Akce „Visla“: Konečné řešení ukrajinské otázky v Polsku

Smrt generála Świerczewského se stala rozbuškou, na kterou vláda ve Varšavě čekala. Ačkoliv oficiálním cílem akce „Visla“ byla likvidace ozbrojených jednotek Ukrajinské povstalecké armády (UPA), skutečný záměr komunistického vedení byl mnohem širší a cyničtější. Nešlo jen o vojenské vítězství, ale i o demografické inženýrství – takzvané „konečné řešení ukrajinské otázky“. Násilný odsun, který měl rozprášit ukrajinskou menšinu po celém Polsku, ukončil staleté soužití dvou národů v jihovýchodním pohraničí a zanechal za sebou vylidněné vesnice, jejichž trosky v lesích dodnes připomínají brutalitu poválečného uspořádání Evropy.

Před rokem 1989 se o akci „Visla“ nesmělo mluvit, protože vrhala špatné světlo na vztah dvou „bratrských národů“, z nichž jeden (Ukrajinci) byl součástí Sovětského svazu. Pokud se k ní vyjádřil některý z komunistických historiků, tak ji většinou označil za operaci, která měla zlikvidovat „fašistické bandy ukrajinských nacionalistů“ na území jihovýchodního Polska. Realita však byla mnohem složitější a tragičtější.

Vztahy mezi Poláky a Ukrajinci byly na konci druhé světové války zatíženy dlouhou historickou nevraživostí a krví, která tekla v proudech, když se Ukrajinci se zbraní v ruce pokoušeli vybudovat vlastní nezávislý stát a Poláci se mstili za jejich krutost.

Ozbrojený boj zahájila v roce 1943 Ukrajinská povstalecká armáda. Její velitel, Dmytro Kljačkivskij, vydal v červnu jasný rozkaz - vyhubit polský živel ve Volyni a Haliči (obě území považovali za svá Poláci i Ukrajinci). Měl na mysli zejména mužskou polskou populaci ve věku 16 až 60 let, ale oběťmi řádění se stávaly především ženy a děti. Vojáci UPA chtěli Poláky zastrašit, proto je často zabíjeli brutálními metodami – pomocí seker, vidlí a zemědělských nástrojů. Mezi lety 1943–1945 zavraždili ukrajinští nacionalisté přibližně 80–100 tisíc polských civilistů, často celé vesnice během jediné noci. Polští historici, jako například Grzegorz Motyka, dnes tyto události označují za etnickou čistku s prvky genocidy.

Poláci na svou obranu vytvářeli oddíly domobrany, které měly vesnice bránit, ale v mnoha případech se samy dopouštěly masakrů na ukrajinských vesnicích – často jako odplatu nebo preventivní akci. Cílené odvetné útoky proti Ukrajincům podnikaly hlavně jednotky největší polské odbojové organizace - Zemské armády (polsky Armia Krajowa, zkratka AK). Odhady hovoří až o 150 vypálených vesnicích a asi 15 000 zavražděných ukrajinských civilistů.

Přesné počty obětí na obou stranách není možné zjistit ani dnes, protože uprostřed války nebylo možné všechny zločiny zdokumentovat. Navíc se obě znesvářené strany navzájem obviňovaly z činů, které spáchaly oddíly prosovětských partyzánů nebo jednotky německé armády.

Boje mezi Poláky a Ukrajinci pokračovaly i po skončení druhé světové války. UPA rozšířila svou činnost z Ukrajiny i na jihovýchodní Polsko, které považovala za ukrajinské. Důležitou oporou pro ni zde bylo místní ukrajinské obyvatelstvo.

UPA nechtěla s bojem za ukrajinskou samostatnost přestat, protože její představitelé doufali, že velmi brzy vypukne konflikt mezi Sovětským svazem a jeho dosavadními západními spojenci. Očekávali v něm vítězství západních spojenců a doufali, že jim to umožní vznik samostatné Ukrajiny.

V Polsku útočily oddíly UPA zejména na představitele polské správy a pustošily zdejší vesnice s polským obyvatelstvem. Odvetné akce proti nim podnikali zejména příslušníci protikomunistického odboje, většinou bývalí vojáci Zemské armády a vojáci ilegální vojenské organizace Národního vojenského sjednocení (NZW).

Boje mezi polským protikomunistickým odbojem a ukrajinskými nacionalisty hrály do karet ústřední polské vládě ve Varšavě, která byla silně orientována na Sovětský svaz a násilnosti na jihovýchodě Polska cynicky využívala ve svůj prospěch. V jedné přísně tajné instrukci Ústředního výboru Polské dělnické strany (PPR) z roku 1945 se psalo: „Ke všem incidentům mezi Ukrajinci a Poláky v pohraničí je třeba zachovávat lhostejnost. Je dokonce možné incidenty šikovně vyprovokovávat, jelikož naše věc tím neutrpí. Ukrajinské zbraně jsou namířeny výlučně proti fašistům z Armia Krajowa“.

Polští komunisté měli jasný cíl - poválečné Polsko mělo být státem národně jednotným, bez menšin. Klíčovou otázkou pro ně byl odsun statisíců Ukrajinců z polského území, protože byli přesvědčení, že jen tento krok zastaví krvavé polsko-ukrajinské spory.

Už v roce 1944 se jim podařilo uzavřít dohodu s vládou Ukrajinské sovětské socialistické republiky, že na její území budou „dobrovolně“ odsunuti Ukrajinci z Polska. První odsuny se uskutečnily už na konci roku 1944. Do těchto transportů se hlásili především Ukrajinci z vesnic, které předtím vypálily oddíly polské Zemské armády.

Zbytek Ukrajinců odmítal odejít, proto na jejich vesnice na jaře 1945 začala útočit polská armáda s pomocí oddílů sovětské tajné policie NKVD. Jako důvod se uváděl boj proti „ukrajinským bandám“ (banderovcům). UPA na tyto útoky odpovídala násilnými akcemi proti polskému obyvatelstvu. Kolotoč násilí se opět začínal roztáčet.

Krutost polských útoků na Ukrajince ilustruje výpověď zajatého polského civilisty, který s protikomunistickými partyzány zaútočil v červnu 1945 na ukrajinskou vesnici Dobra. Během útoku bylo zabito 42 osob ukrajinské národnosti. Zajatý civilista uvedl, že jejich velitel jim před zahájením útoku dal povolení, že mohou pálit, rabovat a střílet do lidí. On sám spálil pět hospodářství a zabil dva lidi. Jeho bratr měl spálit osm hospodářství a zabít osm lidí.

Násilnosti ze strany Poláků přinutily do konce srpna 1945 k odchodu na území Sovětského svazu asi 200 000 Ukrajinců.

Nechuť Ukrajinců k vystěhování do Sovětského svazu měly zlomit tři divize polské armády. Od srpna 1945 jejich vojáci začali pomáhat s „poklidným odsunem“ ukrajinského obyvatelstva. Výsledkem byly desítky mrtvých Ukrajinců a nárůst počtu bojovníků UPA, který se zastavil v květnu 1946 na čísle 2 000 osob.

Představitelé UPA se pokusili přitáhnout pozornost „světa“ k dění v Polsku v říjnu 1945, kdy zveřejnili otevřený dopis určený západním spojencům. Snažili se v něm vysvětlit, proč se Ukrajinci nechtějí z Polska vystěhovat na sovětskou Ukrajinu. Jako hlavní důvod uváděli, že nikdo z nich nechce žít v sovětském režimu, který je režimem „totalitní diktatury a tyranie“.

Otevřený dopis neměl žádný účinek a vysídlování pokračovalo. Na konci roku 1945 se Sověti s polskou vládou dohodli, že Ukrajince z Polska budou přijímat do poloviny června 1946. Blížící se termín pro ukončení vysídlení Ukrajinců postupně stupňoval brutalitu jednotek polské armády. Zásahu se nakonec účastnila téměř čtvrtina všech jednotek pěchoty tehdejší polské armády (soustředěny byly v operační skupině „Rzeszów“). Do poloviny června se jim podařilo z Polska vysídlit dalších 70 000 Ukrajinců.

V létě 1946 se představitelé polské armády domnívali, že po předchozích odsunech v zemi zbývá už jen asi 15 000 Ukrajinců. Realita byla velmi odlišná – v Bieszczadech na jihovýchodě Polska jich stále žilo téměř 140 000!

Sovětský svaz po přijetí statisíců přesídlenců na konci roku 1946 další Ukrajince z Polska odmítl přijímat. Polská vláda proto začala hledat plán, jak s nimi naloží.

Nakonec se inspirovala názorem zástupce náčelníka generálního štábu polské armády generála Mossora. Ten v jednom hlášení o činnosti UPA v jihovýchodním Polsku uvedl, že mnohé ukrajinské rodiny pro ni vytvářejí zázemí, což jí umožňuje pokračovat v boji.

Přišel proto s návrhem dle principu kolektivní viny. Všichni zbývající Ukrajinci na polském území měli být odsunuti na nová polská území na západě a severu Polska, která dříve patřila Německu. Tam měli být rozptýleni, aby nevznikly souvislé skupiny, a umístěni v dostatečné vzdálenosti od hranic (alespoň několik desítek kilometrů). Vláda jeho návrh schválila a nařídila jej provést pod krycím jménem „Visla“.

Celý plán urychlila smrt náměstka ministra obrany generála Karola Świerczewského „Waltera“. Ten byl 28. března 1947 zabit u vesnice Jabłonki nedaleko Baligrodu během své inspekční cesty po místních vojenských posádkách. Pachateli byli vojáci UPA ze sotní (jednotek) „Chrina“ a „Stacha“. Komunisté generálovu smrt okamžitě využili jako záminku k ráznému zásahu proti Ukrajincům.

Počet vojáků nasazených do akce se neodvozoval od počtu mužů potřebných pro boj s vojáky UPA (těch bylo v té době cca 1 500), ale postupovalo se dle propočtu, že na vysídlení jedné vesnice bude třeba 30-40 vojáků. I se zálohami a pohraničníky bylo proto na polské straně celkem nasazeno 20 000 mužů.

Samotná operace začala 28. dubna ve čtyři hodiny ráno, kdy polská armáda obklíčila první vesnice. Jejich obyvatelé byli shromážděni v přechodných sběrných stanicích, kde se s nimi mělo zacházet lidsky a v souladu s platnými zákony, což nebylo dodržováno. Polští vojáci často neviděli rozdíl mezi vojáky UPA („fašisty“) a ukrajinskými civilisty. Mezi vysídlenými byli i Lemkové, horalé, kteří často ani nechápali, proč jsou spojováni s ukrajinským nacionalismem. Stejně dopadlo i další místní rusínské obyvatelstvo, které úřady považovaly za Ukrajince.

Vysídlované obyvatelstvo bylo podrobeno selekci, a osoby podezřelé ze spolupráce s UPA, byly internovány v táboře Jaworzno, poválečném pracovním a internačním táboře zřízeném v bývalé pobočce koncentračního tábora Osvětim. Uvězněny v něm byly téměř tři tisíce Ukrajinců (včetně 823 žen, 22 řeckokatolických kněží, 5 pravoslavných kněží), z nichž 162 zemřelo. Mnozí v důsledku mučení, nemocí a podvýživy.

Lidé byli do jednotlivých transportů rozdělováni tak, aby obyvatelé jedné vesnice směřovali na různá místa. Cesta vlakem na místo určení trvala průměrně týden. V jednom transportu jelo obvykle 250–320 osob i s dobytkem, často společně. Neustále je hlídala ozbrojená stráž, měli nedostatečnou stravu i lékařskou péči, což způsobilo smrt nejméně tří desítek Ukrajinců.

Zatímco armáda vysídlovala civilisty, UPA ztrácela zázemí, protože bez podpory vesničanů nemohli partyzáni v horách přežít.

Někteří příslušníci UPA se snažili přežít tak, že se maskovali jako vojáci protivníka. Jeden z povstalců vzpomínal na setkání s Poláky během akce „Visla“:

„Poslali mě na hlídku a sledoval jsem polské vojáky postupující vesnicí. Nepostřehl jsem, že Poláci jdou i zezadu mým směrem. Měl jsem polský mundúr, celtu a na hlavě polskou čepici - ‚rogatywku‘. Jak jsem se otočil a viděl polské vojsko, začal jsem utíkat do lesa, ale oni po mně nestříleli a jen křičeli ‚Stůj, stůj, my jsme svoji!‘. Zachránilo mě to, že si mysleli, že jsem z té jednotky, která šla vesnicí. Zastavili se a já mohl utéct dál do lesa k sotni“.

Na konci července 1947 ztratila UPA svou vojenskou sílu. Polské jednotky hlásily, že zničily přes tisíc bunkrů, na 300 salaší, 30 skladů a 8 polních nemocnic. Podle oficiálních hlášení bylo zabito přes 600 a zajato zhruba stejné množství bojovníků UPA. Zatčeno bylo celkem přes 3 500 lidí, z toho ale pouze necelých 500 se zbraní v ruce.

Asi 250 bojovníků UPA přešlo hranice SSSR na západní Ukrajinu nebo přes Československo do západních okupačních zón v Rakousku a Německu. Na polské straně padla zhruba stovka vojáků.

Samotná UPA svůj boj v Polsku vzdala v září 1947. Její vrchní velitel v Polsku Mirosław Onyszkiewicz „Orest“ vydal rozkaz k rozpuštění zbylých sil UPA a vyvázal jemu podřízené vojáky z přísahy bojovat do posledního dechu za nezávislou Ukrajinu. On sám byl dopaden v roce 1948 ve Vratislavi a v roce 1950 popraven. Jeho rozkaz všichni vojáci UPA neposlechli, někteří se rozhodli dále pokračovat v boji. Poslední malé jednotky ukrajinských nacionalistů zlikvidovala polská armáda v roce 1949.

Sami polští komunisté označovali akci „Visla“ jako „konečné vyřešení ukrajinské otázky“ v Polsku. Během této operace se skutečně podařilo porazit ukrajinské nacionalisty z UPA. Tento vítězný boj se potom stal jedním ze zakladatelských mýtů polského komunistického režimu a vděčným tématem propagandy.

Nesmíme ovšem zapomínat, že primární cíl akce „Visla“ byl spíše politický - zlikvidovat v Polsku jednou provždy ukrajinskou otázku.

Vysídlení Ukrajinci doufali, že se jednou vrátí domů. Státní úřady jim to však kategoricky zakázaly. Byli rozeseti po cizím kraji, čelili asimilaci a až do destalinizace po roce 1956 prakticky neměli ukrajinské školy, výuka v ukrajinštině byla silně omezena.

Bieszczady kdysi plné života, zpustly. Zůstaly jen zarůstající základy domů, zdivočelé sady a chátrající dřevěné kostely jako němí svědkové vyhnání statisíců lidí, kteří se provinili jen svým původem či vírou.

Luboš Veselý: Akce „Wisła“ Zobrazení v propagandě lidového Polska a současné interpretace.Praha 2006. Univerzita Karlova. Diplomá práce.

Adam Dvořák: Politika paměti a Ukrajinská povstalecká armáda. Praha 2021. Univerzita Karlova. Diplomá práce.

Matěj Kočár: Problematika nacionalismu na západní Ukrajině v letech 1939–1945. Plzeň 2024. Západočeská univerzita v Plzni. Diplomová práce.

https://sd.usd.cas.cz/pdfs/sod/2002/02/04.pdf

Philipp Ther: Polsko-ukrajinský konflikt v letech 1939-1947. Srovnávací poznámky k diskusi o česko-sudetoněmeckém konfliktu. Soudobé dějiny 2002 (vol.9) 2: 249-258.

Marek Fanta: Ukrajinská povstalecká armáda v paměti přímých účastníků. Hradec Králové 2016. Univerzita Hradec Králové. Diplomová práce.