Článek
Říjnové ráno roku 1985 na brněnském sídlišti Bohunice vypadalo jako každé jiné. Rodiče narychlo odváděli děti do jeslí, spěchali do práce. Vzduchem se nesl typický hluk probouzejícího se socialistického města.
Mezi paneláky se ale pohybovala postava, která sem nezapadala. Patnáctiletý učeň Ondřej Všetečka pozoroval procházející rodiče. V kufříku měl místo učebnic pracovní oblečení. V kapse prošívaného kabátu ukrýval vzduchovou pistoli. V zadní kapse kalhot ho tlačilo ostří krátké dýky.
Co se honilo hlavou klukovi, který si chtěl vynutit cestu ke svobodě skrze dětská rukojmí?
Hranice uzavřené ostnatým drátem
Pro plné pochopení jeho uvažování se musíme vrátit do Československa poloviny osmdesátých let. Státní hranice byly neprodyšně uzavřeny zátarasy a ostnatým drátem. Přesto se tisíce lidí pokusily o útěk na Západ – většina cestou legálního vycestování, po němž se rozhodli zůstat v emigraci.
Nelegální způsoby přechodu hranic nazývala tehdejší bezpečnost „teroristickými metodami“. Historikové je dělí na únosy letadel, pozemních dopravních prostředků nebo přepady pohraničníků. Případ Ondřeje Všetečky byl ale i v tomto kontextu zcela ojedinělý. Nebyl to dospělý muž s vazbou na disidentské organizace. Byl to nezletilý mladík, který se rozhodl přepadnout jesle.
Proč zvolil právě děti? Věřil, že „nikdo by si nevzal na odpovědnost nesplnění podmínek“, když půjde o životy nejmenších.
Začalo to hádkou o omluvenku
K činu se Ondřej definitivně rozhodl večer 23. října 1985. Seděl doma v pokojíku a na psacím stroji psal omluvenku – tu hodlal prodat spolužákovi. Přistihla ho matka. Vzala mu rozepsaný papír ze stroje, zahodila ho a začali se hádat. Dala mu facku.
Večer přišel otec. Matka mu vše řekla. Znovu hádka, znovu facky. A pak věta, která vše spustila: v pondělí se zeptají, jestli ho mohou dát do dětského domova.
„Po celém tomto výstupu a hrozbě rodičů jsem se rozhodl, že uteču do zahraničí, konkrétně do Rakouska,“ vypověděl Všetečka. Celý plán vymyslel sám, té noci. S nikým o něm nemluvil. Šel brzy spát.
Na psacím stroji psal Všetečka omluvenku, kterou hodlal prodat spolužákovi. Přistihla ho matka – a spustila řetězec událostí, který druhý den ráno skončil přepadením jeslí.
Ráno v 5:30 ho rodiče vzbudili, aby stihl autobus do školy v Moravském Krumlově. Ondřej ale do školy neodjel. Potuloval se po sídlišti a čekal. Zašel k jeslím na ulici Kujbyševova (dnešní Oderská), pak se přesunul k jeslím na ulici Kalininova (dnešní Labská). Kolem osmé hodiny, když ustal ranní nával rodičů, vnikl dovnitř.
Čtyři ženy, čtyři děti
Vedoucí sestra Olga Hrdličková právě provázela z budovy uchazečku o zaměstnání, když u dveří uviděla mladíka. Otevřela dveře, aby se ho zeptala, koho hledá. „Mladík na mě okamžitě namířil zbraň a vyzval mne, abych dala ruce za hlavu,“ vzpomínala ve své výpovědi. Vtom z kuchyně přicházely tři pomocnice – Matulíková, Kalábová a Hodboďová. Začal je také ohrožovat zbraní a všem potom přikázal, aby ho zavedly do místnosti, kde je telefon.
Byl v kanceláři vedoucí sestry, kde ho Všetečka okamžitě kopnutím zničil. Nikdo nesměl přivolat pomoc. Pak řekl, co chce: vezme si je a čtyři děti do autobusu a překročí s nimi hranice do Rakouska.
Jedné z pracovnic nařídil zamknout vchodové dveře. Klíč si dal do kapsy. A pak chtěl jediné: být zaveden k dětem.
Pracovnice ho dovedly do prvního oddělení, kde byly nejmenší děti. Zde se zajímal o další východy z jeslí. Když zjistil, že lze odejít přes kočárkárnu, nechal ji uzamknout a klíč zahodil.
Pak nařídil přesun do druhého patra – ale pracovnice odmítly nechat děti samotné. Dovolil jim tedy vzít děti do náruče. Na schodiště vstupní haly vyšly čtyři ženy se čtyřmi dětmi v náručí. Za nimi kráčel Všetečka s namířenou pistolí.
Vedoucí sestra záměrně zpomalovala chůzi a snažila se ho zdržet řečí. Díky tomu se jedné ze zaměstnankyň, Romaně Škodové, podařilo proklouznout nadjezdem na druhé oddělení – upozornit tamní sestry, dveře oddělení zamknout a pak zalarmovat policii z vedlejší mateřské školy.
„Nepokoušejte se o nic nebo jedno děcko vodělám“
V ložnici třetího oddělení si Všetečka vyžádal tužku a papír. Na lavičce u zdi napsal vzkaz a přikázal jedné z pracovnic, aby ho šla zatelefonovat příslušníkům Bezpečnosti.
Ta vyšla z jeslí ven a vzkaz předala podporučíku Staníkovi, jednomu z příslušníků výjezdové skupiny Sboru národní bezpečnosti, která právě dorazila na místo. Na čtverečkovaném papíru stálo: „Chcu prázdný autobus s plnou nádrží, 4 škorpiony a padesát zásobníků, nepokoušejte se o nic nebo jedno děcko vodělám.“
Podporučík se rozhodl vstoupit do budovy a přišel až k místnosti, kde držel Všetečka rukojmí. Zaklepal na dveře a ptal se Všetečky, jaké má podmínky. Ten v tu chvíli držel jedno dítě v podpaží a žádal splnění podmínek napsaných ve vzkazu do 10 minut. Příslušník mu oponoval, že to není možné tak rychle. Dohodli se na termínu do 9:00. Všetečka byl během celého hovoru vulgární a chtěl, aby všechno proběhlo co nejrychleji.
Věděli v tu chvíli příslušníci SNB, že stojí před patnáctiletým učněm se vzduchovkou? Nevěděli. Mezinárodní terorismus v té době kvetl a bezpečnostní složky musely počítat s nejhorší variantou. Na místo byli povoláni příslušníci pořádkové jednotky i odstřelovači. V záloze čekaly dvě sanitky.
Psychologická hra u okna
Velení převzal zástupce náčelníka SNB Brno podplukovník Zdeněk Eštok. Pro všechny případy nechal přistavit požadovaný autobus s plnou nádrží i se samopaly škorpion a zásobníky.
Samopal škorpion vz. 61. Čtyři kusy těchto zbraní požadoval Všetečka připravit do autobusu – chtěl být při cestě do Rakouska dostatečně ozbrojen.
Kolem 9:15 se se Všetečkou spojil osobně. Snažil se ho přesvědčit ke vzdání. Učeň mu odpověděl: „Ty hajzle, s tebou se nemám o čem bavit, své podmínky jsem už řekl“.
V komunikaci s ním proto pokračoval už jen kapitán Antonín Brabec. Snažil se Všetečku přesvědčit, že s dětmi ho žádný stát nepřijme, že jeho problémy jdou řešit jinak. Všetečka téměř nemluvil. Brabec navrhl, že za ním vejde dovnitř – klidně svlečený do trenýrek, aby si mohl ověřit, že není ozbrojen.
To Všetečku rozzuřilo. Křičel, že dovnitř v žádném případě nikoho nepustí. Řekl, že je mu všechno jedno a že co udělá nebo neudělá dětem, záleží jen na nich.
Brabec navrhl, že vyjde na dvorek, aby na sebe viděli. Vyšel neozbrojený. Všetečka stál u okna v prvním patře, pod paží svíral dítě a pistolí mířil střídavě na jeho hlavičku a na Brabce. Řval, ať na něho nezkoušejí žádné podrazy. Hlas mu přeskakoval.
Brabec záměrně prodlužoval hovor. Získával čas pro podporučíka Staníka.
Zásah za hloučkem dětí
Staník využil okamžiku, kdy byla místnost za kuchyňkou prázdná. Potichu zasunul klíč, odemknul a proplížil se přes kuchyňku do vedlejší místnosti. Ve dveřích mezi místnostmi stál hlouček dětí a vychovatelek. Staník se schoval za skříňku, pak se přikrčil a skrytý za dětmi si prohlédl pachatele – zjišťoval, jakou má zbraň a jak vážná je situace.
Všetečka se od okna otočil a uviděl, že dveře, které byly předtím zavřené, jsou teď otevřené a klíč trčí zvenčí. Uslyšel hlasy. Vstoupil do místnosti a uviděl skrčeného Staníka. Situace ho velmi rozčílila.
Toho podporučík využil a skočil na něj tak, že jej sevřel i s dítětem a odklonil jeho zbraň nahoru.
Okamžitě k nim přiběhla ředitelka jeslí a vytrhla dítě ze Všetečkovy náruče a společně s ostatními pracovnicemi a dětmi opustila místnost.
Podporučík teď měl možnost sevřít Všetečku pevněji a vyzval ho, aby zbraň pustil. Ten to udělal a zbraň dopadla na zem. Úplně vzdát se ovšem nechtěl a potyčka pokračovala. Vzápětí padl výstřel ze Staníkovy služební zbraně, která se odjistila při jeho snaze zneškodnit pachatele. Naštěstí skončil ve zdi. V tu chvíli bylo po všem. Ondřej Všetečka přestal klást odpor.
Při osobní prohlídce na chodbě Staník za jeho pasem našel krátkou dýku s ostrou čepelí a černou rukojetí.
Kdo vlastně byl Ondřej Všetečka?
Při vyšetřování, které vedl kapitán StB Karel Veselý, se začal skládat obraz hluboce narušeného mladého člověka.
Ondřej nebyl žádný hrdina odboje. Podle posudků šlo o mladíka s podprůměrným intelektem, s obrovskými problémy ve škole i doma. Učitelé ho popisovali jako agresivního, nespolehlivého a vulgárního žáka, který se za každou cenu snažil vyniknout – i kdyby to mělo být negativně.
Rodiče na jeho výchovu nestačili a uchylovali se k tělesným trestům. Matka u výslechu přiznala, že syna „drželi zkrátka“ a diskuse v rodině neexistovala – platila jen „rodičovská pravda“.
Studio Rádia Svobodná Evropa v Mnichově, odkud stanice vysílala do zemí za železnou oponou. Hlas Ameriky a Svobodná Evropa byly pro Ondřeje Všetečku jedinými okny do světa, o jehož svobodě snil.
Západ znal Ondřej jen z poslechu Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Věřil, že v Rakousku dostane azyl a pak odjede do Kanady nebo Austrálie.
Soud jako divadlo
Proces se konal 23. a 24. ledna 1986 před senátem Krajského soudu v Brně. Soudní síň zaplnili nejen příbuzní a zainteresovaní – režim pozval také zástupce učiliště v Moravském Krumlově, členy Sdružení rodičů a přátel učiliště a zástupce Socialistického svazu mládeže. Jejich účast navrhoval již vyšetřovatel ve své závěrečné zprávě: šlo o „generální prevenci“ – odstrašení dalších „pomýlených“ od podobných činů.
Všetečka byl odsouzen na tři a půl roku odnětí svobody v nápravně-výchovném ústavu pro mladistvé – na horní hranici zákonné sazby. U soudu nezaznělo nic o politické motivaci. Nešlo o protest proti režimu. Šlo o útěk od osobních problémů do světa, který Ondřej znal jen z doslechu.
O případu se veřejnost téměř nic nedozvěděla. Nezapadal do oficiálního obrazu společnosti, která měla být podle dobové propagandy stabilní a bez podobných excesů.
Epilog
Náprava v socialistickém žaláři se minula účinkem.
Po propuštění a pádu režimu v roce 1989 se Ondřej Všetečka nedokázal zařadit do normálního života. Nechal si změnit jméno na Edgar Cayce, stal se recidivistou a v roce 2015 zemřel v brněnském hotelu na předávkování drogami.
Budova v Bohunicích svou minulost dnes ničím nepřipomíná. Událost, která zaměstnala desítky policistů a ohrozila životy čtyř žen a čtyř dětí, téměř zmizela z paměti.
Zůstává ale výmluvnou připomínkou doby, kdy uzavřené hranice, osobní krize a bezvýchodnost dokázaly z problémového kluka udělat člověka, který vzal jako štít to nejzranitelnější, co mohl najít.
Zdroje:
Radek Slabotínský: Přepadení jeslí v Brně-Bohunicích v říjnu 1985 aneb Příběh Ondřeje Všetečky. SBORNÍK ARCHIVU BEZPEČNOSTNÍCH SLOŽEK 20/2022. s. 167-209.
