Článek
Dne 31. 5. 2025 jsem šel 30 kilometrů z Pohořelic do Brna. Ne sám, ale společně s ostatními, v rámci akce Meeting Brno. Bylo to náročné, slunce pálilo, pot mi stékal po tváři, svaly pálily, a i dnes mě bolí celé tělo. Ale jsem vděčný a šťastný, že jsem mohl jít, že jsem mohl jít touto cestou vzpomínky, touto cestou odpuštění. 31. května 2025 si připomínáme 80. výročí něčeho nepředstavitelného, takzvaný Brněnský pochod smrti.
Pohořelice
Dne 31. května 1945, jen několik týdnů po konci války, bylo z domovů vyhnáno přibližně 27 000 německy mluvících obyvatel Brna. Ženy, děti a staří lidé, většinou žádní viníci, jen obyčejní civilisté.
Museli jít pěšky na jih, směrem k rakouským hranicím. Bez vody, bez jídla, bez lékařské pomoci. Hodně, opravdu hodně z nich cestu nepřežilo.
Necelých 22 000 lidí došlo naživu, mnozí z nich těžce poznamenáni na těle i na duši. Když nakonec dorazili na rakouskou hranici, zůstali stát. Rakouské úřady je odmítly pustit dál. Bylo to, jako by pro tyto lidi nikde na světě nebylo místo. Jako by se stali hračkou dějin.
Rozměr této nenávisti je téměř nepochopitelný.
2025 máme na pochodu vodu, jídlo, dokonce i policejní doprovod. Věděli jsme, že nás v cíli čekají přátelští lidé, že dorazíme do bezpečí.
Pochod
A přesto to bylo těžké. 30 kilometrů je 30 kilometrů. Když myslím na osud těch lidí před 80 lety, dochází mi, jak nemilosrdná byla jejich situace. Jak nemilosrdné mohou být dějiny, když se nenávist stane silnější než soucit.
Během pochodu bylo moje mantra dvojjazyčná:
Odpouštím – ich vergebe.
Opakoval jsem to znovu a znovu, krok za krokem, jako tichou modlitbu. Odpouštím všem. Odpouštím Hitlerovi, odpouštím Stalinovi, odpouštím Benešovi, odpouštím Bedřichu Pokornému, odpouštím Karlu Hermannu Frankovi, odpouštím Konradu Henleinovi, odpouštím Reinhardu Heydrichovi.
Odpouštím všem, kdo byli zapleteni do této spirály násilí, ať už jako pachatelé, spolupachatelé, ideologové, nebo rozkazující. Odpouštím i sám sobě, za svůj hněv, za své nepochopení, a své rodině za mlčení a ticho.
Odpustit neznamená zapomenout. Odpustit neznamená smazat vinu. Odpustit znamená přetrhnout řetězy nenávisti, které nás jinak stále svazují. Odpustit znamená uznat minulost, a přesto se dívat dopředu. Stavět mosty, ne zdi.
Není pro mě snadné tento text psát. Bolest je skutečná jak v těle, tak na duši. Ale cítím také vděčnost, za to, že jsem mohl jít. Za to, že na obou stranách existují lidé, kteří jsou ochotni odpustit. A za to, že mohu jít svou vlastní cestou odpuštění, krok za krokem, ve dvou jazycích, s otevřeným srdcem.
Tento pochod je mementem toho, co se stane, když je nenávist silnější než lidskost. Je to kapitola, na kterou se často zapomíná v Česku, v Rakousku, v Německu. Ale my nesmíme zapomenout. Ne proto, abychom hledali viníky, ale proto, abychom porozuměli. A abychom se z této historie poučili.
2025 jsme šli v odpuštění. Odpouštím všem a doufám, že i mně bude odpuštěno.
