Článek
Kostarika, prosinec 1958. V San José osloví neznámý muž jednoho z československých delegátů, kteří právě křižují Střední Ameriku. Představí se jako zástupce firmy Polini. A rovnou přejde k věci: „Potřebujeme zbraně. Hodně zbraní. A potřebujeme je pro Fidela Castra.“
Zní to jako začátek špionážního románu, ale realita byla prostá. Na Kubě se pod náporem Castrových revolucionářů hroutil režim diktátora Fulgencia Batisty podporovaný USA. Revolucionáři, kteří byli na prahu vítězství, potřebovali spolehlivý zdroj pro dodávku zbraní, protože se obávali americké odvety.
Pro Prahu byl tento obchod zajímavý, protože potřebovala valuty. Proč se ale vousatí revolucionáři obraceli právě na malý stát ve střední Evropě? A proč o zbraně nepožádali přímo Sovětský svaz?
Československo jako sovětský diplomat v Karibiku
Kuba ležela v zájmové sféře USA a přímý kontakt se Sovětským svazem by mohl vyvolat okamžitou invazi. A to si Fidel Castro nepřál – moc dobře věděl, že jeho revolucionáři nedokáží porazit pravidelnou americkou armádu.
Zkorumpovaný diktátor Fulgencio Batista uprchl z Kuby v noci z 31. prosince 1958 na 1. ledna 1959. Castro zanedlouho potom poslal do Československa žádost o pomoc s vyzbrojením svých jednotek. Díky jednání v Kostarice věděl, že nebude odmítnut.
Československo bylo ideální volbou pro obě strany. Patřilo do socialistického tábora, ale na rozdíl od Sovětského svazu nikdy úplně nepřerušilo s Kubou diplomatické styky. Obchodní výměna probíhala bez problémů i za Batisty.
Po doručení žádosti proto Praha neváhala a okamžitě kontaktovala Moskvu, aby zjistila, zda tento obchod neodporuje sovětské linii. Odpověď přišla rychle: „Schvalujeme. Ale v dokladech pro jistotu vynechejte místo určení,“ doporučili Sověti. Hra na schovávanou mohla začít.
Kreml totiž zprvu o Kubu nejevil velký zájem. Nevěřil, že se revolucionáři udrží u moci. Proto nechal Československu roli diplomata, který měl „sondovat terén“. Praha se této role chopila s chutí – kalkulovala s tím, že pomoc Kubáncům přinese i politické ovoce a příznivě ovlivní „osvobozenecký“ boj v celé Latinské Americe.
Švýcarský prostředník a padesát tisíc samopalů
Dodávku zbraní z Československa na Kubu od počátku komplikovala velká obava Kubánců z reakce USA. Proto mělo vše probíhat v co největším utajení.
V září 1959, kdy už Castro Kubu plně ovládal, se v Praze objevil švýcarský obchodník Willy Strub. Zastupoval firmu Philippa Friedlandera a měl jasný úkol: nakoupit 50 000 kusů samopalů vzor 23 a 25 – tolik, aby se jimi vyzbrojila celá kubánská armáda. K tomu munice: až půl miliardy kusů. Deset tisíc nábojů na každý samopal.
Československý samopal vzor 23/25. Armáda se ho zbavovala jako zastaralého šrotu, pro Kubánce měl ale cenu zlata. Praha jich na ostrov dodala 50 000 kusů.
Pro úředníky z Hlavní technické správy to byla informace, o které snili. Tyto zbraně se totiž v československé armádě právě vyřazovaly jako zastaralé. Místo aby skončily ve šrotu, mohly přinést miliony v tvrdé měně. Sen každého národohospodáře. V případě munice se situace trochu komplikovala, protože československá armáda jí neměla dost. Musela by se dokoupit v Polsku nebo vyrobit – ale to nevadilo.
Strub totiž slíbil platbu ve švýcarských francích. A hlavně nabídl něco, co Praha potřebovala slyšet: dopravu zajistí sám. Nebezpečí, že náklad zadrží americké námořnictvo, padalo na něj. Pro Prahu ideální pozice – zisk bez rizika.
Objednávka, která Prahu přerostla
V dubnu 1960 přijal prezident Antonín Novotný v Praze generálního tajemníka kubánských komunistů Blase Rocu. Ten přijel s požadavkem na technickou pomoc při výcviku kubánských ozbrojených sil.
Požadavky Kubánců nakonec narostly do takových rozměrů, že se do celé akce musel zapojit i Sovětský svaz. Zavázal se poskytnout třetinu toho, co revolucionáři požadovali. I pro Moskvu to bylo výhodné – zbavovala se zastaralých zbraní a techniky, pro kterou už často neexistovaly ani náhradní díly.
Byznys především, El Comandante Castro
Československým obchodníkům se podařilo Kubáncům prodat i věci, které by asi nikdo jiný nedokázal – třeba trofejní zbraně z druhé světové války jako německý kulomet MG 42.
Atmosféra byla bratrská – až do chvíle, kdy československá strana předložila konečný účet. Kubánci se nestačili divit, jak protřelí jsou obchodníci v socialistickém Československu.
Celý balík zbraní měl hodnotu 866 milionů tehdejších korun. Kuba dostala obrovskou slevu – platila jen asi třetinu ceny, a to formou desetiletého úvěru. Praha ale trvala na tom, že splátky musí probíhat ve volně směnitelných měnách.
„Naše ceny odpovídají cenám na světových trzích,“ vzkazovali čeští vyjednavači, když si Kubánci stěžovali, že jsou zbraně drahé. Propaganda později mluvila o nezištné pomoci, ale v zákulisí se bojovalo o každý frank. Byznys prostě převálcoval revoluční nadšení.
Neudržel se ani Fidel Castro a postěžoval si, že se Čechoslováci chovají příliš „obchodnicky“ a jejich politika připomíná spíše vztahy mezi kapitalisty než mezi socialistickými přáteli. Muž, který vyháněl ze svého ostrova americké korporace, narazil na stejně tvrdé vyjednavače – akorát seděli v Praze.
Zátoka sviní: české zbraně v akci
Investice do československých zbraní se Kubě vyplatila dříve, než kdokoli čekal. V dubnu 1961 přistáli v Zátoce sviní exulanti podporovaní CIA s cílem svrhnout Castrův režim. Jenže narazili na armádu, která byla připravená.
Kubánští vojáci, vycvičení československými instruktory a vyzbrojení samopaly a tanky T-34/85 z Československa, invazi rychle odrazili. Sám Castro po bitvě vyzdvihl československou pomoc. Bez ní by podle jeho slov nebylo možné „imperialistické agresi“ čelit.
Tank T-34/85, vyráběný v Československu v sovětské licenci. Tento stroj stojí dodnes před Muzeem revoluce v Havaně. V roce 1961 právě tyto tanky kubánská armáda nasadila při obraně Zátoky sviní.
V Praze zavládla spokojenost. Nejenže se podařilo podpořit nového spojence, ale otevřely se dveře k dalším obchodům. Československo uzavřelo s Kubou dohody o vybudování závodů na výrobu traktorů, motocyklů a posléze i aut. Uvažovalo se i o dovozu kubánského cukru. Všechny tyto kroky měly zmírnit účinek amerického hospodářského embarga.
Když dojdou dolary
Euforie z vítězství na Kubě vyprchala velmi rychle. Už v roce 1962 se země propadla do hluboké hospodářské krize. Americké embargo začalo bolet a Castrova pokladna vyschla.
Kubánci přišli s nabídkou, která zněla téměř absurdně: „Nemůžeme platit v dolarech. Vezměte si cukr.“ Praha dodala samopaly, tanky a munici – a měla dostat zpět pytle s třtinovým cukrem. Pro úředníky z ministerstva zahraničního obchodu noční můra. S valutami z Kuby se už napevno počítalo.
Zatímco Sověti Kubě všechny zbývající splátky velkoryse prominuli, Praha se odmítla hnout. Potřebovala valuty na nákup surovin ze Západu – a žádné bratrství na tom nemohlo nic změnit.
Třenice byly tak velké, že se do nich vložilo i ministerstvo národní obrany. Kritizovalo kolegy z obchodu, že „přeceňují hospodářskou stránku a nedoceňují skutečné potřeby kubánské armády“. Ukázalo se, že v socialistickém bloku nebylo vše tak jednotné, jak se navenek zdálo.
Valuty vítězí nad ideologií
Příběh vyzbrojení Kuby není jen prachem zapadlou kapitolou z archivů. Mnohé z československých zbraní zůstaly na ostrově v aktivní službě desítky let. Ještě donedávna bylo možné při vojenských přehlídkách v Havaně spatřit tanky T-34/85, vyrobené v Československu v sovětské licenci.
Model „zbraně za valuty“ se navíc stal šablonou, kterou Praha později opakovala v Egyptě nebo Sýrii. Princip byl prostý: prodat vyřazenou techniku, za kterou by v kovošrotu dostali zlomek ceny, za částku až jedenáctinásobně vyšší.
Byli jsme tedy pouhými sluhy Moskvy? Archivní materiály ukazují něco zajímavějšího. Československo sice věrně sledovalo sovětskou linii, ale když přišlo na peníze, dokázalo být překvapivě tvrdým partnerem. Jako by v kancelářích ministerstva zahraničního obchodu přežívalo cosi z předúnorového kapitalistického myšlení – toho, které mělo po roce 1948 definitivně zmizet, ale které si zřejmě našlo cestu i do socialistických struktur.
Ideologie byla krásná věc. Ale bez dolarů a liber se moderní stát neobešel. A pokud k jejich získání stačilo poslat pár tisíc vyřazených samopalů na druhou stranu zeměkoule, byla to pro tehdejší Prahu nabídka, která se neodmítá.
Až někdy uvidíte starý dokument o kubánské revoluci, dívejte se pozorně na zbraně v rukou revolucionářů. Možná v nich poznáte kus příběhu, který začal v českých zbrojovkách – a skončil na účtech v Praze.
Zdroje:
Michal Sikora: Československý obchod se zbraněmi v 50. a 60. letech minulého století. Nástroj československé nebo sovětské zahraniční politiky? Brno 2022. Masarykova univerzita. Diplomová práce.
Jaroslav Fiala: Zahraniční politika Spojených států amerických vůči Kubě v letech 1958-1965. Praha 2015. Univerzita Karlova. Disertační práce.
