Článek
20. října 2025 jsem byl v Mnichově na předpremiéře filmu Franz K. (německá projekce) a pak i na debatě s hlavním představitelem Idanem Weissem. To, že se večer odehrál v rámci programu Adalberta Stifter Verein, nebyla pouhá náhoda. Byl to příhodný rámec pro film, který přesně míří tam, kde je střední Evropa nejcitlivější, mezi jazyky, mezi sebepoznání a mezi kulturní nálepky.
Právě tady začaly moje rozpaky. Film, který jsem ten večer viděl, byl pouze a jenom německy, upraven pro německé publikum, asi je to pochopitelné a srozumitelné, ale bylo to jazykově nápadně „uhlazené“. Říkal jsem si, proč vlastně neslyšíme češtinu? Vždyť v obsazení jsou čeští herci jako Ivan Trojan? A proč česká stránka tohoto světa nezní? Vždyť sám Kafka, pražský Žid žijící ve vícejazyčném městě, nemluvil jen německy, ale i česky.
Velká pochvala němčiny Jana Budaře
U Jana Budaře je třeba v obou verzích, které jsou v tomto směru totožné, ocenit jeho německý herecký výkon. Nehraje „navzdory“ jazyku, nýbrž přímo v něm. Je přesný, přesvědčivý a nesklouzává k tomu, aby z postavy udělal pouhou „akcentovou kuriozitu“. Právě jeho zdařilá němčina možná ještě víc odhaluje, jak je zbytek filmu v německé verzi jazykově uhlazen.
Idan Weiss a jeho práce s jazykem a rolí
Co v sále nejprve působilo jako čistě „německý“ produkt, dostalo po projekci v rozhovoru s Idanem Weissem jinou hloubku. Mluvil velmi konkrétně o vícejazyčnosti a o tom, co to znamenalo pro přípravu.
Učil jsem se česky, celé měsíce. Ta scéna je ve filmu, myslím, jen asi minuta. A přitom jsme se každý týden učili hodinu a půl.
Zároveň zdůraznil, že jazyková směs nevznikla dodatečně při střihu, ale byla součástí původního natáčení.
Němčina a čeština, všechny jazyky, které ve filmu zaznívají, jsme takhle natočili v originále.
Tím se mění i pohled na mnichovskou verzi. Není to „originál“, ale způsob prezentace, adaptace pro publikum, která něco zviditelní a něco naopak vědomě schová. Přišlo mi to škoda, protože Kafka žije právě z téhle jazykové třenice. Jazyk jako každodennost, jako moc, jako příslušnost a někdy taky jako osamění.
Tma jako příprava
V rozhovoru Idan nemluvil jen o textech, ale o stavech. A najednou bylo jasnější, proč jeho Kafka působí tak „zevnitř“.
Čtrnáct měsíců jsem se vyhýbal dennímu světlu, abych v sobě uvnitř získal vnitřní pocit tmy.
To nezní jako PR věta, ale jako radikální popis hledání. Postava není jen promyšlená, je doslova tělesně vyvolaná, v rytmu dne, v náladě, v nervovém systému.
Na plátně je tahle práce znát. Weiss Kafku nehraje výstředně, i když film je formálně často odvážný, experimentální, občas záměrně „nakřivo“. On sám zůstává zdrženlivý, přesný, citlivý a právě tím ten celek drží pohromadě.
Jak dlouho trvá, než jsi to zase ty?
Po projekci padla otázka, která často přichází příliš pozdě, a přitom zasahuje podstatu. Jak dlouho to trvá, než se herec dostane z role a stane se zase sám sebou? Weiss odpověděl překvapivě otevřeně.
Nenávidím pojem „method acting“, ale řekl bych, že jsem byl v roli celou dobu. Po skončení natáčení mi trvalo asi tři měsíce, než jsem se zase cítil sám sebou.
Idan
I zpětně to vysvětluje, proč jeho Kafka nepůsobí jako „hraný Kafka“, ale jako člověk, který Kafku na čas pustil do svého nitra. Možná je to nejsilnější kvalita filmu, že nejen vypráví, ale vytváří přítomnost okamžiku.
Praha v listopadu a najednou blíž Kafkovi
V listopadu jsem film Franz K. viděl znovu v Praze a v tomhle podání mi připadal daleko bližší Kafkově realitě. Směs němčiny a češtiny (němčina s českými titulky) fungovala, protože historické, sociální i kulturní napětí nevyhlazovala, ale nechala ho znít. Praha tu není jen dekorace, ale rezonanční prostor, kdy má člověk pocit, že mluví i město a nejen postava. A to oběma jazyky česky i německy.
Weissova interpretace v tomhle prostředí zesílila. Ne proto, že by mluvil jinak, ale proto, že svět kolem něj dýchal jinak, byl méně přizpůsobený, více vrstevnatý, a hlavně vícejazyčný, blíž tomu Kafkovi, který nikdy nepatřil jen jednomu jazyku.
Doporučení a moje rozpaky nad hodnocením
Film Franz K. můžu opravdu srdečně doporučit. O to méně chápu, proč je na ČSFD hodnocen jen průměrně (někde kolem poloviny šedesáti procent) a na IMDb ještě níž, kolem 6,3/10. Přitom většina negativních komentářů podle všeho přichází z Polska, ti přeci s Kafkou nemají nic společného?
Možná právě v tom je jádro věci. Tenhle film nechce být líbivý. Je to riskantní počin, formálně, jazykově i v rozhodnutí neudělat z Kafky pomník, ale rozporuplného člověka. O Idanu Weissovi ještě uslyšíme, tím jsem si jistý. Ne jako o neurčitém příslibu do budoucna, ale proto, že jasně vidíme, jak bere jazyk jako hmotu, s níž se dá tvořit, a jak se umí vtělit do historické postavy
Kdo nechápe Kafku jako povinnou četbu, ale jako otevřenou otázku adresovanou střední Evropě, najde ve filmu Franz K. film, který na tuhle otázku nedává odpověď, zato ji konečně znovu ostře a naléhavě pokládá.
