Článek
V prosinci 1972 sedí v kanceláři pražské pobočky KGB nenápadný, padesátiletý funkcionář a píše hlášení do Moskvy. Nestěžuje si v něm na třídního nepřítele nebo západní agenty. Ne, jeho cílem je vlastní šéf – Gustáv Husák. „Husák nechal rozmístit mikrofony, aby mohl odposlouchávat členy vedení. Nedá se dobře pracovat,“ žaluje rozhořčeně.
Slavin byl loajální jen vůči Sovětům
Pro Sověty pracoval pod krycím jménem „Slavin“. Využívali jej jako samozvaného prostředníka mezi Prahou a Moskvou, přičemž jeho loajalita nepatřila československému státu, ale sovětskému bezpečnostnímu aparátu.
Jeho hvězda začala prudce stoupat v srpnu 1968. Zatímco většina národa sledovala s hrůzou sovětské tanky, Jakeš byl v naprostém klidu. Proč? Protože byl jediným člověkem mimo nejužší vedení strany, kterého Sověti tajně informovali o svých manévrech a tlaku na Alexandra Dubčeka a ostatní reformní komunisty.
KSČ vyčistil jako Herkules Augiášův chlév
Sovětská okupace Československa udělala z Jakeše jednoho z nejmocnějších a nejnebezpečnějších technologů moci v zemi.
Když v roce 1969 začala normalizace, dostal Jakeš od tajemníka ÚV KSČ pro otázky politiky a ideologie Vasila Biľaka úkol, který vyžadoval člověka bez skrupulí: provést čistku v KSČ.
Vasil Biľak (1917-2014). Společně s ním tvořil Jakeš tvrdé jádro strany, které bránilo jakýmkoliv reformám
Jako předseda Ústřední kontrolní a revizní komise měl neomezenou moc a nebál se to dát najevo. V letech 1969-1972 rozhodoval o vyloučení přibližně 500 000 členů KSČ, což představovalo celou třetinu strany. Podle analýzy tvořili 40 % vyloučených nomenklaturní kádry, což v roce 1989 vedlo k situaci, kdy uvnitř KSČ prakticky neexistovalo reformní křídlo schopné dialogu s opozicí.
Pokud jste se chtěli proti vyloučení bránit, museli jste projít veřejným ponížením, takzvanou „sebekritikou“, a i tak jste měli minimální šanci na úspěch.
Chceš zůstat v práci? Podepiš souhlas s okupací!
Činnost Jakešovy komise nebyla jen vnitrostranickou záležitostí. Vzhledem k tomu, že státostrana byla v té době jediným zaměstnavatelem, znamenalo vyloučení pro statisíce lidí okamžitou profesní likvidaci, zákazy studia pro jejich děti a doživotní cejch.
Jakešův systém vytvořil dokonalou past. Pokud jste chtěli v práci zůstat nebo zajistit dětem studia na slušné škole, museli jste předstoupit před prověrkovou komisi a podepsat souhlas s „bratrskou pomocí“. Tedy schválit okupaci vlastní země. Z Jakeše se tak stal obávaný „vrchní personalista“, který držel v šachu nejen vysoké funkcionáře KSČ, ale i řadové občany.
Smutným výsledkem tohoto kádrování byl typický normalizační cynismus: lidé veřejně deklarovali loajalitu režimu, jímž v soukromí opovrhovali. Právě tady začala hluboká demoralizace všech vrstev obyvatelstva.
Kulturní cenzor na přání Moskvy
Jakešův vliv ale nekončil u kádrových posudků. Na začátku roku 1973 si pražská KGB stěžovala do Moskvy na „nedostatečný dozor“ nad divadly. Na starost si to vzal přímo Jakeš s Miroslavem Müllerem (vedoucí oddělení kultury ÚV). Vytvořili tak duo, které do československého umění vnášelo svévoli a strach.
Jejich specialitou byly povinné „předváděčky“. Pozorně sledovali kulturní vystoupení a posuzovali, zda je vhodné pro socialistického diváka. Došlo to tak daleko, že při kontrole v Národním divadle nařídil Jakeš odstranit scénu církevní svatby z baletu Špalíček Bohuslava Martinů. Celé dílo označil za „politicky pochybné“. „Nutné revoluční násilí“, které Jakeš obhajoval v politice, se tak přeneslo i do umění.
Sauna a nahé baleríny
Mocenské intriky té doby měly i bizarní rozměr, který ilustruje morální rozklad elit.
V roce 1977 šéf opery Národního divadla udal ředitele divadla místní kontrolní komisi, protože se chtěl dostat na jeho místo. V udání nejprve popsal podvody, kterých se měl dopouštět jeho nadřízený. K tomu přidal informace, že soudruzi Jakeš, Biľak a Štrougal navštěvovali divadelní saunu, kde jako „hostesky“ působily baleríny z opery! Socialistická morálka v podání vyvolených…
Zlatá kaplička pod dohledem cenzora. Jakeš osobně zasahoval do představení Národního divadla. Zákulisí opery však skrývalo i skandály, které prostřednictvím udání odhalily morální úpadek komunistických elit.
Jakeš byl tímto udáním „zkratován“ a nemohl stížnost ututlat. Ředitel divadla a jeho náměstek byli následně zbaveni stranických funkcí pražským městským výborem, který tehdy řídil Jakešův rival Antonín Kapek.
(Jakeš nezapomněl – jakmile se později stal generálním tajemníkem, Kapkovi se pomstil, vyhodil ho ze všech funkcí a nahradil ambiciózním Miroslavem Štěpánem).
Generální tajemník: Loutka v mocenském boji
Když se v roce 1987 stal Jakeš generálním tajemníkem, nebylo to proto, že by byl geniální lídr. Byl to kompromis gerontokracie, která se bála reforem Michaila Gorbačova. Jakeš byl kandidátem „tvrdého jádra“, ovládaným svým mentorem Aloisem Indrou. Ten ho jen využil ve svém mocenském boji proti Husákovi a Štrougalovi.
V době, kdy se svět měnil, Jakeš tvrdošíjně lpěl na „nutném násilí“ a odmítal jakýkoli dialog. Jeho odpor k jakékoli změně byl hluboký a neústupný. Zatímco v Moskvě probíhala přestavba, Jakeš v Praze mluvil o „cenných zkušenostech naší minulosti“ a varoval, že jakákoli podstatná reforma od základu by byla „špatná pro situaci v Evropě“. Ve své ideologické izolaci se domníval, že k udržení moci stačí kázeň a kontrola.
Komický „projev“ z Červeného Hrádku
Většina národa si Jakeše spojuje se zmateným projevem z července 1989, v němž zmateně útočil na umělce a stěžoval si na vysoké příjmy Hany Zagorové, čímž se před národem naprosto znemožnil.
Málo se ví, že nešlo o připravený projev, ale o okamžité odpovědi na dotazy přítomných funkcionářů KSČ.
Jakeš prostě nebyl mistrem improvizace a v této debatě se spolustraníky odhalil svou nekulturnost, jazykovou neschopnost a naprosté odtržení od reality. Zatímco ulice začínala „mručet“, on ve svém brežněvovském vidění světa věřil, že lidem ke štěstí stačí, že „v obchodech nic nechybělo“.
Listopad 1989: Chtěl zasáhnout silou
Během listopadových událostí roku 1989 se Jakeš pokusil o silové řešení. Tři dny po zmlácení studentů na Národní třídě přijalo předsednictvo ÚV KSČ s jistou nevolí myšlenku povolat armádu. Chystala se operace Vlna, která měla s pomocí armády dostat pod kontrolu média a rozmístit v Praze Lidové milice.
Plán však ztroskotal. Milicionáři odmítli zasáhnout a Moskva dala od všeho ruce pryč. Jakeš byl nucen po telefonu vydat rozkaz, aby se příslušníci Lidových milicí vrátili domů.
Poslední pokus zvrátit situaci udělal Jakeš 24. listopadu 1989. Zatímco na Václavském náměstí statisíce lidí demonstrovaly za svobodu, Jakeš v prostorách Vysoké školy politické ve Vokovicích pronášel svůj poslední projev na tajné schůzi ÚV KSČ.
Když se Václavské náměstí zaplnilo statisíci lidmi, Jakeš chtěl povolat armádu a Lidové milice. Jeho vlastní aparát mu ale vypověděl poslušnost a agent Slavin zůstal sám.
Za viníky probíhajících událostí označil „vnitřní nepřátele socialistického Československa vydatně podporované ze zahraničí“. Následně pověřil ministra obrany Milana Václavíka, aby shromážděným funkcionářům navrhl vyhlásit „bojový“ stav armády, bezpečnosti a milicí. To se nesetkalo s kladnou odezvou a Jakeš pochopil, že prohrál. Za pár hodin rezignoval a 7. prosince 1989 byl společně se Štěpánem vyloučen z KSČ.
Odkaz agenta Slavina: Milouš a demoralizace národa
Skutečným odkazem předposledního generálního tajemníka ÚV KSČ nejsou vtipná videa na YouTube. Je jím demoralizace, kterou čistkami v roce 1969 zasel do společnosti.
Ironií osudu bylo i odhalení jeho skutečného jména Milouš během pozdějších soudních procesů, což v kontextu Jirotkova románu Saturnin jen podtrhlo jeho obraz prostoduchého hrdiny odříznutého od světa rozvodněnou řekou.
Miloš Jakeš zemřel v roce 2020 jako symbol „nenormální normalizace“. Do konce života odmítal jakoukoli sebereflexi, popíral autenticitu zvacího dopisu a dál obdivoval stalinistické metody.
Zdroje:
Vladimír Claude Fišera: Miloš Jakeš II – až do konce pod maskou.
Jakešův projev na Červeném Hrádku je nezapomenutelný. V roce 1989 toho ale řekl víc.
Přemysl Houda: Sovětský svaz byl pro to, aby to krachlo, vzpomínal na poslední týdny komunistického režimu Jakeš.
KGB sledovala dění v čele KSČ, po roce 1968 politikům nevěřila.
