Článek
Motto ve třech jazycích
Let it go. Tato věta je všudypřítomná. Známe ji ze slavného disneyovského filmu, známe ji z příruček osobního rozvoje, například od Dr. Davida R. Hawkinse, který „nechat jít“ popisuje jako cestu k vnitřní svobodě.
Ale moje letošní „Let it go“ nebyla ani disneyovka, ani teorie z knihy. Byla to cesta. Skutečná cesta z Pohořelic do Brna. Mé letošní motto, které vzniklo právě během chůze, znělo přesně takto:
Let it go!
Německy „los lassen“, česky „nechat jít“. Tři jazyky, jedna myšlenka a možná i tři pohledy na dějiny, paměť a současnost.
Začátek v Brně
Letos pro mě všechno začalo dříve než obvykle. Už v pátek jsem se v Besedním domě zúčastnil slavnostního aktu Sudetoněmecké nadace a krajanského sdružení. Důstojný rámec, nesený vážností, ale i setkáními, která ukazují, že se za desetiletí mnohé změnilo.
Následující ráno jsem vyrazil do Pohořelic. Účast byla opět pozoruhodná, i z politického hlediska, přítomen byl ministr vnitra Dobrindt, stejně jako Bernd Posselt, který pochod doprovází už řadu let. Jména však nejsou to podstatné, podstatná je samotná cesta.
Cesta začíná
Krátce před startem jsem poskytl rozhovor Bayerischen Rundfunk. Co přesně jsem řekl, si lze poslechnout, možná je ostatně lepší, když se slova v takových chvílích méně vysvětlují a více prožívají.
Pak začal samotný pochod. „Love is the only answer.“
Love
Znovu to horko. Začínám si opravdu klást otázku, jak svatý Petr organizuje počasí. Před 81 lety bylo nesnesitelné vedro. Loni také a letos slunce opět nemilosrdně pálilo.
Po několika kilometrech se ustálila má vnitřní mantra: let it go, los lassen, nechat jít. Krok za krokem.
Myšlenky během poutě
Na rozdíl od loňska jsem méně mluvil s ostatními účastníky. Byl jsem víc sám u sebe, víc v myšlenkách. Odpůrce jsem vnímal, ano, ale nestáli v centru mé pozornosti.
Mnohem silnější byli jiní „průvodci“ této cesty, ti bez těla, ti, kteří leželi u cesty zhroucení, ti, kteří pochod 31. května 1945 nepřežili. Dá se o tom číst, dá se o tom mluvit, ale projít tu cestu mění perspektivu. Krajina už není jen krajinou, stává se prostorem paměti.
Na hranici sil
Šel jsem dál. Kilometr za kilometrem, v tom vedru, které zpomalovalo každý pohyb. V určitém okamžiku jsem si musel přiznat, že narážím na své limity.
Brno
Po příchodu do Brna jsem se rozhodl poslední tři kilometry dojet tramvají.
Pouť smíření
Potkal jsem tam staršího muže, kterému jsem pomohl zorientovat se v brněnské tramvajové síti. Dali jsme se do řeči. Zeptal jsem se ho, kolik mu je let. „Osmdesát šest,“ odpověděl.
Celou trasu, 27 kilometrů, šel pěšky. V tom nepředstavitelném vedru. Zeptal jsem se dál: „Tak to jste se tu narodil?“ Znovu jen prosté „Ano, v Rumburku.“
Právě taková setkání pouť utvářejí. Dějiny se tu neprobírají abstraktně, ale náhle stojí před vámi v podobě člověka, který je zažil.
Věta, která zůstává
Na konci, poblíž Mendelova náměstí, došlo k situaci, která se mě nečekaně hluboce dotkla. Poté, co jsme prošli kolem demonstrantů, tentokrát bez bojovného chorálu, který byl slyšet ještě loni, jsem poděkoval přítomným policistům. Odpověď jednoho z nich mě zaskočila: „Taky můžeme dělat něco co dává smysl, ne?“
Ta věta mi vehnala slzy do očí. Možná proto, jak byla prostá. Možná proto, že ukázala, že smíření není jen velké slovo, ale odehrává se v malých, lidských okamžicích.
Únava a setkání
Večer se konala vesnická slavnost. Přiznávám, šel jsem tam jako starý muž, unavený až do morku kostí. Ale stálo to za to. Zvlášť působivá byla taneční skupina Böhmerwald z Brazílie, nečekaný a živý důkaz toho, jak daleko sahají kulturní vazby.
Böhmerwald
Neděle patřila hlavnímu shromáždění. O tom už bylo řečeno mnoho jinde, proto jen stručně, bylo skvělé setkat se s tolika starými přáteli. A obzvlášť potěšující bylo vidět, kolik českých účastníků letos na Sudetoněmecký den dorazilo.
„Das Barackenmädchen“ – „Dívka z odsunu“
Osobní vrchol přišel na závěr, představení českého překladu knihy Petera Mainky „Das Barackenmädchen“ v češtině nese název „Dívka z odsunu“ a vznikla za podpory Česko-německého fondu budoucnosti https://www.fondbudoucnosti.cz/.
Dívka z odsunu
O volbě tohoto názvu se vedla intenzivní diskuse. Proč nepřeložit prostě „baráková dívka“? Má odpověď byla jasná, slovo „odsun“ je v Česku ustálený pojem, terminus technicus. Okamžitě ukotvuje příběh v letech 1945/46. Každý hned chápe historický kontext. Někdy je přesnost důležitější než doslovnost.
Let it go!
Na konci pro mě letos zůstává především jedna myšlenka: „Let it go!“ Ne ve smyslu zapomnění, ne ve smyslu vytěsnění, ale ve smyslu vědomého pokračování. Nechat jít neznamená vzdát se minulosti. Znamená ji přijmout tak, aby nám nebránila dělat kroky do budoucnosti. Krok za krokem, pod sluncem, mezi vzpomínkou a setkáním.
