Článek
Je týden po oficiálním konci války. V hustém křoví u Písku leží osmačtyřicetiletý muž. Třese se strachem, kolem něj sviští sovětské kulky a vzduchem se nese křik umírajících kolegů.
Vinzenz Mayerhofer, donedávna vrchní kriminální tajemník brněnského gestapa, je teď lovnou zvěří.
Jak se z muže, který v Brně lámal lidské charaktery, stal štvanec vydaný na milost rudoarmějcům?
Mučil naše vlastence, ale z Rusů měl strach
V dubnu 1945 se k Brnu blížila sovětská vojska. Nacisté chtěli největší město na Moravě bránit, proto je prohlásili za „pevnost“ (Festung Brünn). Na chodbách Právnické fakulty, kde tehdy gestapo sídlilo, vládla nervozita. Pálily se spisy, ničila se dokumentace a narychlo se likvidovali „nepohodlní“ vězni.
Mladší gestapáci se chystali na boj s rudoarmějci, starší čekali na rozkaz k evakuaci. Byl mezi nimi i Vinzenz Mayerhofer, vrchní kriminální tajemník brněnské úřadovny Gestapa. Ještě před měsícem osobně vedl zostřené výslechy vězňů. Po jeho „péči“ byli zmlácení vězni zpět na cely odvlékáni, protože nebyli schopní chůze.
Teď Mayerhofer sledoval, jak se jeho svět hroutí.
„Asi 24. nebo 26. dubna museli jsme opustit služebnu,“ vzpomínal později. Sověti už byli u brněnského nádraží. Na úřadovnu brněnského gestapa přinášeli první jeho zraněné mladší kolegy. Starší gestapáci dostali rozkaz ukrýt se před dělostřelbou v tehdejších Hitlerových kasárnách.
Noční můra brněnských gestapáků. Sovětští vojáci na amerických tancích Sherman v ulicích Brna v dubnu 1945. Právě před nimi Mayerhofer a jeho kumpáni v panice prchali.
Druhý den dostali nový rozkaz: prchat jednotlivě do Řečkovic na severní okraj Brna. Tam byla část z nich nasazena do boje a okamžitě měli několik raněných a mrtvých. Mayerhofer jako téměř nejstarší bojovat nemusel a s ostatními nebojujícím se vydal pěšky směrem na Černou Horu.
Zpívající kolona gestapáků uprostřed noci
Nebyl to žádný hrdinský pochod, ale chaotický úprk, který gestapákům svými bombami znepříjemňovaly sovětské bombardéry. Po celodenním pochodu, když vyčerpaní gestapáci padali únavou, je v autě dohnal jejich nejvyšší šéf – kriminální rada Max Rausch.
A došlo na scénu jako z absurdního dramatu.
Mayerhofer vzpomínal, že Rausch zůstal sedět v autě, protože byl „jako vždy opilý“. Místo aby své lidi povzbudil, začal jim hrubě nadávat. Potom nechal všechny nastoupit, nařídil pochodovat vojenským krokem - a do toho zpívat nacistické písně.
Do všeobecného chaosu tím ještě zasel strach, protože zpěvem na sebe kolona gestapáků mohla přitáhnout pozornost partyzánů.
Do Černé Hory připochodovali gestapáci pozdě v noci. Ráno zrekvírovali auta a přes Svitavy odjeli do Jihlavy, kde se ubytovali v místních kasárnách.
Jihlava: bezpečný přístav na cestě k Američanům
Proč zrovna Jihlava? Byl to předem připravený plán, který znali všichni příslušníci Gestapa na Moravě.
Město bylo centrem německého jazykového ostrova a pro nacisty představovalo relativně bezpečný přístav, kde nehrozilo povstání obyvatelstva. A leželo na klíčové trase do jižních Čech, tedy k demarkační linii, za kterou byli Američané.
To byl hlavní cíl pro všechny gestapáky: dostat se do amerického zajetí. Věděli, že sovětské zajetí znamená gulag nebo kulku. Američané v jejich očích představovali naději na přežití. Nacisté moc dobře věděli, že Američané zacházejí se zajatci dle Ženevských úmluv a že nedovolí českému obyvatelstvu se mstít.
Z Jihlavy většina gestapáků odjížděla 8. května dopoledne. Plán byl jasný: přes Tábor do Písku, který měl být v americké okupační zóně. Americké jednotky do něj vstoupily už 6. května, aby pomohly místním povstalcům v boji proti německé armádě. Jenže v Písku neměly zůstat natrvalo. Schválená demarkační linie určila, že město obsadí Rudá armáda. To nacisté nevěděli.
Jihlava jako poslední bezpečný přístav. Město bylo centrem německého jazykového ostrova a sloužilo jako shromaždiště pro gestapáky z celé Moravy před jejich zoufalým úprkem k demarkační linii.
Vinzenz Mayerhofer později vzpomínal, že v Jihlavě se disciplína gestapáků definitivně zhroutila, protože k městu se přiblížila Rudá armáda. Začala ho odstřelovat a mnozí gestapáci v panice vyrazili na jih do Slavonic a dále do Rakouska, kde se chtěli vzdát západním spojencům.
Mayerhofer se držel rozkazů a ujížděl do Písku.
Převlékání kabátů u Písku
Po příjezdu k Písku se Mayerhofer a zbytek jeho kolegů ocitli uprostřed jednoho velkého chaosu. Byla zde spousta německých civilistů i vojáků Wehrmachtu. Všichni se chtěli dostat do americké okupační zóny, protože se báli msty ze strany českého obyvatelstva i vojáků Rudé armády.
Většina gestapáků se okamžitě začala zbavovat svých šedozelených uniforem a převlékali se do civilních oděvů. Někteří z nich si dokonce obstarali legitimace řadových vojáků Wehrmachtu, protože zde kolovala fáma, že řadoví němečtí vojáci budou moci jet bez problémů dál.
Nakonec Mayerhofer a ostatní gestapáci bez větších problémů přešli do amerického zajetí. Američané je odvedli do jednoho ze zajateckých táborů, který zřídili na polích kolem Písku. Tady je hlídali s tím, že až přijde čas, tak je předají sovětským vojákům.
To gestapáci netušili. Ovšem za několik dnů se mezi nimi začala šířit zpráva, že budou předáni českým úřadům nebo Rudé armádě.
To v nich vyvolalo paniku. Mayerhofer později vypověděl, že se bál, že ho Češi zabijí – přestože byl přesvědčený, že jim „nic zlého neprovedl“. Nic zlého. Kromě výslechů, po kterých jeho oběti nemohly chodit. Co mohlo lépe vypovídat o morální slepotě gestapáků než tato věta?
Ještě víc se bál ruského zajetí. Věřil všemu, co o Rusku šířila nacistická propaganda a tušil, jaká zvěrstva tam prováděli zejména příslušníci SS.
Dvanáct hodin bez pohnutí
U zajateckého tábora, kde byl hlídán Vinzenz Mayerhofer a ostatní gestapáci, se ruští vojáci objevili nečekaně 16. května kolem poledne. Obklíčili ho a začali vězně nutit k odchodu.
Mnoho zajatců včetně Mayerhofera se pokusilo uprchnout do nedalekého lesíka. Ruští vojáci okamžitě zahájili střelbu. Vzduchem svištělo olovo a na zemi chroptěli první umírající.
Mayerhoferovi se podařilo do lesíka doběhnout bez zranění a skočit do hustého křoví. „Nebylo však myslitelno pokračovati v útěku, ježto lesík byl malý a obklopen poli,“ líčil své uvíznutí v pasti. Celých dvanáct hodin ležel v nehybnosti, zatímco sovětští vojáci pročesávali okolí.
Teprve v jednu hodinu po půlnoci se odvážil vylézt.
Šel celou noc, polem, mimo cesty, ušel asi deset kilometrů. Když svítalo, musel se znovu skrýt v nějakém úkrytu. Ale štěstí ho opustilo. Kolem desáté dopoledne ho objevila skupina místních lidí.
Mayerhofer vyšel s rukama nad hlavou a volal, aby nestříleli. Sebrali mu vše, co měl, a předali ho zpět Američanům. Ti ho však druhý den opět odevzdali Rusům. Kruh se uzavřel.
Uranové doly místo svobody
Mayerhoferova cesta ke konečnému zúčtování trvala roky.
V zajateckém táboře v Československu byl držen do října 1945. Potom byl tři roky vězněn v zajateckých táborech v Sovětském svazu. Následovala repatriace zpět do Československa. Ne však na svobodu, ale do rukou spravedlnosti.
Dne 28. prosince 1948 stanul před Mimořádným lidovým soudem v Brně. Verdikt zněl: pět let těžkého žaláře.
Vzhledem k tomu, že nebylaprokázána jeho přímá účast na vraždění vězňů, vyvázl s trestem, který se dnes zdá být mírný. Odplata ho však přesto čekala. Svá vězeňská léta (1949–1953) totiž strávil v trestaneckých táborech na Jáchymovsku.
Rudá věž smrti na Jáchymovsku. Místo, kde se kruh uzavřel. V nelidských podmínkách zde vedle sebe pracovali komunisty věznění hrdinové odboje a jejich bývalí trýznitelé z řad gestapa.
Muž, který kdysi v brněnské úřadovně gestapa rozhodoval o osudech vězňů, tak skončil v nelidských podmínkách uranových dolů. Nacisté se tu potkávali s odbojáři, kteří nejdříve bojovali proti nim a potom proti komunistům.
Mohou dějiny napsat větší paradox?
Místo epilogu
Trest Mayerhoferovi skončil v srpnu 1953. Komunisté jej okamžitě odsunuli do Rakouska.
Tady se Vinzenz Mayerhofer dožil 86 let a zemřel v zapomnění v roce 1983.
Zatímco jeho oběti si nesly následky jeho výslechů do konce života, on dožil jako klidný rakouský důchodce, který až do smrti věřil vlastní lži: že nikomu nic zlého neprovedl.
Zdroje:
JAN VAJSKEBR — JAN ZUMR: Gestapo na útěku.Evakuace příslušníků německé tajné státní policie z Moravy. PAMĚŤ A DĚJINY 2025/01, s. 47-59.
JAN VAJSKEBR – JAN ZUMR: Slušný gestapák? Eduard Pagnacco a tiskový referát brněnského Gestapa. PAMĚŤ A DĚJINY 2024/01, s 65-76.
