Článek
Před pár dny jsem se probudil nebo jsem možná jen dál snil? V mém pokoji stáli Robert a Irma Fischlovi. Měli prostou prosbu.
Henry, ty jsi ten, kdo může vyprávět náš životní příběh.
Ano, mohu, odpověděl jsem. Požádali mě, abych jejich příběh vyprávěl a slíbili mi za to finanční podporu. V té chvíli jsem přislíbil, že jejich příběh zveřejním ve všech třech jazycích.
Postupně jsem pochopil, proč přišli právě za mnou. Všechny stopy totiž zmizely, video o firmě z České televize, článek v časopise Klub, všechno smazáno. A co je ze všeho nejhorší, krásná vila byla zbourána.
vila
Tento text je příběhem jedné židovské rodiny z Čech.
Vila, která vyrůstá z pole
Příběh začíná roku 1921 na pozemku bývalého statku Zátorka v pražské Bubenči, tehdy ještě neexistovala dnešní čtvrť, žádné ambasády, žádná „dobrá adresa“.
Obchodník s vínem Robert Fischl zde kupuje parcelu. Osm let se plánuje, staví, vyřizují povolení, až v roce 1929 je vila dokončena a rodina se stěhuje. Vedle si nechává postavit dům i bratranec a obchodní partner Max Fischl. Vzniká tak malé židovské rodinné univerzum, kde se střídá dětský smích, služebnictvo, hosté a občas i tvrdohlavý foxteriér.
fox
Robert Fischl je tehdy typickým představitelem optimistické první republiky, narozen 1886 v Karlíně, vzdělaný absolvent pražské obchodní akademie, důstojník v záloze a úspěšný majitel velkoobchodu s vínem.
V jeho pasech jsou razítka z četných cest „na jih“, tam, odkud vína vozí. Daňové záznamy dokazují, že šlo o poctivého a prosperujícího podnikatele meziválečné éry. Roku 1923 se narodí dcera Margot, syn Harry, narozený 1913, už má deset let. Vila se stává domovem rostoucí rodiny, místem setkávání, rozhovorů, hudby a naděje.
Úspěch, inovace a první stíny
Uprostřed hospodářské krize v roce 1933 dosahuje Robert Fischl mimořádného úspěchu, spojuje svůj podnik s konkurencí a zakládá s panem Tauberem společnost Tauber & Fischl, která se brzy stává důležitým hráčem v československém vinařském obchodu.
vino
Její význam dokládá i dokumentární film, který o ní tehdy vzniká, vzácné filmové svědectví o židovském hospodářském životě meziválečné doby.
Robert Fischl ale myslí dopředu, žádá o koncesi na výrobu nového nápoje, míchaného alkoholického drinku se sodovkou, který vychází ze zahraničních vzorů a na domácím trhu je dosud neznámý.
Po počátečních komplikacích dostává povolení a v pražských Vysočanech začíná výrobu. Opět se ukazuje jako inovátor, který se nebojí riskovat a hledat nové cesty.
Zatímco ve vile děti dospívají a Irma občas doprovází manžela na cesty, za hranicemi se mění Evropa i politická atmosféra. Roku 1933 se Hitler stává říšským kancléřem, NSDAP upevňuje moc a v Německu začínají platit norimberské zákony, jejichž rasová logika brzy dopadne i na Čechy a Moravu.
Zúžený prostor a zmařená záchrana
Rok 1938, Mnichov, Křišťálová noc. Společník Tauber odchází z firmy a zachraňuje se útěkem do zahraničí. Instinkt, který mnohým, i Robertu a Irmě, chyběl.
V únoru 1939 se rodina Fischlových snaží o vystěhování do Palestiny, ale z dnešní perspektivy je zřejmé, že žádost přišla příliš pozdě, příliš blízko úplnému převzetí zbytku republiky nacistickým Německem v březnu 1939.
Robert se snaží firmu ochránit formálně, převádí ji na „árijského“ prokuristu, aby nebyla vedena jako židovský podnik. Je to poslední pokus vzdorovat protektorátnímu útlaku. Přesto se život stává stále tísnivějším, roku 1940 musí rodina opustit vilu a přestěhovat se do malého bytu na Vinohradech. Robert žije „z úspor“, auto odevzdáno, a každý úřední dokument nese neviditelný nápis „Jude“.
Protižidovská nařízení, hvězdy, zákazy povolání i pohybu, to vše prosakuje životem, zatímco se naplno rozbíhá vražedný mechanismus holokaustu.
Transport bez návratu
Dne 4. srpna 1942 nastupují Robert a Irma Fischlovi s dcerou Margot do transportu AAz „na východ“. Oficiálně prý kvůli „vystěhování“ a „pracovnímu nasazení“. Jako mnozí jiní věří, že jde o přesídlení, o pracovní tábor, o nějakou formu přežití. Fatální klam pečlivě živený pachateli, kteří požadovali i dopisy z „nových domovů“, aby udrželi příbuzné ve falešném bezpečí.
robert
irma
margot
Jejich cílem je vyhlazovací tábor Maly Trostinec u Minsku v dnešním Bělorusku, místo, kde z transportů málokdo přežil první den. Robert, Irma i Margot jsou po příjezdu zavražděni, pravděpodobně v pojízdných plynových vozech.
Vila v Bubenči, kde kdysi zněl smích hostů a štěkal foxteriér, mezitím několikrát mění majitele. Po válce už sotva kdo ví, kdo tu žil.
Syn Harry, život pod několika jmény
Syn Harry uniká prvním transportům díky prvnímu sňatku s Němkou, ten ho do roku 1944 chrání. Deportován je až v únoru 1945 do Terezína, kdy už je Osvětim osvobozena a šance přežít se zvyšují. Přesto zůstává jeho záchrana jen šťastnou náhodou.
harry
Po válce se vrací do země, která přišla o jeho rodiče i sestru, ale formálně mu vrací alespoň část majetku. Roku 1946 přijímá jméno Vltavský, vědomé přihlášení k českému prostoru. Po únoru 1948 mu však nová komunistická moc zabavuje vše znovu.
Roku 1949 odchází s životní partnerkou Štěpánkou, berlínskou Židovkou, která v době války našla útočiště v Praze, na Západ a poté do Austrálie. Tam začínají žít nový život.
snb
Sydney, žlutá aktovka a přátelství
V Sydney se Harry setkává s Bořkem Šindlerem, který o něm později píše s humorem i sarkasmem v článku pro Sokol. Z pražského Fischla se přes Vltavského stal nakonec Vernon, jméno nesoucí stopy všech životních stanic: Pražan, přeživší, emigrant, Australan.
Bořek Šindler vzpomíná na muže se žlutou aktovkou, na přátelství i na zestárlou Štěpánku, která v Sydney stále poslouchala české písně, jako by tím chtěla uchovat zničený svět někde hluboko v srdci.
Tyto drobné momenty, úsměvy, jazykové hříčky a gesta jsou často jedinými okny, jimiž k nám proniká lidskost těchto osudů. Přes ně přestává být slovo „přeživší“ abstraktní a znovu se mění v konkrétního člověka.
Poválečné osudy a vila
Po roce 1945 vila slouží opět jako rezidence, po znárodnění se roku 1957 stává sídlem kubánského velvyslanectví, kterým zůstává až do roku 1991. Po sametové revoluci je dům restituován Harrym, nyní Vernonem, který sleduje, jak se vila mění na základě pronájmů, klubů a kanceláří.
Dnes už vila nestojí. Její zboření působí jako poslední přetržení hmatatelné paměti. Žádný dům, žádná tabulka na bráně, žádné okno, které by dovolilo představit si rodinu. A přesto, příběh doložený z archivních materiálů, daňových spisů a pasů, transportních seznamech, článcích i přednášce z 8. října 2013, v den 127. výročí narození Roberta Fischla. Tento příběh žije dál a žádá si být vyprávěn veřejně, česky, německy i anglicky, tak jako i jejich život plynul napříč jazyky a zeměmi.
Proč tento příběh dnes vyprávět?
Příběh rodiny Fischlových je zároveň typický i jedinečný.
Typický, protože sleduje dráhu asimilované židovské měšťanské rodiny, od vzestupu přes integraci a vyloučení až po zničení. Jedinečný, protože je spjat s konkrétními jmény, adresami, profesemi a tvářemi.
V době, kdy mizí články, videa i domy, jsou právě takové biografické rekonstrukce protilátkou proti zapomnění. Je třeba aby byly přesné, podložené prameny a vedené empatií. A jestli se dnes Robert a Irma „vracejí“, ať už ve snu nebo v té neodbytné vnitřní větě „Ty můžeš vyprávět náš příběh“, je tenhle úkol nakonec určen nám všem.
Každé nové vyprávění životních příběhů je malým stavebním kamenem pro budoucnost, v níž věta „prostě zmizeli“ není posledním slovem.
Učit se z minulosti neznamená opakovat abstraktní frázi o „poučení se z dějin“, ale ukazovat konkrétní lidské osudy, aby dnešní rozhodování o městech, paměti, vyhnání, příslušnosti a lidskosti nezůstalo bez kořenů.
Alespoň kámen zmizelých (Stolperstein) by měl být věnován Robertu Fischlovi, jeho ženě Irmě Fischlové a dceři Margot Fischlové.
Tento text je poctou rodině Fischlových, jejich životnímu příběhu, odvaze a stopám, které navzdory všemu přetrvaly.
