Rodinný jazyk – zachránit, nebo nechat být?

Když dnes přemýšlím o jazyce, nemyslím jen na slova. Myslím na osudy, na válku, na ztrátu – ale také na přežití. Rodinným jazykem z otcovy strany je němčina, z matčiny čeština. Němčina – mluvená v Krkonoších, v samém srdci geografických Sudet. Jazyk, který byl kdysi zcela samozřejmý – a pak se z něj postupem času stala těžká přítěž.

Ještě než s příběhem začneme, násilí a utrpení spáchané nacisty za druhé světové války je odsouzeníhodné ve všech jeho podobách. Odsuzují násilí v jakékoliv formě a podobě, ať ho páchá kdokoliv.

Moji praprarodiče, Wilhelm Ertner a Rosa Lerch, byli prostí lidé. On dělník v továrně, ona dcera nádeníka. V roce 1909 se chtěli vzít. Rosa ale ještě nebyla plnoletá – bylo jí teprve 17 let a byla těhotná. Ukážu vám dokument, který podepsal její otec Anton Lerch, aby se sňatkem souhlasil. Je dojemné to číst: „dávám svolení mé dceři Rose Lerch, narozené 30. března 1892, ke sňatku s Wilhelmem Ertnerem.“ V sedmnácti zasnoubená, v osmnácti matkou, v devatenácti provdaná, v šestadvaceti vdova.

Wilhelm odešel do první světové války – a nikdy se nevrátil. Oficiálně byl prohlášen za mrtvého až v roce 1924. Už v roce 1921 se narodila Hedwig Ulrich, matka tety Giesel a sestra mého dědečka. Rosa mluvila celý život německy – i když se svět kolem ní proměnil. Monarchie padla, vzniklo Československo a jazyk i identita prostých německých obyvatel ztratily ochranu panovníka.

Rosa měla syna, mého dědečka Heinricha Ertnera, který se narodil 10. nebo 11. června 1910, ještě za rakouské monarchie. Sčítání lidu z roku 1930 ho uvádí v Bernsdorf (Bernarticích), spolu s několika sourozenci – všichni ostatní ale pod příjmením Ulrich.

Pouze Heinrich Ertner – a sestra, také jménem Rosa – měli příjmení padlého otce. Po Wilhelmově smrti žila Rosa s novým partnerem Josefem Ulrichem, narozeným 25. července 1897.

Heinrich začal roku 1938 pracovat v dole v Žacléři – zdánlivě nenápadný krok, který mu zachránil život. Jako horník byl považován za nezbytného pro válečný průmysl, nebyl povolán do Wehrmachtu a po válce nebyl vyhnán. Zůstal – jako jediný ze své rodiny. Jeho sourozenci byli po válce odsunuti jako mnoho dalších sudetských Němců.

O Rose Ertner mladší koluje v rodině tísnivý příběh. Na konci války si měla v Děčíně (Tetschen-Bodenbach) vzít život skokem z okna. Možná ze strachu. Možná z beznaděje. I na ni budiž vzpomenuto.

V roce 1938 se Heinrich oženil s mojí babičkou Thekla Politzer. I ona měla neobvyklý příběh. Narodila se v roce 1908 v rakouském Sankt Pölten. Ve 30. letech byla s matkou, babičkou a sestrou přesunuta do Československa.

Proč? I to je součást našeho rodinného příběhu, její otec prý pracoval u cirkusu a pocházel z Čech. Podle vyprávění je rakouské úřady „odsunuly“ do vlasti otce, tedy do Československa. Zda je to historicky doložitelné? Nevím, ale co vím, že babička v Československu žila a porodila mého otce, a nejen jeho. Ukazuje to, jak náhodné, zranitelné a zároveň silné tehdejší životní cesty byly – zvláště u žen.

Podle rodinného vyprávění porodila Thekla celkem 13 dětí – ale jen pět z nich přežilo. Již v roce 1939 to potvrzuje úřední dokument. Ve sčítání lidu z roku 1939 stojí, že přišla o tři děti narozené před rokem 1938 (gestorben).

Byla to doba velké hospodářské krize. Hlad, podvýživa, nemoci – i v naší rodině. A přestože se o tom mluvilo jen málo, dokumenty vypovídají jasně. Její první přeživší syn, můj strýc Wilhelm, se narodil roku 1940, babičce bylo 32 let. Do té doby všechny děti zemřely.

Můj otec Jan Ertner přišel na svět v roce 1949. I jeho začátek byl poznamenán nejistotou. Můj dědeček Heinrich obdržel československé občanství 1. srpna 1950. Prý ho k podpisu donutili čeští komunističtí nadřízení v dole – jinak by prý byl vyhnán. V rodině se traduje, že dokumentům v češtině nerozuměl a podepsal je pod tlakem a ze strachu. Až do té doby byl můj otec bez státní příslušnosti – celý rok po svém narození.

Co se stalo se sourozenci mého dědečka – tedy s Ulrichovými – dodnes nevím.
Jedno však tuším, když odjížděly dobytčáky s Němci ze Žacléře, dědeček Heinrich a babička Thekla to zřejmě viděli. Okno z jejich bytu v kolonii vedlo přímo na nádraží. Dědeček možná pozoroval, jak jeho sourozence vyhánějí z jejich domova.

Rodinná tradice praví, že Ulrichovi po vyhnání skončili v Bavorsku, v  Bad Tölz. Po revoluci jsme tam byli – bohužel si z toho nic nepamatuji. Možná tam dnes žijí jejich děti a vnoučata. Možná si někdo tento text přečte a něco ví. Pokud ano – ozvěte se mi. Bylo by mi ctí znovu navázat kontakt.

Proč to všechno píšu? Protože věřím, že je třeba vzpomínat, abychom mohli porozumět. A že nové věci můžeme vytvářet jen tehdy, když si přiznáme, co bylo. Původní jazyk mé rodiny (skoro) zmizel. Ale jeho příběh žije dál, vyprávěním, těmito slovy, sdílením.

Nosím v sobě obojí, moje maminka je Češka, mým mateřským jazykem je čeština – ale moje rodinná historie je hluboce zakořeněná v Čechách s německým vlivem (Deutsch Böhmen). Mluvím oběma jazyky a někdy mám pocit, že i moje identita je dvojjazyčná a někdy dokonce rozdělená. Ve mně žije staré rozpolcení trvající přes tisíc let mezi německými a českými hlasy, mezi vzpomínkami, které si odporují, a přesto pocházejí ze stejné země.

Možná právě proto si tolik přeji, abychom stavěli mosty tam, kde dřív byly příkopy. Přeji si, aby z těchto vzpomínek vzniklo usmíření a porozumění – mezi generacemi, mezi zeměmi, mezi lidmi, mezi Českem a Německem, mezi minulostí a budoucností.

Deutsch Familiensprache – retten oder loslassen?

English Family Language — Preserve It or Let It Go?

Česky Rodinný jazyk – zachránit, nebo nechat být?