorněji, mluví pečlivěji a dřív rozpoznají chvíli, kdy jazyk a struktury začnou znovu proměňovat lidské bytosti v objekty.
