Článek
Únor 1954 v Harrachově v komunistickém Československu. Mrzne až praští. Místní skokanský můstek pokrývá ledovka, mladí skokané přešlapují nahoře a nikomu se do té ledové propasti nechce.
Nedaleko nich stojí padesátiletý chlapík, který pracuje v Jiřetíně pod Bukovou jako vlekař. V koutku úst má dýmku, ze které se líně kouří. Poslouchá výmluvy sportovců a po chvilce jen suše prohodí: „Tak mi ten vercajk pučte“. Aniž by vyndal dýmku z pusy, spustí se z nájezdu, předvede ukázkový skok a s naprostým klidem dole přistane.
Ten muž se jmenoval Rudolf Burkert a v té době málokdo z přítomných tušil, že tenhle „starý vlekař“ je ve skutečnosti největší žijící legenda československého zimního sportu. Jak je možné, že muž s takovým talentem skončil v propadlišti dějin?
„Skopčák“ z Jizerských hor měl velký talent
Život Rudolfa Burkerta připomíná scénář k akčnímu trháku ze sportovního prostředí. Narodil se v roce 1904 v Polubném (tehdejší Polaun) a skokům na lyžích se začal věnovat až ve svých dvaceti letech. To, co jiní pilují od dětství, on zvládl v rekordním čase. Už po roce tréninku byl nejlepším skokanem v Československu a sbíral medailová umístění na mezinárodních závodech.
Vesnice Polubný v Jizerských horách. Za první republiky domov „skopčáků“, kteří na lyžích jezdili do práce i do kostela. Tady se narodil talent, který v roce 1928 šokoval Skandinávce.
Velkou roli v jeho úspěchu sehrál jeho zaměstnavatel, sklář Walter Riedel. Ten byl velkým mecenášem sportu a pro své lidi nechal postavit čtyřicetimetrový skokanský můstek. Ty nejtalentovanější, jako byl Burkert, dokonce pouštěl z práce dříve, aby mohli trénovat.
Rudolf to měl z továrny k můstku 12 kilometrů – a tuto trasu zdolával každý den na lyžích. Právě tyto nekonečné kilometry v jizerském sněhu mu daly kondici, díky které později vynikal i v běžecké stopě.
Potvrzoval tak fakt, že v době první republiky byly zimní sporty v Československu doménou především sudetských Němců, kterým se s trochou despektu říkalo „skopčáci“ – tedy ti z kopců.
Svatý Mořic: Šílený let v pleteném svetru
Jak v době Rudolfa Burkerta vypadaly závody ve skocích na lyžích? Zapomeňte na aerodynamické kombinézy, helmy nebo větrné tunely. Burkert a jeho soupeři skákali ve vlněných svetrech a čepicích. Ve vzduchu zběsile mávali rukama, aby udrželi balanc.
Svůj talent Burkert potvrdil v roce 1927 v Cortině d'Ampezzo, rok před olympiádou ve Svatém Mořici. Stal se zde mistrem světa v severské kombinaci (skoky na lyžích a běh na lyžích). Ukázal tak, že se s ním na blížící se olympiádě musí počítat.
Na II. zimních olympijských hrách v roce 1928 ve švýcarském Svatém Mořici byli jasnými favority v lyžařských i skokanských disciplínách Skandinávci. Čekalo se, že obsadí všechna medailová místa.
Výjimkou neměla být ani skokanská soutěž. Příšerné povětrnostní podmínky a zledovatělá stopa dělaly závodníkům v prvním kole velké problémy. Během přestávky dva švýcarští zástupci požádali o prodloužení nájezdu. Diskuse k tomuto návrhu trvala téměř hodinu, nejhlasitěji ho podporovali Norové.
Olympijský můstek ve Svatém Mořici. Z tohoto můstku skočil Rudolf Burkert v roce 1928 57 a 59,5 metru. Stačilo to na bronz a zápis do historie.
Na start druhého kola se potom postavil obhájce olympijského zlata, Nor Jacob Tullin Thams. Dolétl na neuvěřitelných 73 metrů – o deset metrů dál, než byl rekord můstku. Jenže takovou vzdálenost nedokázal ustát. Tvrdý pád znamenal konec jeho lyžařské kariéry.
Padali i další závodníci. V bláznivé loterii nakonec první dvě místa obsadili Norové Alf Andersen a Sigmund Ruud. A bronz? Ten získal Rudolf Burkert, který závodil se znakem německého sportovního svazu (Hauptverband der Deutschen Wintervereine) na prsou, ale na oficiálních listinách reprezentoval barvy Československa. V prvním kole skočil 57 metrů, v druhém 59,5 metru.
Hodnotu jeho bronzové medaile nejlépe dokládá fakt, že dalším olympijským medailistou mimo Skandinávii se stal až východoněmecký skokan Harry Glass – o téměř třicet let později, v roce 1956.
Showman a playboy, který si žil po svém
Burkert nebyl jen sportovec, byl to idol. Jako urostlý muž s povahou showmana se stal miláčkem žen i celebritou první republiky. Traduje se, že hranice mezi odvahou a hazardem u něj neexistovala. Ke svým skokům přidával prvky, které dnes vidíme u freestyle lyžařů, což často končilo zraněními.
Svou pověst potvrdil i v den své svatby. Aby stylově dodržel tradici „přenesení přes práh“, vzal svou nevěstu do náručí, stoupl si na lyže a i s ní v náručí skočil z konce nájezdové stopy. Miloval adrenalin a lidi ho za to zbožňovali.
Zlato ztracené o 0,2 bodu
Poslední velký úspěch přišel v roce 1933 na mistrovství světa v Innsbrucku. Norové tehdy chyběli kvůli sporům s Mezinárodní lyžařskou federací. Burkert svedl urputný boj o zlato, které nakonec prohrál se Švýcarem Marcelem Reymondem o pouhých 0,2 bodu.
O rok později jeho aktivní sportovní kariéra náhle skončila. Pravděpodobně to přehnal se svou pověstnou snahou lidi za každou cenu bavit – a při jednom z doskoků si komplikovaně zlomil nohu.
Paradoxně se ale ošklivé zranění stalo jeho požehnáním. S velkou pravděpodobností mu zachránilo život. Pro Wehrmacht se stal invalidou a vyhnul se odvodu a bojům na frontě.
Jak se z Burkerta stal Purkert
Po skončení druhé světové války Rudolfa Burkerta nečekal odsun do Německa, jako tomu bylo u drtivé většiny jeho sousedů. Po otci se sice hlásil k německé národnosti, ale rozhodlo to, že jeho matka byla Češka – rozená Šimůnková. Mohl zůstat ve svém rodném kraji.
Rudolf Burkert – první československý medailista na zimních olympijských hrách. Na jeho jméno se mělo zapomenout.
Jak tenká byla hranice mezi zůstat a odejít, ukazuje osud jeho týmového kolegy Willena Dicka – mistra světa v severské kombinaci. Ten musel jako etnický Němec svou vlast opustit. Žádné sportovní úspěchy mu nepomohly.
Burkerta naše úřady označily za nepostradatelného odborného pracovníka a poslaly jej pracovat do tanvaldských skláren. Postupně se živil jako dělník v továrně na hračky, řídil autobus a vykládal zboží z vagónů. V pozdějším věku pracoval jako vlekař v okolí Tanvaldu.
Duchem byl pořád u svého milovaného sportu – skoků na lyžích. Devadesátiletá pamětnice Olga Wagnerová Karbusická na něj vzpomínala, že v padesátých letech jí Rudolf na tancovačce pošlapal nové polobotky. „On přišel na šibřinky přímo v lyžařském a v náladě,“ vyprávěla s úsměvem. Burkert byl prostě svéráz, který si s ničím moc nelámal hlavu.
Těžkou hlavu z něj naopak měl komunistický režim. Je možné oslavovat olympijského hrdinu, který není „tím správným“ Čechem? Použilo se na něj typicky totalitní řešení: v encyklopediích mu režim začal svévolně počešťovat jméno na „Purkert“, nebo ho z historických přehledů rovnou vynechával, jako by nikdy neexistoval.
Z hvězdného sportovce a olympijského medailisty se stal řadový pracovník, který až v roce 1968 dostal povolení, že se může legálně vystěhovat za zbytkem rodiny do západního Německa. Tam také v roce 1985 v tichosti zemřel.
Burkertův návrat domů
Jméno Rudolfa Burkerta se do našich dějin vrátilo v roce 2014. Místní patrioti v Jiřetíně pod Bukovou se zasloužili o otevření malého muzea přímo v areálu továrny na hračky Detoa, kde Burkert kdysi pracoval.
Expozice připomíná spíše starou lyžárnu. Můžete v ní vidět Rudolfův batoh, dřevěné hůlky a lyže, které se podařilo získat z jeho pozůstalosti v Německu. Prosté věci tu vyprávějí silný příběh o odvaze, kterou nedokázala vymazat ani komunistická cenzura.
Až příště uvidíte v televizi skokana na lyžích, vzpomeňte si na Rudolfa Burkerta – skláře s dýmkou, který v roce 1928 ukázal světu, že v Jizerských horách se rodí vynikající letci.
Zdroje:
Rudolf Burkert - showman, playboy, ryzykant, pierwszy nienordycki medalista olimpijski.
Lenak Klimentová – Vojtěch Žižka: Hrdina z hor. Burkert vyskákal první medaili.
Tomáš Macek: Historii českých úspěchů začal psát Němec.
BURKERT Rudolf 1904-1985
