Článek
Praha, podzimní noc roku 1923. V zakouřeném baru nedaleko Václavského náměstí odbíjí druhá hodina ranní. Elegantní muž v žaketu s úsměvem objednává další rundu „šampaňského střiku“ pro okouzlující společnici po svém boku. Netuší, že právě platí dvacet korun – tehdy cenu luxusní večeře – za sklenici obyčejné sodovky s kapkou nejlevnějšího vína. Usměvavá bardáma jich za jedinou noc dokáže vypít i čtyřicet, aby z jeho naivity inkasovala tučnou provizi, zatímco on trpělivě čeká na závěrečnou hodinu v naději, že se dočká sexuálních služeb.
Bardáma se zrodila díky zákazu nevěstinců
Scéna z baru byla přímým důsledkem přelomového politického rozhodnutí. V červenci 1922 schválili českoslovenští poslanci moderní zákon o potírání pohlavních nemocí. Stát zrušil oficiální nevěstince i policejní dozor nad lehkými ženami. Myšlence byl nakloněn i prezident Masaryk, který odmítal, aby demokratická republika plnila roli „oficiálního kuplíře“ stejně jako tomu bylo za Rakouska-Uherska, kdy stát na prostitutky přímo dohlížel. Hlavní myšlenka byla naivní - když se zruší nevěstince a represi nahradí osvěta se sociální pomocí, prostituce začne sama mizet.
Jenže stát nedokázal zajistit dostatek léčeben ani sociální síť pro ženy, které ze zrušených nevěstinců odešly. Nový zákon jim sice přinesl svobodu, ale zároveň je uvrhl do nekontrolovatelného vykořisťování v prostředí nočních podniků.
Právě do nich se totiž prodejná láska přesunula. Jejich majitelé rychle pochopili, že přítomnost žen ochotných k „lásce“ je magnetem na tržby, který nemá konkurenci. V Praze se díky tomu zrodila postava bardámy – ženy, která v hierarchii prostitutek patřila k „aristokracii“.
Past na hosty měla tvář naivní dívky
Bardámy byly většinou naivní dívky z venkova, které do Prahy přilákal lživý novinový inzerát poptávající obyčejnou „číšnici“. Zaučení probíhalo bez jakéhokoliv školení — dívky se učily od zkušenějších kolegyň, které jim ukázaly, jak nepozorovaně upíjet méně než host, nebo jak bavit hosta celé hodiny. Vrchní číšník je od začátku instruoval, jak hosta tlačit k dalším objednávkám, a sledoval jejich práci u stolu. Pravidlo bylo jednoduché: pokud hostu dívka nevyhověla, přišla okamžitě o práci.
Iluzi „inteligentní společnice“ si tyto ženy budovaly paradoxně z románů a filmů, které byly jejich jedinou únikovou cestou z reality. Z příběhů o velké lásce přebíraly slovník a způsoby, které pak večer co večer prodávaly hostům jako svou vlastní tvář. Nejčastěji balancovaly na hraně nezájmu a rafinované koketnosti, až postupně přecházely k vypočítavému svádění. Když nebyl po ruce vhodný host, tančily bardámy spolu. Udržovaly tím atmosféru a dávaly najevo, že jsou k dispozici.
Plakát k dobovému hitu Šejk (1921) s Rudolphem Valentinem. Sledováním podobných němých romantických dramat se pražské bardámy učily romantickým gestům a svůdným pohledům.
Za tuto iluzi dostávaly fixní plat, ale to byla jen zanedbatelná část jejich příjmů. Skutečnou motivací byl propracovaný systém provizí.
Tvrdá ekonomika „šampaňského střiku“
Jakmile se bardáma s hostem sblížila, objednávala si na jeho účet „šampaňský střik“, protože z každé sklenice měla zaručenou provizi 2,50 Kč. Pod vznešeným názvem se ale skrývala pouze směs obyčejné sodovky a vína té nejhorší kvality. Tento nápoj se v pražských nočních podnicích rychle stal symbolem podvodu.
Trik spočíval v tom, že této obarvené vody dokázala bardáma vypít 30 až 40 sklenic za noc. Kromě toho, že její nápoj obsahoval jen malé množství alkoholu, měla i vyvinuté taktiky, jak nepozorovaně popíjet mnohem méně než host. Díky tomu zůstávala relativně střízlivá a schopná další „práce“. Naopak host se postupně dostával do tak těžkého stavu opilosti, že ani nestíhal sledovat výši své útraty.
Bardáma zde těžila z pánské ješitnosti. Spoléhala na to, že klienti rádi dávali najevo bohatství a velkorysost. A samozřejmě s ní chtěli udržet krok v pití. Takže společnici platili předražený střik, ale sami si často objednávali drahý sekt či čisté víno. Celý systém ještě vylepšoval vrchní číšník. Ten hosta nenápadně tlačil k dalším objednávkám, a pokud si vybral něco levnějšího, svévolně mu donesl dražší a silnější nápoj. Doufal, že v šeru baru a zápalu hovoru host nebude protestovat a rychleji ztratí racionální úsudek.
Pro majitele nočních podniků byla zkušená bardáma zlatým dolem. Pokud svým tělem a šarmem okouzlila hosta natolik, aby jí zaplatil až 40 střiků a připočteme k tomu i některé další „poplatky“, tak „romantická“ noc v lepším pražském baru se mohla vyšplhat i na více než 800 Kč. To byl v té době měsíční plat dělníka.
Bar jako doupě mnoha neřestí
Majitelé pražských barů bardámám v jejich úsilí zdatně pomáhali promyšleným designem prostředí. Bary byly navrženy tak, aby host co nejrychleji ztratil kontrolu nad tím, co se kolem něj děje. Hlasitá hudba a přítmí měly utlumit jeho ostražitost. Ceny v jídelních a nápojových lístcích personál schválně psal drobným písmem, aby se v nich host v šeru a pod vlivem alkoholu hůře orientoval.
Pro navození pocitu intimity byly k dispozici oddělené boxy. V některých barech byly schválně projektovány tak, že téměř nešly rozeznat od pokojíků v bývalých nevěstincích. Falešný pocit soukromí v těchto prostorách měl hosta motivovat k další a další konzumaci předraženého pití a dát mu naději, že mu bardáma později poskytne i sexuální služby.
V boxech docházelo k intimním kontaktům pravděpodobně už během provozní doby baru. Naznačuje to fakt, že existovala i „taxa za úklid“. Pohybovala se většinou v rozmezí 20 až 50 Kč. Muzikanti si v těchto chvílích často vynucovali další poplatky za „atmosféru“.
Provozování boxů bylo krajně riskantní praxí, protože její odhalení by vedlo ke stíhání majitele podniku pro kuplířství. Provozovatelé barů se navíc často dopouštěli další trestné činnosti — zřizovali nelegální zastavárny, kde si hosté bez hotovosti mohli „půjčit“ na útratu zástavou hodinek nebo prstenu. Zástavní lístek pochopitelně vystavoval sám majitel baru.
Druhá směna začínala ve tři ráno
Teprve s úderem třetí hodiny ranní mohla bardáma odejít. Až tehdy začínala druhá část její noční práce. Dříve ji majitel nebo vrchní neradi pouštěli, protože by podnik přišel o tučné provize z pití. Pokud měl tedy host o ženu hlubší fyzický zájem a ona nechtěla jít do odděleného boxu, nezbylo mu než v baru trpělivě pít a utrácet celou noc.
Se sexuchtivým klientem se bardáma přesunovala většinou do hodinového hotelu. Šlo o podniky nižší či střední kategorie, které pronajímaly pokoje i na jedinou hodinu. Tady zákazník bardámě většinou zaplatil 50 Kč, hodinový pronájem pokoje ho stál 20 Kč. Pokud se rozhodl zůstat až do rána, musel z peněženky vytáhnout celých 60 Kč.
Klíčovou postavou v hodinovém hotelu byl portýr. Ten za vysoké spropitné zapsal hosta i bardámu pod falešnými jmény a prodal jim ochranné pomůcky se 100% přirážkou. Pokojská pak diskrétním klepáním oznamovala vypršení zaplaceného času.
Portýr hodinového hotelu byl mužem mnoha tajemství. Za správné spropitné neznal žádná jména, nepamatoval si žádné tváře a vždy měl po ruce to, co host potřeboval.
Další možností byly privátní byty u „bytných“. To byly bývalé prostitutky, u kterých mnohé bardámy žily. Tyto ženy poskytovaly své byty (nebo jednotlivé pokoje) pro sexuální schůzky a za tuto „službu“ si od bardám účtovaly lichvářské nájemné a další poplatky.
Pouze ty nejluxusnější pražské bary, zaměřené na bohatou zahraniční klientelu, nabízely pokoje pro hosty přímo ve své budově. V takovém případě se host s bardámou mohl přesunout do ústraní bez nutnosti opouštět noční podnik.
Lidé v Praze je odsuzovali
Ať už bardámy skončily kdekoliv, ráno je čekala stejná cesta — zpátky do drsné reality. Vracely se do svých soukromých pokojů, které dobové prameny popisovaly jako deprimující místa bez špetky atmosféry. Pokojům dominoval „masivní hnědý nábytek“ a na stěnách visely „laciné barvotisky“. Charakteristickým detailem byly fotografie (často z kin nebo revuálních časopisů), které si dívky zapichovaly do „japonské slámy“, což byla levná rohožová tapeta, která tehdy pokrývala stěny nejchudších podnájmů.
Zatímco politici v Praze mluvili o pokroku a rovnosti, veřejnost na bardámy hleděla s hlubokým opovržením. Dobový tisk je často vykresloval jako „metlu kaváren“ nebo epicentra nákazy. Přestože za šířením pohlavních chorob stáli stejnou měrou muži, vina v mediálním obraze dopadala výhradně na tyto ženy.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
TAMARA Janicová: Obraz prostitútky v tlači prvej Československej republiky v rokoch 1920-1930. Brno 2023. Masarykova univerzita. Bakalářská diplomová ráce.
CASKA Jan: Kriminalita za první republiky (1918-1928). Praha 2023. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.
HRON, Jakub: Kriminalita žen v Praze v letech 1918-1938. Praha 2022. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.
