Článek
Gerta Schnirch, dvoudílný film, který právě můžeme vidět na našich veřejnoprávních obrazovkách a v iVysílání, je podle recenzí i krátkých komentářů pod nimi prý „strhující, dojemný a důležitý“, dále také „drsný, emotivní, místy odporný“ a „je neobyčejně silný a zaslouží srovnání se světovými díly na podobná témata.“, divák prý „sleduje dění se zatajeným dechem“, dokonce „vybízí k zamyšlení“. Už také získal nějaké ceny a očekává se, že opanuje Českého lva. Na ČSFD 80 %, což je na český film opravdu hodně a staví ho to někam na roveň dnes již legendárních počinů Anděl páně či Tmavomodrý svět.
A já po zhlédnutí obou dílů nepřestávám kroutit hlavou. Drsný je velmi nesměle, odporný mi nepřijde tam, kde měl být, nesledoval jsem ho se zatajeným dechem, ale spíš s častými pohledy na časovou lištu, kolik ještě zbývá do konce. K zamyšlení nevybízí, naopak přesně vnucuje divákovi, co si má myslet; divákův odstup, jeho hodnocení významů či vlastní interpretaci nepřipouští.
Je plný schematických, černobílých postav, filmařských klišé, nepravděpodobných vývojů děje, chyb v reáliích a logice, doslovného vyprávění a toporného herectví. Celkově je pak se svou knižní předlohou prostředkem k moralizování paní Tučkové, které je ale neuvěřitelnou licoměrností.
Na druhou stranu musím připustit, že mnohé aspekty jsou skutečně silné a povedené. Film tak rozhodně za zhlédnutí stojí.
Vše podrobně rozeberu.
Ještě na okraj: Předem avizuji, že se jistě nedokáži zdržet spoilerů a možná v recenzi vyzradím i hlavní pointu, takže kdo film ještě neviděl, toho nyní poprosím, aby si stránku označil hvězdičkou a vrátil se k ní až po zhlédnutí.
Mám k němu speciální vztah
Normálně by mě tento snímek asi úplně minul, protože nemám rád literaturu či filmy, které mě moralizují (z toho důvodu jsem ani nečetl knihu), ale mám k němu speciální vztah ze tří důvodů: Zaprvé jsem skorobrňák, tak mě bavilo hádat lokace, zadruhé jsem chodil na stejnou základní školu jako Kateřina Tučková (ačkoli skončila devítku ještě dřív, než já jsem nastoupil do kašičky) no a zatřetí jsem v něm hrál v komparsu. Díky tomu mohu ocenit pečlivou, až puntičkářskou práci filmařů, třebaže mnohdy se pečlivost vytrácí a objeví se zvláštní chyby. Ale popořadě.
Kožené tváře odříkávají repliky
Četl jsem cosi o strhujících hereckých výkonech. Ehm… ty jsou kde?
Většina scén jede ve stále stejném schématu: objeví se nejčastěji dvě (výjimečně tři) postavy, každá úhledně ve své polovině obrazovky, každá odříká své repliky s přednesem, jako by šlo o první čtenou zkoušku, pak někdo trochu zvýší hlas, pak pár sekund malého hysterického výbuchu a pak následuje statický obraz či rádoby dramatická pauza a po ní něco jako „promiň, já…“ a je zase klid a jede se další scéna. Nějaká celková postupná gradace, jemné odstíny emocí, hraní beze slov a nakonec v příhodný okamžik nějaká zajímavá pointa a katarze, která posune děj dál, se tu moc nekoná.
Ať jsou to scény dohadů mezi Gertiným bratrem Friedrichem a jejich otcem o tom, že velcí skladatelé často neměli árijskou krev, scény na domácím koncertu, při kterém otec Karla vyhodí z bytu, rozhovory Gerty a Karla v parku (za války i po ní), Gerty a jejích německých kamarádek, Gerty a Žida Schmidta, Gerty a Karla v 50. letech či rodinná dramata v polistopadové době mezi starou Gertou, její dcerou a vnučkou.
Po čase už tento monotónní postup začne být únavný a lze díky němu předvídat vývoj naprosté většiny scén hned na jejich začátku. Zároveň ale divákovi svou doslovností servíruje jak na stříbrném talíři, co si má myslet, kdo je hodný a kdo zlý a co přesně se v postavě a ve scéně odehrálo.
Ve filmu se tak téměř nehraje. Tam se hlavně odříkávají repliky s koženými obličeji. A když už se hraje, naopak se hodně přehrává.
Tím myslím třeba věčně zakaboněnou tvář staré Gerty, a naopak její medové úsměvy, když je sama jen s vnučkou, která nikoho nenechá na pochybách, co přesně se v ní děje.
A kdyby náhodou ne, je tu ještě vlezlá, návodná hudba, která ihned usadí diváka do tvůrci žádaného emočního rozpoložení.
To celé s jedinou výjimkou, kterou je Barbora Váchová v hlavní roli mladé Gerty. Ta skutečně jako jedna z mála hraje i očima, výrazem, postoji a gesty. Bohužel, musí jet samozřejmě podle not scenáristů a režiséra, takže mám dojem, že hraje hluboko pod své možnosti.
Ale kdyby nic jiného, tak minimálně objev této nepochybně vynikající herečky je přínosem filmu a já doufám, že jsem ji na obrazovce neviděl naposledy.
Jazykové aspekty
V oblasti hraní mě dále jako skorobrňáka značně irituje téměř perfektní spisovná čeština všech postav protknutá jen tu a tam nějakým hovorovým výrazem. (A zřejmě i spisovná němčina - nedokážu posoudit.) Ano, já vím, herci k tomu byli roky cepováni na studiích, umějí perfektně vyslovovat každé písmeno, tak prostě odvádějí svou práci, jak nejlépe umějí. Ovšem vzhledem k tomu, že jsme v Brně, zní to jaksi nepatřičně. Nežádám samozřejmě hantec Franty Kocourka (kterým se ostatně v této podobě nikdy běžně nemluvilo), ale nejaké ten brněnské přízvuk by rozhodně dodal na autenticitě.
Nářečím se tak hovoří jen na statku paní Zipfelové, protože to je někde mezi Brnem a Pálavou a právě teprve tam je pro mnohé obyvatele Čech ta pravá Morava.
Na druhou stranu je pravda, že hovořit brněnským přízvukem by se muselo dokonale. Jinak by to vyznělo jen trapně s rizikem zkažení celého filmu. A vzhledem k tomu, že většina herců pochází z Čech, nejsem si jist, jak by to zvládli.
Takže beru zpět - ano, nakonec je vlastně dobře, že mluví spisovně. Pořád lepší perfektní spisovná čeština, než aby se pokoušeli o brněnský přízvuk, a nevyšlo to.
Ovšem jedna jazyková chyba mě i tak praštila přes uši. A ta jde jednoznačně za scenáristy (hádám, že herci přesně odříkávali scénář, neimprovizovali podle sebe):
Ve scéně, kdy se Gerta ukáže svému milému Karlovi v krásných šatech, okomentuje to on slovy: „no já jsem v šoku“. A já si jsem jistý, že v té době by tento obrat nikdo nepoužil. Šok byl tehdy jen lékařský termín, „být v šoku“ z kdečeho se do běžné řeči dostalo až po roce 1989 s přílivem americké kinematografie.
Chyby, chybky, chybičky
Čímž jsme se dostali k chybám. Jako každý film, i Gerta jich několik obsahuje. Jednu jazykovou už jsem zmínil výše, dále jsem našel jednu z takového toho roztomilého ranku „rytíř má na ruce hodinky“, ovšem takové podle mě nesnižují kvalitu filmu, pokud jich není tolik, že by bylo možno hovořit o odfláknutí.
Tou chybou je tramvaj (pardon - šalina, když jsem zmiňoval ty jazykové otázky) v záběru z rozbombardovaného Náměstí Svobody. Je označena jako „H“, jenomže v Brně se nikdy nepoužívala písmenná označení šalinových linek, vždy jen čísla.
Další chyba už je závažnější, protože usvědčuje dramaturgii ze zbytečně zesilovaných efektů na úkor autentických reálií. Tou je scéna z bombardování, kdy vidíme, jak v malé výšce přelétají nad Brnem jednomotorová letadla. To by mohly být sovětské Iljušiny Il-2, tzv. šturmoviky, tudíž by se jednalo o sovětské bombardování z dubna 1945, jenomže do toho také kvílí sirény. A ty už v dubnu nekvílely, systém protivzdušné obrany včetně hlásek a varování obyvatel už byl tehdy v rozkladu (A podle některých historiků Němci schválně sirény sabotovali, aby zemřelo co nejvíc lidí.).
Je zvláštní, že toto tvůrci zanedbali, když jinak byli puntičkářští třeba až do takových detailů, že do nočních scén se sovětskými vojáky na naklaďáku sehnali původní veterán Studebaker US6, který Sověti skutečně obdrželi z USA v rámci Lend-Lease Act.
Šturmoviky v době, kdy se mělo spíše konat americké bombardování, tak odhalují snahy tvůrců dělat drama za každou cenu namísto třeba snahy o hlubší zachycení niterného prožívání postav.
Tolik zvláštních náhod jako Forrest Gump
Z celkového námětu díla trčí snaha Tučkové nacpat do života jedné „normální holky“ co možná nejvíc utrpení za každou cenu, a tím získat prostředek k morální obžalobě (k čemuž se ještě dostanu). Gerta je tak bez vlastního přičinění u všeho, co psalo dějiny. Je to vlastně takový Forrest Gump. Jenomže Forrest Gump je přiznaná nadsázka. Tučková se s Gertou tváří smrtelně vážně.
Dokonce by lecjaký cizinec (třeba neevropan) neznalý historických reálií, mohl nabýt dojem, že se jedná o typickou obyvatelku Brna.
Ano, jistě, já vím. Není to historický dokument, neklade si za cíl učit dějepis, jenomže ohýbání historie ve prospěch pouhých dramatických efektů ve filmu, který jinak sleduje reálie velmi přesně a dokonce chce přinášet nějaké „senzace a šokující nová zjištění, o kterých nikdo neví, nikdo o tom nemluví“, je velmi nešťastné a důvěryhodnost a vážnost to jen oslabuje.
Válečná klišé…
Knižní předlohu jsem nečetl, zůstanu tedy u filmu a rozeberu jej z hlediska pravděpodobnosti a věrohodnosti děje.
Položme si otázku - kdy se vlastně Gertina dcera narodila? Ve scéně na statku paní Zipfelové, což muselo být někdy začátkem června 1945, Gerta jasně říká, že je dceři 6 měsíců. Narodila se tedy někdy na přelomu let 1944 a 1945. Zároveň jsme však ve filmu viděli, že to bylo za bombardování v krytu. Pokud se máme držet skutečných reálií, mohli bychom připustit, že údaj 6 měsíců je hodně zhruba a že to mohlo být za nejtěžšího náletu na Brno, 20. listopadu 1944, případně o měsíc později, 19. prosince (ovšem to už spadlo jen pár bomb z jediného letadla bez obětí na životech). Co z toho dále plyne? Že znásilnění/početí dcery se muselo odehrát nějakých 9 měsíců předtím (možná o něco méně, připustíme-li, že vlivem stresu porodila předčasně). Tedy někdy v únoru, březnu toho roku. Jenomže znásilnění proběhlo podle filmu také těsně před bombardováním. A na jaře 1944 žádný nálet na Brno nebyl.
Tedy co z toho celkově plyne? Že tvůrci (a myslím tvůrce filmu i Tučkovou) se chvíli úzkostlivě drží historických událostí, jindy je ohýbají, jak se jim to zrovna hodí k vaření dramatu.
Film tak až příliš často plýtvá velkorysým časem stopáže k samoúčelným dramatickým efektům a otřepaným stereotypním scénám typu úprk do krytu za kvílejících sirén, namísto toho, aby se pokusil třeba více rozehrát vedlejší dějové linky (kterých je prý v rozsáhlé knižní předloze spousta).
A seznam klišé a nepravděpodobných (ale snadno předvídatelných) zvratů tím jen začíná.
Je třeba přitažené za vlasy už jen to, že by otec znásilnil vlastní dceru z truchlení nad ztrátou syna (jak film líčí). Potom taky není jasné, kam otec po znásilnění zmizel. Vždyť od toho jara 1944 zbýval ke konci války ještě víc než rok. A taky je podivuhodné štěstí, že Barbora se vůbec narodila a zdravá, když u otěhotnění vlastním otcem hrozí značné riziko spontánního potratu či genetických vad.
Dále vidíme samozřejmě dnes „povinné“ vykreslení sovětských vojáků jako opilých hrubiánů (ale Gerta má opět z pekla štěstí, že ji nezastřelili…). Což se otáčí jako korouhvička - před rokem 1989 se zase museli ve válečných filmech očerňovat Američané.
A proč ona vlastně Gerta nedala svoji dceru do nalezince, když ji tak nenáviděla? To přece tehdy v době takřka neexistující antikoncepce nebylo nijak vzácné řešení nechtěného těhotenství. A v zimě 1944/1945 měla ještě protektorátní správa zemi pevně v rukou a výmluva na chaos posledních dnů války tak nemůže uspět.
A vůbec - proč Karel odkládal sňatek až na dobu po válce? Vždyť na začátku filmu jasně zazní, že Gerta je narozena 3. 3. 1921, tudíž plnoletou (podle tehdejších zákonů, kdy byla hranice dospělosti 21 let) se stala roku 1942. Nepotřebovala už svolení rodičů ke sňatku. Mohla se za Karla provdat a odstěhovat se z bytu. On by se navíc sňatkem a narozením dítěte vyhl totálnímu nasazení, které by ho (pokud byl zhruba stejný ročník jako Gerta) čekalo. Za Protektorátu tak bylo z tohoto důvodu paradoxně hodně sňatků a vysoká porodnost.
Ale ne, kdepak, sňatek se nekoná, místo totálního nasazení jej odveze gestapo. Samozřejmě. Bez toho, aby kladnou postavu odvezlo gestapo, prostě nemůže žádný český film z druhé světové války být. Ale jakou náhodičkou se to stalo, že sama Gerta, ač také působila v odboji, zatčena nebyla? Další zcela kladná postava - Gertina matka - musela také pryč, protože se do dalšího děje nehodila. Tak prostě TBC a hotovo.
Dále je divné, že starý statkář si vybral na práci ženu s kojencem (ač to předtím lapidárně odmítl „s děckem ne“) jen proto, že „umí buchty… povidlové“.
V roce 1945 byly z odsunu skutečně vybírány ženy na polní práce, ovšem ty pak byly roku 1946 odsunuty definitivně. Gerta se tomu nějak podivně vyhla a zůstala pracovat na statku ještě roky.
A tam ji najde Karel, který - samozřejmě - taktak přežil koncentrák. Nu a v 50. letech jej odveze StB… samozřejmě, bez toho, aby kladnou postavu odvezlo StB, nemůže žádný český film týkající se 50. let být…
Ve druhé části filmu, přibližně po 25. minutě a dějově po době, kdy se Gerta dostala z odsunu, probíhá až do konce filmu - celou hodinu - v pravidelném rytmu neustálé přepínání mezi dřívější dobou a 90. lety, kdy stará Gerta dovypravuje děj (aby ani jediný divák nezůstal na pochybách) a jsme svědky dalších dramat konstruovaných hrozně na sílu (Barbořin rozvod a její pokus o sebevraždu…), což je nakonec tak nudné a ubíjející, že pointa celého filmu - prozrazení tajemství, kdo je Barbořin otec („tak už to konečně řekni") - pak vyzní úplně naprázdno, protože divák už to dobré dvě hodiny ví.
Nepravděpodobné nakupení
Samozřejmě, že všechny výše uvedené události mají svůj reálný historický základ a všechno z toho se v minulosti někomu stalo, takže použití každé jedné z nich pro budování příběhu by bylo v pořádku, ale to jejich nakupení do jednoho vyfabulovaného životního osudu, ta okatá, úporná snaha nacpat do Gertina života „po forrestogumpovsku“ úplně všechno, ale zároveň ji s obrovským štěstíčkem z nejhoršího vždycky vyvléct, nakonec vyznívá spíše karikaturně. Snad Tučková chtěla, aby to působilo i didakticky, ale didaktický potenciál se rozbil na historických nepřesnostech, zatímco hlavní dějové linky (identifikoval jsem dvě - odsun a vztah matky s ne/chtěnou dcerou) to pak jen oslabuje. A já je absolutně nedokáži brát tak vážně, jak po mně Tučková (a jistě i filmaři) chce.
A přitom se tváří, že hlavní poselství je velmi vážné a film je mnohem víc než jen audiovizuální podívanou. Prý má dokonce sehrát „společenskou roli“.
...ale je to hezké
Ještě předtím, než se pustím do hodnocení hlavních důvodů, proč se kniha (a tím i film) vlastně v hlavě Kateřiny Tučkové zrodila, bych rád dílo pochválil. Rozhodně má totiž mimořádně povedenou kameru. Práce se světlem a kompozicí je něco, kvůli čemuž film rozhodně stojí za to vidět. Někdy je to vlastně ke škodě. Vizuálně pěkné, naplněné měkkým světlem a klidné jsou totiž třeba i scény z lágru, kde mělo z logiky věci naopak dojít k výronu hnusu a násilí, takže požadované emocionální působení na diváka (nebo alespoň na mě) se minulo účinkem.
Taktéž výprava, lokace, interiéry, kostýmy, prostě celková atmosféra, to vše se povedlo. Inu, těch 75 milionů rozpočtu je tam vidět.
Skvělý výkon odvedly nepochybně také maskérky. Před obrazovkou jsem neměl vůbec žádný problém uvěřit, že v prolínaných scénách ze 40. a 90. let se jedná o tu stejnou Gertu. V komparsu jsem pak viděl práci maskérek na vlastní oči. Z ulice přicházeli do maskérny normální, dnešní lidé, vycházeli z ní zbědovaní Němci.
Je námět knihy/filmu absurdní nesmysl, paní Tučková?
Tučková neustále hovoří o kolektivní vině. A není tak těžké si domyslet, že celé dílo vzniklo hlavně jako morální obžaloba kvůli tomu, že po válce byla na Němce (i poloněmce, neněmce, dokonce i Židy, německy hovořící…) uplatněna kolektivní vina a na tomto principu byli odsunuti a z různých důvodů si to někteří jedinci vyložili jako povolení k násilí.
A právě tato obžaloba má být zmíněnou společenskou rolí.
I v upoutávce k filmu Tučková jednoznačně hlásá, že:
„uplatnění kolektivní viny je prostě absurdní nesmysl“.
Dobrá, souhlasím.
Jenomže proč potom, paní Tučková, někomu kolektivní vinu podsouváte? Dokonce asi dědičnou kolektivní vinu. Protože třeba v interview pro web Romea.cz jste uvedla:
„Jsme zvyklí se vnímat jako jemný holubičí národ, ale bez toho, aby došlo k pochopení všech těch událostí a přiznání nějakého podílu viny, nejsme kompletní.“
K přiznání jakého podílu viny? My nějakou máme? Kdo my? I my, kteří jsme se narodili desítky let po válce? Jo, dokonce „my národ“? Připouští Tučková vinu národa? Tedy kolektivní? Dokonce dědičnou?
Vždyť uplatnění kolektivní viny je absurdní nesmysl…
Odsuzovat princip kolektivní viny, ale hned obratem hlásat, že my jako národ nějaký podíl kolektivní viny máme, je neuvěřitelně licoměrný morální vlastňák.
Takže hlavním účelem vzniku díla je obvinění, že to my máme tu kolektivní dědičnou vinu za události odsunu. A měli bychom se minimálně omluvit (jak nám Tučková přímo a návodně sdělila ústy staré Gerty).
Nu, jenže pokud je kolektivní vina národa nepřípustná, pak je samotný námět knihy/filmu absurdní nesmysl.
