Článek
V českém jazyce je akuzativ v pořadí čtvrtým pádem. Spolehlivě jej rozeznáme s pomocí otázky „koho, co?“ a je-li předmětem komunikace zájmeno v ženském tvaru, nabývá vždy podobu s krátkým „i“ - ji.
Dej pozor na (koho? co?) ni.
Řekl bych, že je to tak jednoduchý jev, že se nemusí nijak odvozovat, že nad ním rodilý mluvčí češtiny nemusí přemýšlet a zcela intuitivně ho používá ve správné formě.
Proto nedokážu pochopit, proč to tolik lidí píše špatně. Opravdu to neumějí? Nebo to z nějakého záhadného důvodu píší špatně schválně?
Říká se sice, že co Čech, to muzikant, tak možná tolik lidí si chce pořádně zpívnout vokál a píše pak „Vezmi jí s sebou“. Ovšem je to špatně.
Analogicky se můžeme často setkat též třeba s nesprávným použitím přivlastňovacího zájmene („vezmi naší pilu“) a zvratného zájmene „svůj“ v akuzativu („svojí partu bych nikdy nezradil“).
Mimochodem - toho svého „svůj“ si važme obzvlášť - je to takový český unikát, mnoho jiných jazyků ho nemá.
Jeden příklad za všechny: Velitelství informačních a kybernetických sil Armády České republiky na svém oficiálním facebookovém profilu:
Zdroj: FB profil Velitelství informačních a kybernetických sil
Dativ naopak
Naopak v dativu, tedy v pádu, na nějž se ptáme otázkou „(ke) komu? čemu?“ se v ženském tvaru zájmene čárka píše. „Dal jsem jí dárek.“ Tady se do toho, zpěváci, pořádně položte, tady je čárka správně.
Ovšem jakýsi červík jazykokaz hlodá i zde. A tak se - pravda, méně často - můžeme setkat v dativu naopak s tečkou.
Příkladem budiž kolega tady z Média, Jan Janula:
Zdroj: screenshot média Média
A není to jedno? Pitomá čárka
Mnoha čtenářům při čtení dosavadního textu jistě běželo hlavou cosi o bezvýznamnosti, mávnutí rukou a že by moje starosti chtěli mít. Je to jen pitomá čárka, všichni víme, co se těmi větami chce říct, tak o co jde? Je to přece jedno, že?
Tak mně teď zase běží hlavou cosi o trakači. Kromě jeho kolečka je v češtině čárka jedno například v termínu pro přenos krve, který může být transfuzí i transfúzí, oboje je správně.
To už však neplatí například ve slově „scenárista/scénárista“, kde je správně pouze první varianta. Ovšem beru, že i zde by to mohlo být jako to kolečko u trakaře, protože se tím význam slova nijak nemění.
Avšak čárka, nebo tečka - to už mění pád, je to informace pro čtenáře, jaká asi slova může očekávat dále. Tak když čtu například „…napínal jí…“, podle čárky usuzuji, že zřejmě bude následovat nějaký předmět v souvislosti s tou onou, který bude napínán. Například prostěradlo jí mohl napínat.
Pokud však někdo napínal ji, znamená to, že ona sama byla napínána. Byla zřejmě udržována v nějakém napětí. Anebo mučena na skřipci.
To má velmi praktický význam. Představte si, že pracujete jako operátor armádních kybernetických sil. Podařilo se vám vyšpiónit fragment depeše nepřítele, která se týká jeho vojenské jednotky. Je-li tam napsáno „přesuneme jí…“, i z fragmentu je zřejmé, že něco (třeba proviant) bude přesunuto (a bylo by tedy záhodno si na to počíhat) této jednotce. Avšak pokud bychom se dočetli, že nepřítel přesune ji, věděli bychom, že jednotka jako taková se bude přesouvat. Jak vidíte, schopnost používat správně akuzativ může mít vliv i na plánování vojenských operací.
A kromě toho pády dodávají té naší češtině na bohatosti. Nezplošťujme jí a dávejme na ní pozor.
