Článek
V minulých dnech proběhla médii zpráva s příchutí skandální ostudy, že prý neprůstřelné vesty sloužící armádě jdou prostřelit a musí se tak v půlce životnosti vyřadit.
Z článků, které jednotliví novináři přebírají navzájem, bez bližší snahy o tom získat víc informací, vyplývá, že výrobce zřejmě spáchal nějakou fušeřinu. Anebo vesty schválně ošidil. Avšak ani jedno, ani druhé není pravda.
Pravdou je pouze to, že novináři zjevně nemají dostatečné znalosti problematiky, tak věc neuvěřitelně překroutili a chci věřit, že je to od nich pouze ta fušeřina, nikoli záměrné předvolební kopnutí do exministrů obrany Metnara a Šlechtové, oba z ANO.
Pojďme se podívat, jak je to doopravdy.
Jaká vesta to byla?
Jednalo se o vesty ochranné balistické univerzální (VOBU 18) od firmy ARGUN. Ty nejsou koncipovány jako nosiče plátů, které se nosí při akcích, kdy „jde opravdu do tuhého“ a kdy balistickou ochranu zajišťuje nejčastěji ocelový plát s prakticky neomezenou životností, ale jako lehčí komplet, kde je balistická ochrana integrovaná přímo do vesty.
Vlastní ochranu zde poskytují vrstvy aramidových (nesprávně kevlarových) vláken. Zjednodušeně řečeno se jedná o silnou tkaninu z plastových vláken.
A plasty degradují a zde je zakopaný pes
Jak funguje balisticky odolná aramidová tkanina
Tkanina z aramidových vláken chrání před střelami proto, že aramid má jen velmi nízkou roztažitelnost a přitom je velmi pevný v tahu. Když tedy projektil do tkaniny narazí, ta se kolem ní neroztáhne - vlákna se „nerozestoupí“ - energie střely se rozkládá do okolí a umořuje se a je tak šance, že materiálem nepronikne.
Jenomže je zde jedna obrovská nevýhoda - aramidová vlákna časem degradují. Stávají se méně pevnými, trhají se a lámou a je tak možné, že střelu propustí skrz.
Tato degradace se děje v čase sama od sebe, a navíc jsou tu faktory, které ji významně urychlují.
A těmito faktory jsou zejména UV záření a vlhkost.
Jaká je životnost vesty
UV záření, tedy sluníčko, s tím se voják setkává běžně, ale přitom je těžké odhadnout, jakou dávku ten který jedinec „chytne“. Vždyť jeden jezdí v tanku, druhý postává na vartě někde u brány a třetí intenzivě trénoval střelbu v parném srpnu na otevřené střelnici.
Rovněž se nedá říci, jak moc voják svou vestu vymáchá ve vodě. Na střelnici zrovna několikrát byla bouřka, ženista cvičil stavbu pontonového mostu a při tom se párkrát vykoupal, zatímco nějaký řidič strávil většinu služby v suchu v kabině obrněnce…
Je tedy velmi nepraktické, až nemožné, vést nějakou rozumnou evidenci toho, jak moc už balistika zdegradovala.
Proto se to dělá lapidárně: po pěti letech se vyberou náhodné kusy a do těch se vystřelí odpovídající ráží. Pokud splní ochranné vlastnosti, jede se dál. Pokud ne, vyřadí se celá série, protože není možné spoléhat na to, že zrovna tento kus byl celou dobu v suchu.
Povšimněme si jedné zajímavosti - i ve zmíněném článku na Novinkách je citován pokyn k nepoužívání vest, který je odůvodněn prostřelením jediného kusu. Je to tedy spíše principem předběžné opatrnosti než tím, že by všechny vesty nutně tolik zdegradovaly.
Garance byla splněna
Z článku také plyne, že výrobce garantuje životnost vest až patnáct let, pokud pět z toho byly vesty skladovány. A těch deset je podmíněno právě vykonáním testu v polovině doby, zda nebyly nadměrně zasaženy degradujícími vlivy.
A to minimálně jeden kus byl. Zda je v tomto případě namístě tak přísná předběžná opatrnost, že se kvůli jednomu opotřebovanému kusu musí vyřadit celá série, je na jinou diskuzi. Ovšem - zde jde o životy.
Pravdou ovšem je, že k žádné fušeřině - tím méně záměrnému ošizení - nedošlo a celý „skandál“ je tak jen bouří ve sklenici vody a ukázkou neprofesionality novinářů.
