Článek
31. ledna 1990, pouhý měsíc po nástupu do funkce federálního ministra vnitra, podepsal lidovecký právník Richard Sacher rozkaz, kterým de facto zrušil Státní bezpečnost (StB). Byl to krok, který z něj na chvíli udělal hrdinu. Jenže skutečný boj teprve začínal.
Uvnitř ministerstva zůstávaly tisíce lidí, kteří sloužili ještě před pár týdny komunistickému státu. A spolu s nimi i archivy StB: desítky tisíc svazků o tajných spolupracovnících, sledovaných lidech i těch, které se tajná policie snažila naverbovat. Tyto informace měly obrovskou moc — dokázaly ničit kariéry, vydírat politiky a rozvracet důvěru v nové poměry.
Sacher chtěl vnitro „rozšifrovat“ a zbavit veřejnost strachu z tajné policie. Jenže velmi rychle narazil na problém, který neměl jednoduché řešení: jak převzít kontrolu nad úřadem, bez jehož aparátu se neobejdeš, ale kterému zároveň nemůžeš věřit?
Souboj amatéra s profesionály
Ministr stál před paradoxem, který byl po listopadu 1989 typický i pro jiné úřady, ale na ministerstvu vnitra měl mimořádně výbušnou podobu.
Jeho náměstci — plukovník JUDr. Viliam Ciklamini za VPN a Jaroslav Procházka za Občanské fórum — prosazovali rychlou a radikální očistu resortu od všech příslušníků StB. Sacher se naopak obával, že bez zkušených úředníků se celý aparát zhroutí. Spoléhal se proto i na lidi, jako byl major Václav Novotný — „třídně uvědomělý člen KSČ“, který ale pro ministra představoval neocenitelnou studnici odborných znalostí.
Ciklamini ho varoval otevřeně. Pokud se opře o staré struktury, budou mu podle něj jen předstírat loajalitu. „Vy to neznáte, zatím jste vedle nich amatér,“ řekl ministrovi do očí.
Ministr jeho radu odmítl. V očích náměstků to byl důkaz, že reformu sabotuje. Sám Sacher to označoval jako nutný pragmatismus.
Že tento spor není jen o personáliích, ale o mnohem výbušnějším tématu — kdo ovládne archivy StB — ukázal už leden 1990.
Noční akce v Trenčíně
V noci z 26. na 27. ledna 1990 pronikl kapitán Leonard Čimo v Trenčíně do objektu přezdívaného Tisova vila a odnesl odtud 18 svazků tajných spolupracovníků StB. Podle historika Pavla Žáčka šlo o akci provedenou na pokyn tehdejšího slovenského ministra vnitra Vladimíra Mečiara.
Tyto materiály přitom patřily mezi dokumenty, které měly být po pádu režimu zabezpečeny a vyňaty z běžného oběhu. Místo toho se ukázalo, že o ně už začal tichý zápas.
Pro Sachera to byl varovný signál. Pokud se s archivy manipuluje už několik týdnů po revoluci, mohou se rychle stát zbraní v mocenských střetech a vést až k „rozvalu státu“.
A právě to ho přivedlo k rozhodnutí, které mělo později vyvolat největší skandál jeho krátkého působení v čele ministerstva.
Fond Z: zvláštní fond pro nejcitlivější jména
Sacherovy obavy ještě více prohloubila informace, že nově vznikající Úřad pro ochranu ústavy a demokracie pod vedením náměstka Procházky provádí plošné lustrace politiků – bez jeho vědomí a souhlasu.
Rozhodl se udělat radikální krok. Na přelomu února a března 1990 nechal ze statisticko-evidenčního odboru ministerstva vyjmout karty 143 prominentních osobností včetně prezidenta Václava Havla. Nechal je prolustrovat a výsledky spolu se souvisejícími svazky z archivů StB soustředil do takzvaného „fondu Z“ – zvláštního fondu.
Fond nechal uložit do trezoru a zamknout. Klíče si ponechal u sebe. Věřil, že materiály chrání před zneužitím. Jenže ve skutečnosti udělal přesně to, čeho se bál u druhých: jeden člověk rozhodoval o tom, kdo smí a kdo nesmí vědět.
A pak šel ještě dál. Přikázal lustrovat i členy federální vlády a všechny poslance zákonodárných sborů.
Několik týdnů se zdálo, že Sacherova hra funguje. Fond Z ležel v trezoru, lustrace probíhaly v tichosti. A pak ministr odletěl na služební cestu do Londýna.
Budova Federálního shromáždění ČSFR. V pondělí 9. dubna 1990 se zde poslanci dozvěděli, že byli bez svého vědomí lustrováni podle materiálů StB.
Klíče v Londýně, panika v Praze
V pondělí 9. dubna explodoval politický granát. Zatímco Sacher stále jednal v Londýně, zpráva o tajných lustracích se dostala k poslancům.
Poslance naštvalo, že byli bez svého vědomí a bez souhlasu parlamentu lustrováni pracovníky bývalé StB – tedy lidmi, kterých se celá společnost právě snažila zbavit. Aféra dostala rychle jméno: Sachergate.
Krizi vyhrotila zpráva, že 137 poslanců Federálního shromáždění bylo „pozitivně lustrováno“. Sto třicet sedm agentů StB mezi zákonodárci? To by znamenalo konec důvěry v nový systém.
Jenže význam toho čísla byl složitější. „Pozitivní“ výsledek neznamenal automaticky vědomou spolupráci s tajnou policií — mohl znamenat i to, že dotyčný byl sledován nebo prověřován. V atmosféře jara 1990 ale takové nuance nikoho nezajímaly.
Absurdní drama vrcholilo: poslanci zuřili a chtěli vědět pravdu, ale ta byla zamčená v trezoru. A klíče měl ministr, který byl v Londýně.
Obavu o budoucnost mladé demokracie měl i prezident Havel. Náměstek slovenského ministra vnitra Andrej Sámel později vzpomínal, že mu Havel večer 9. dubna telefonoval a varoval před parlamentní a vládní krizí. A pak dodal: „Uvědomujete si, co tato aféra může přinést? Parlamentní a vládní krizi, a nedá se vyloučit ani něco ještě horšího. Já vás žádám o záruky, že tento proces přestane.“
Prezident Václav Havel pochopil, že aféra kolem tajných lustrací může přerůst v parlamentní a vládní krizi. Podle svědectví Andreje Sámela žádal, aby celý proces okamžitě přestal.
Válka, kterou nikdo nemohl vyhrát
Po vypuknutí skandálu vystoupili Ciklamini a Procházka proti ministrovi veřejně. Za jeho zády uspořádali tiskovou konferenci a obvinili ho, že očistu ministerstva sabotuje.
Sacher kontroval tvrzením, že se uvnitř resortu zformovala nátlaková skupina, která se ho snaží izolovat od informací. V parlamentu svou pozici hájil slovy, že neměl čas ani chuť lustrovat poslance a že mu šlo pouze o zabezpečení materiálů před zneužitím.
Na svou stranu se snažil získat i prezidenta. Podle dobových svědectví chodil na Hrad opakovaně a nosil tam různé archivní materiály. Havel pak v Hovorech z Lán mluvil o potřebě odhalit „skryté metastruktury“ — a veřejnost si jeho slova mohla vyložit jako nepřímou podporu ministrova postupu.
Ján Budaj: První velká oběť
Nejznámější obětí této aféry se stal Ján Budaj, jedna z tváří listopadové revoluce na Slovensku. Měl se stát předsedou Slovenské národní rady a vystřídat komunistického funkcionáře Rudolfa Schustera.
Právě tomu chtěl náměstek Viliam Ciklamini zabránit. Z titulu své funkce nechal Budaje lustrovat a zjistil, že je evidován jako agent StB. Od poloviny března o něm začal shromažďovat materiály, které měly v případě potřeby posloužit jako „politická bomba“.
Originál Budajova agenturního svazku byl vyjmut z bratislavského archivu a předán přímo Ciklaminimu. Budaj nakonec svou kandidaturu stáhl.
Krátce nato Sacher navrhl Ciklaminiho odvolání z funkce prvního náměstka. Ciklamini se o tom dozvěděl z novin. Ale i po odvolání si ponechal originál Budajova svazku. Vrátil ho až 28. června 1990 novému náměstkovi Janu Rumlovi — dva měsíce poté, co jím zničil Budajovu politickou kariéru.
Ján Budaj patřil k nejviditelnějším tvářím slovenské revoluce. Na jaře 1990 se ale stal jednou z prvních obětí politického boje o svazky StB.
Člověk, který riskoval svobodu v boji proti režimu, byl zničen papíry, které ten samý režim vytvořil. Archivy StB tak poprvé posloužily přesně tak, jak se Sacher bál — jako nástroj kádrování v nové demokracii.
Dědictví, které Sachera přežilo
Richard Sacher skončil ve funkci ministra vnitra 27. června 1990 s demisí celé první vlády Mariána Čalfy, tři týdny po prvních svobodných volbách. Fond Z byl poté rozpuštěn.
Aféra Sachergate ale nebyla jen bizarní epizodou z prvních měsíců svobody. Ukázala, že porevoluční stát nezdědil po starém režimu jen budovy a úředníky, ale i nástroje moci, které se daly okamžitě obrátit proti komukoli — včetně těch, kdo je chtěli zneškodnit.
Otázka, kterou Sachergate položila — kdo smí nakládat s dědictvím tajné policie a kdo rozhoduje o tom, co z minulosti se smí použít proti přítomnosti — zůstala otevřená mnohem déle.
Zdroje:
PAVEL ŽÁČEK: „Sachergate“: první lustrační aféra. Nesnáze postkomunistické elity (nejen) se svazky Státní bezpečnosti. Paměť a dějiny 2007/01, s. 50-81.
PAVEL ŽÁČEK: Tajemný přízrak Sachergate.
Petr Pithart: Jak se Havel zamiloval do hnědých očí Richarda Sachera a byl z toho největší spor OF.
Jiří Šťastný: Před dvaceti lety Sacher zrušil StB, která si zvykala na nové poměry.
Richard Sacher – muž, který zrušil Státní bezpečnost.
