Článek
Byl 29. prosinec 1610 a na čachtickém zámku se právě večeřelo. Alžběta Báthoryová – později proslulá jako Čachtická paní – seděla u stolu, když se dveře rozlétly. Dovnitř vtrhl uherský palatin Juraj Thurzo s hordou ozbrojených mužů. Zatkli ji přímo u jídla.
Thurzo později oznámil, že hraběnku přistihl při mučení dívek – přímo na místě činu. Co ale jeho muži v komnatách skutečně našli? Mrtvou dívku – jenže podle historičky Tünde Lengyelové byla mrtvola stará přinejmenším tři měsíce a smrt děvčete mohla nastat jinak než vraždou.
Druhou dívku, těžce zraněnou, nechali odvézt k chirurgovi do Nového Města nad Váhom. Ani tento lékař, ani zachráněná dívka však nikdy nebyli předvoláni k výslechu. Žádné čerstvé krvavé orgie. Žádné jednoznačné důkazy.
Kopie portrétu Alžběty Báthoryové z roku 1585. Originál, který visel na čachtickém zámku, se ztratil v polovině 20. století. Dodnes tak neexistuje jediný ověřený dobový portrét ženy, o které si většina Evropy myslí, že to byla krvavá vražedkyně.
Přesto se v tu noc rozjel proces, který z uherské šlechtičny udělal na čtyři staletí synonymum čirého zla. Ještě té noci ji vojáci odvedli na nedaleký Čachtický hrad tyčící se na kopci nad městečkem. Alžběta z jeho zdí už nikdy nevyšla.
Mýtus o „železné panně“ a krvavé lázni
Zeptejte se dnes kohokoliv na Čachtickou paní a vybaví si dvě věci: koupel v krvi panen a mučicí nástroj zvaný železná panna. V žádném z dobových vyšetřovacích spisů ani v žádné z více než 300 svědeckých výpovědí se však o nich neobjevuje ani zmínka.
Hororový obraz vytvořil jezuitský historik László Turóczi – ale až 130 let po Alžbětině smrti, v době vrcholící protireformace, kdy katolická církev potřebovala očernit mocné protestantské rody. Kalvinistka Alžběta byla ideálním terčem. Spisovatelé historických románů legendu přebírali a rozšířili natolik, že je dnes považována za nezpochybnitelný fakt.
Skutečnost je mnohem méně hororová, ale i tak z ní mrazí.
Jménem krále
V případu Alžběty Báthoryové bývá za hlavního padoucha považován palatin Thurzo. Jenže podnět k vyšetřování nepřišel od něj – přišel přímo z královské kanceláře krále Matyáše II. Habsburského. Thurzo byl vykonavatelem, nikoliv strůjcem.
Proč chtěl král zničit váženou šlechtičnu?
Za prvé – peníze. Alžbětin manžel, obávaný turkobijce František Nádasdy, za svého života financoval vojenské jednotky a údržbu pohraničních pevností. Panovník se stal jeho dlužníkem. Po Nádasdyho smrti v roce 1604 přešly pohledávky na Alžbětu, která se o ně začala hlásit. Královská pokladna zela prázdnotou – a odsouzení Alžběty mohlo královský dluh jednoduše smazat.
Za druhé – politika a moc. Alžbětin synovec Gabriel Báthory se netajil tím, že by rád usedl na uherský trůn. Vyšetřování proti Alžbětě započalo současně s nevydařeným pokusem o Gabrielovo odstranění z knížecího stolce v Sedmihradsku, na kterém se měl údajně podílet i Thurzo. Gabriel začal chystat válku proti Matyášovi. Alžběta přitom ovládala rozsáhlé panství s hrady a strategickými pevnostmi od dnešního Rakouska po Sedmihradsko – potenciální zázemí pro synovcovo vojsko. Zkompromitování jeho blízké příbuzné mohlo leccos změnit.
Bytčanský tribunál: Připravené divadlo pro záchranu Alžbětina života?
Již 2. ledna 1611 začal v Bytči, sídelním městě palatina Thurza, soudní proces. Nebyl to řádný soud. Byl to zvláštní tribunál složený výhradně z Thurzových lidí. Rychlost, s jakou byl tribunál svolán, byla na tehdejší poměry nevídaná a naznačuje, že vše bylo připraveno předem.
Tribunál soudil pouze Alžbětino služebnictvo, hraběnka před ním nestanula. Jako šlechtična nesměla být souzena bez řádného předvolání před prešpurský tabulární soud – nejvyšší soudní instanci uherského království.
Palatin Juraj Thurzo (maďarsky Thurzó György, 1567 – 1616) muž, kterého dějiny čtyři staletí považovaly za strůjce Alžbětina pádu. Svolal bleskový tribunál, který odsoudil její služebnictvo k smrti. Ale právě tím mohl hraběnku zachránit před popravou, kterou požadoval král.
Tradičně se tvrdí, že se palatin bál, aby Alžběta před soudem nepromluvila a jeho obžalobu nerozmetala. Existuje ale i opačný výklad: Thurzo věděl, že řádný soud by z vůle krále skončil popravou. Rychlým tribunálem bez Alžbětiny účasti celou kauzu „zakonzervoval“ dříve, než se jí mohl chopit panovník.
Žalobci k vypracování obžaloby využili morovou epidemii, která v té době řádila na Alžbětině panství. Reálná úmrtí mladých dívek tak posloužila k vytvoření obrazu vražedné nestvůry. Šířením fám potom vytvořili atmosféru hysterie, v níž se „obecně známá skutečnost“ stala silnějším důkazem než chybějící očitá svědectví.
Doznání vynucené rozžhaveným železem
Klíčovými důkazy se staly výpovědi Alžbětiných věrných služebníků: Jána Ujváryho (Ficko), Ilony Jó, Doroty Szentésové (Dorkó) a Kataríny Benecké.
- Ficko vypověděl, že hraběnka zabila 37 dívek, které on sám pomáhal pohřbívat. Ficko byl mentálně postižený sluha; věrohodnost jeho svědectví je přinejmenším sporná.
- Ilona Jó mluvila o více než 50 obětech a popsala drastické detaily, jako bylo potírání dívek medem a jejich vystavování hmyzu.
- Dorkó vypověděla o 36 obětech a popsala hrůzné detaily, jako bylo propichování rtů špendlíky či vytrhávání kusů masa z těl dívek, k čemuž byla prý sama nucena.
- Katarína Benecká odhadla počet mrtvých na více než padesát a vylíčila například smrt pěti dívek vyhladověním pod postelí, přičemž dodala, že k násilí na služebných byla sama brutálně nucena.
Většina těchto doznání byla u obžalovaných vynucena mučením. Služebníci se přiznali až poté, co jim vyšetřovatelé začali uřezávat prsty a pálili je rozžhaveným železem. Navíc nejsou známy otázky vyšetřovatelů – nevíme, jakým způsobem byly pokládány a zda nebyly sugestivní.
Stovky svědectví bez konkrétních důkazů
Nejznámější číslo vnesla do celého případu služebná Zuzana ze Sárváru: v Alžbětině truhlici se prý nalezl seznam 650 zavražděných. Tento seznam nikdo nikdy neviděl. Nikdo ho nepředložil jako důkaz.
Většina z více než 300 svědků navíc nebyla přímými očitými svědky – jen od někoho něco zaslechli a postupem času se informace nabalovaly. Mezi svědky nebyl ani jeden rodinný příslušník či soused, který by postrádal dívku ze svého okolí. Výjimkou byla žena tvrdící, že Báthoryová zavraždila její desetiletou dceru.
Jedinou přitěžující výpověď mimo tribunál poskytl čachtický farář Ján Abrahamides Ponický. Jeho list obsahoval závažná obvinění, která se nikde jinde nevyskytovala. Podle Lengyelové je však dopis psán v nenávistném tónu a plný pověr – kněz do něj vložil i zaříkávací formuli, v níž jedna služebná údajně vyslala 99 černých koček, aby rozdrásaly srdce králi Matyášovi a palatinu Thurzovi.
Odsouzena bez rozsudku
Vynesené tresty byly kruté: Ilona a Dorota byly upáleny, Ficko sťat, Katarína Benecká dostala mnohaletý žalář.
A Alžběta? Její „trest“ – doživotní vězení – byl pouze zahrnut do obžaloby služebníků. Formálně nikdy nestála před soudem. Nikdy nesměla vypovídat ve svůj prospěch. Neexistuje rozsudek nesoucí její jméno.
Rekonstrukce podoby Čachtického hradu. V jeho zdech strávila Alžběta Báthoryová poslední čtyři roky svého života – formálně neodsouzená, bez možnosti se bránit. Zemřela zde v srpnu 1614. Dnes z hradu stojí jen ruiny
V očích tehdejšího práva tak Alžběta Báthoryová zemřela jako nevinná osoba, která byla protiprávně držena v izolaci bez možnosti se bránit. Čtyři staletí poté je to stále nejsilnější argument těch, kdo hovoří o politické vraždě na objednávku.
Král chtěl její hlavu, Thurzo ji chránil?
Celé dění bedlivě sledoval král Matyáš II. – koneckonců to byl on, kdo celé vyšetřování nařídil. Po vynesení verdiktu se rozzuřil, protože chtěl více.
V dopisech z dubna 1611 a ledna 1612 žádal řádný soudní proces, protože „soukromý rozsudek“ palatina považoval za nebezpečný precedens. Na první pohled vznešený argument – ovšem ve stejných dopisech rovnou navrhoval i výsledek: trest smrti.
Proč si tolik přál Alžbětinu smrt? Protože živá Alžběta, byť zavřená na hradě, stále držela v rukou své pohledávky vůči koruně. Poprava by je smazala. Současně by oslabila celý rod – včetně synovce Gabriela, jehož vojenské ambice ohrožovaly stabilitu království.
Thurzo králi řádný soud vytrvale rozmlouval. Královská komora konstatovala, že Alžbětin majetek byl již převeden na její tři děti – konfiskace by Thurzovi nepřinesla nic. Kontrolovaná izolace splnila královský rozkaz, ale zabránila popravě i konfiskaci. Spíše než osobní vendeta to vypadá jako ochrana rodu.
Král Matyáš nakonec pod tlakem Alžbětiny rodiny formálně schválil doživotní internaci, čímž celou kauzu právně „zakonzervoval“ až do hraběnčiny smrti v srpnu 1614.
Matyáš II. Habsburský (1557 – 1619) muž, který nařídil vyšetřování Alžběty Báthoryové a ve svých dopisech opakovaně žádal její popravu. Ve stejných dopisech, v nichž volal po „spravedlivém procesu“, rovnou navrhoval i jeho výsledek – trest smrti.
Vražedkyně, léčitelka, nebo andělíčkářka?
Byla Alžběta nevinná? Většina historiků teorii čistého spiknutí odmítá a považuje její vinu za přinejmenším částečně prokázanou. Téměř nikdo z nich ale nepopírá, že proces byl veden účelově a v rozporu s tehdejším právem.
Dokumenty ukazují, že Alžběta byla velmi vzdělaná žena, která se intenzivně zajímala o léčitelství. V jejích špitálech se pálily vředy železem a pouštělo se žilou – tehdy standardní, leč drastické metody. Pokud k tomu připočteme epidemii moru, která Čachtice v roce 1610 zasáhla, máme před sebou vysokou úmrtnost, která v očích pověrčivých poddaných snadno nabyla rozměrů vražedného šílenství.
Skutečných, hmatatelných obětí se ale nalezlo minimum – v podstatě jen mrtvá a zraněná dívka z noci 29. prosince 1610. Stovky dalších existují pouze v mučením vynucených výpovědích. Tyto údajné i skutečné oběti však mají jedno společné: vždy mělo jít o mladé dívky.
To vede některé badatele k domněnce, že na zámku mohly probíhat tajné potraty. Potrat se v 17. století považoval za smrtelný hřích a hrozil za něj trest smrti. Pokud se tyto zákroky prováděly tajně u Alžběty, logicky to vysvětluje utajované pohřby v případě fatálních komplikací, drastické „lékařské“ metody i zaryté mlčení všech zúčastněných.
Zda však Alžběta byla léčitelkou, andělíčkářkou, krutou paní, nebo vším dohromady – to dnes s jistotou nevíme. Víme jen, že ať se na jejím dvoře dělo cokoli, posloužilo to jako zbraň v rukou krále, který potřeboval oslabit rod Báthoryů.
Co si z toho odnést?
Příběh Alžběty Báthoryové dokazuje, jak složité je oddělit fakta od účelových legend. Uherská šlechtična pravděpodobně nebyla zvráceným monstrem koupajícím se v krvi.
Byla však mimořádně mocnou ženou, jejíž skutečné činy – ať už šlo o přísné tresty, nezdařené léčitelství nebo potraty – představovaly ideální zbraň pro zadluženého krále, který potřeboval oslabit vlivný šlechtický rod. I po čtyřech stoletích tak její osud zůstává historickou detektivkou, která svou složitostí dalece přesahuje jakýkoliv hororový román.
Zdroje:
Kateřina Nosková: Alžběta Báthory – mýtus a realita. Plzeň 2018. Západočeská univerzita v Plzni. Bakalářská práce.
The Bloody Countess? An Examination of the Life and Trial of Erzsébet Báthory by Dr. Irma Szádeczky-Kardoss
Vražedkyně, nebo oběť spiknutí? V případu Čachtické paní figurovali falešní svědci a řada nejasností.
Vampire or victim? The real Countess Báthory 2 May 2024 By Sonia Velton
Vagyona miatt keverték rossz hírbe a szörnyetegnek tartott Báthory Erzsébetet
Koncepciós per áldozata lehetett a vérszívó, szadista szörnyetegként „ismert“ Báthory Erzsébet
