Článek
Za oficiální datum počátku španělské občanské války se považuje 17. červenec 1936. V tento den se proti legální španělské vládě vzbouřily vojenské posádky ve španělském Maroku v Melille, Tetuanu a Ceutě. Druhý den povstala i většina vojenských posádek v mateřském Španělsku. Do týdne povstalci ovládli asi třetinu španělského území, ale nepodařilo se jim získat velká města a důležitá průmyslová centra.
Puč zorganizovali armádní důstojníci, přidala se většina vojáků i policistů. Proti nim se postavily narychlo zorganizované milice, jejichž jádro tvořili zejména dělníci. Vypukl ozbrojený konflikt, ve kterém proto sobě stáli vojenští profesionálové a civilisté, kteří chtěli bránit republiku, ale neměli téměř žádné vojenské zkušenosti.
Do čela povstalců se postupně vypracoval generál Francisko Franco (po něm si povstalci říkali frankisté), který požádal o pomoc nacistické Německo a fašistickou Itálií. Po krátkém zdráhání obě země souhlasily a do Španělska začalo proudit velké množství zejména italských dobrovolníků a nejmodernější italská i německá vojenská technika.
Komunisté posílají do Španělska interbrigadisty
Většina ostatních států se rozhodla do konfliktu nezasahovat a vyhlásila politiku tzv. „neintervence.“ Tento postoj přinutil legální španělskou vládu hledat pomoc u sovětského diktátora Stalina. Ten také zpočátku váhal, protože se bál negativní reakce západních států. Během pár týdnů zjistil, že jeho pomoc Španělsku je trnem v oku pouze pro Německo a Itálii. Vydal proto příslušné rozkazy a ke španělským břehům začaly pravidelně plout sovětské nákladní lodě plné různého vojenského materiálu.
Stalin měl v rukávu schované jedno překvapení. Kominternu. Tato mezinárodní komunistická organizace na podporu republikánů zmobilizovala levicové hnutí v celé Evropě. Základem její kampaně bylo heslo, že válka ve Španělsku je bojem demokracie proti fašismu. Náborem i logistikou dopravy dobrovolníků - interbrigadistů do Španělska, byly pověřeny národní komunistické strany. Díky nim se do bojů na straně republikánů zapojilo více než 30 000 dobrovolníků ze všech koutů světa. Nechyběly ani občané Československa v počtu přibližně 2 000 mužů. Několik set z nich ve Španělsku vydechlo naposledy.
Zrození baterie Klementa Gottwalda
Obránci španělské republiky nejvíce postrádali zkušené důstojníky. Pár stovek jich dodal Sovětský svaz. Oficiálně měli působit pouze jako instruktoři k dodaným zbraním. Další vysoce kvalifikovaní vojenští odborníci se hledali v přijímacím a tranzitním středisku, které bylo na počátku roku 1937 ve městě Albacete.
V něm se příchozí interbrigadisté třídili podle jejich zkušeností s jednotlivými druhy zbraní. Na začátku února se zde tímto způsobem podařilo shromáždit 50 dělostřelců z Československa. Nejprve měli tvořit obsluhu právě se formující polní baterie. O něco později se z ní stala protiletadlová baterie pojmenovaná po tehdejším komunistickém lídrovi Klementu Gottwaldovi (14. Bateria Antiaerea Gottwald).
Doplnění jednotky na požadovaný početní stav nebylo nijak snadné. Další muži se hledali usilovným „pročesáváním“ přijíždějících transportů, vojenských nemocnic a okolních kasáren. Problém byl v tom, že nějakou dělostřeleckou průpravu mělo jen minimum z nich. Většinou měli bojové zkušenosti z bojů ve Španělsku jako pěšáci. Teď se hlásili k jednotce, kde většinu tvořili jejich krajané. Plný početní stav mohla baterie nakonec nahlásit jen díky dobrovolníkům z řad Jugoslávců a Poláků.
Hlavní zbraní nové protiletadlové baterie byly kvalitní sovětské protiletadlové kanóny vz. 1931 ráže 76,2 mm tzv. „zenitky“ i s příslušným přístrojovým vybavením. Palebnou sílu doplňovaly švýcarské automatické kanóny Oerlikon ráže 20 mm. Správné ovládání přidělených zbraní je učili sovětští instruktoři. Velitelem celé jednotky se stal jeden z nich, poručík Ivan Semjonov. Po několika týdnech přešlo velení na bývalého záložního důstojníka dělostřelectva a redaktora Rudého práva, Bohuslava Laštovičku. Toho původně do Španělska poslali českoslovenští komunisté s tím, že tam bude působit v roli válečného zpravodaje.
Na snímku jsou zachyceni první velitelé protiletadlové baterie Klement Gottwald. První zleva sovětský poručík Ivan Semjonov, třetí zleva Bohuslav Laštovička.
Poprvé pod palbou: bitva na řece Jarama
Na frontu baterie odjela 13. února 1937. Směřovala k Madridu, kde se velmi tvrdě bojovalo. Republikáni se snažili odrazit útok frankistů, kteří chtěli Madrid obklíčit. V bitvě na řece Jaramě hlásili Čechoslováci sestřel několika nepřátelských letadel. Tím si získali velké sympatie obyvatel Madridu, kteří příslušníkům baterie začali říkat „Antiaereos checos.“
Bohuslav Laštovička na první bojové střetnutí baterie vzpomínal takto:
„Bojové postavení jsme zaujali už za jasného dne. Ale ještě než se baterie rozvinula a připravila k palbě, objevily se německé bombardovací junkersy. Letěly nízko, protože žádná republikánská baterie do té doby na jaramské frontě nebyla. A cítili se být bezpeční. Naši dělovodi reagovali spuštěním tzv. palby dělovodů, která nemohla být přesná a nedala výsledek. Junkersy se nicméně rozprchly, shodily bomby a odletěly. Krátce na to se objevili sovětští instruktoři z vyššího velení a baterii velmi kritizovali. Baterie byla uvedena do pořádku, celý den cvičila a odpoledne, když se junkersy objevily znovu, sestřelila tři [sic!] a čtvrtý byl silně pohmožděn a musel podle hlášení španělského štábu nouzově přistát.“
V červenci byla baterie nasazena do ofenzívy republikánů, která vyvrcholila bitvou u Brunete západně od Madridu. Jejím cílem bylo zmírnit tlak frankistů na Madrid. To se nepodařilo a po velkých ztrátách museli republikáni ustoupit. Baterie Klementa Gottwalda si v tomto boji nárokovala sestřel sedmi nepřátelských letounů. Musela ovšem počítat i své první mrtvé. Právě na tomto bojišti byli jejím přímým protivníkem piloti z německé Legie Condor. Vzpomínku na tyto boje zanechal ve své knize o válce ve Španělsku německý kapitán Harro Harder:
„Deset minut útočíme při Villanuevě del Pardillo v řadě za sebou, v hustém lese výbuchů protiletadlové obrany. Vpravo, vlevo, nad i pod jeden obláček vedle druhého. Podívám se kolem sebe: výbuchy sedí v naší řadě… Znovu se vracíme s dvěma zásahy od protiletadlového dělostřelectva… Těžké protiletadlové baterie, které jsou v pytli, jenž vznikl nepřátelským průlomem, nám dělají stále větší starosti. Když útočíme, jasně vidíme záblesky z jejich hlavní… Je vidět, že se nám dostali na kobylku. Jakmile se objevíme, přivítají nás bílé obláčky a drží se nás, dokud neodletíme. Na jednom stroji nám dnes odstřelili kormidlo. Každý den se vracíme se zásahy.“
V srpnu 1937 Čechoslováci tvořili součást protiletadlové obrany severošpanělského přístavu Rogas, kde se vykládaly lodě s dodávkami sovětských zbraní a munice. Od září baterie bojovala na mnoha místech aragonské fronty. Na počátku prosince nepříznivé počasí omezilo leteckou činnost obou stran na minimum. Mimořádně vytížení protiletadloví dělostřelci si tak konečně mohli odpočinout u moře v okolí Valencie.
Ústupové boje v roce 1938
Zpět do bojů byla protiletadlová baterie Klementa Gottwalda povolána v únoru 1938. Měla pomoci republikánům v klíčové bitvě španělské občanské války, která v té době vrcholila u města Teruel. Začala ve strašlivé zimě v půli prosince útokem republikánů na město. Podařilo se jim ho obklíčit a 8. ledna 1938 se jeho poslední obránci vzdali. Frankisté za několik týdnů zahájili protiofenzívu a na konci února město znovu získali pod svou kontrolu. Tím rozdělili území republikánů na dvě části. Baterie Klementa Gottwalda dostala v bitvě o Teruel přímý zásah. Jeho účinek byl drtivý. Zabil či zranil 20 jejích příslušníků a z provozu vyřadil i část děl. Po neúspěšné bitvě museli republikáni ustupovat ke Středozemnímu moři. Českoslovenští dělostřelci ustupovali v jejich řadách a velmi často odráželi dotírající frankisty přímo vedenou palbou.
Během ústupových bojů po bitvě u města Teruel vystřídal Bohuslava Lastovičku na velitelském postu jeho zástupce komunista Laco Holdoš, později známý zejména z tzv. Husákova procesu se „slovenskými buržoasními nacionalisty“. Bohuslav Lastovička byl pokládán za zkušeného frontového velitele. Proto byl požádán, aby působil jako instruktor v protileteckém učilišti. Pomáhal zde s výcvikem nově ustanovených jednotek před jejich odchodem na frontu.
Prvním působištěm baterie Klementa Gottwalda pod Holdošovým velením bylo od 30. dubna 1938 město Saguntum na pobřeží Středozemního moře. Byla zařazena do protiletecké obrany místního strategicky důležitého zbrojního a hutnického závodu. Jeho význam si uvědomovali i frankisté, proto na něj často podnikali nálety, kterých se účastnilo i několik desítek nepřátelských letounů najednou. Během dvou měsíců bojů zde baterie hlásila dalších 11 sestřelů. Osudným se jí stal nálet z půlky června, kdy přímý zásah pumou vyřadil z provozu všechna její děla.
Junkers Ju 87A Legie Condor s označením frankistů během bojů ve španělské občanské válce.
Po obnovení bojeschopnosti byla celá baterie přemístěna na frontu k obraně prvních linií v Sieře Espadán a později k Sarriónu pod Morou de Rubielos. Bojovala zde jen několik dnů, protože dostala rozkaz, aby posílila protivzdušnou obranu přístavu ve Valencii. Zde se jí příliš nedařilo, protože jí došly kvalitní sovětské granáty. Nahradit je měla novým, dosud neodzkoušeným střelivem, které občas selhávalo.
Rozpuštění jednotky
Svou činnost českoslovenští protiletadloví dělostřelci ukončili v říjnu 1938, když ve Valencii předali svou výzbroj španělským republikánským vojákům. Stalo se tak na základě rozkazu republikánského premiéra Juana Negrína. Ten viděl, že frankisté s podporou Němců a Italů měli čím dál větší převahu a vítězili. Jako vstřícné gesto vůči nim se proto rozhodl stáhnout z bojiště jednotky interbrigadistů.
Ve španělské občanské válce měli českoslovenští vojáci první možnost čelit elitním německým pilotům, kteří později patřili mezi zkušené veterány německé luftwaffe. Prokázali, že dokáží bojovat i proti elitnímu nepříteli. Propagandistické zdroje uvádějí, že dosáhli 83 sestřelů. Toto číslo však není možné ověřit ze žádných relevantních zdrojů. Mnohem blíže realitě se zdá 11 prokázaných sestřelů. I to je možné považovat za velmi dobrý výsledek.
ZDROJE:
David Majtenyi: Voják, interbrigadista a politik Bohuslav Laštovička (1905– 1981) a jeho stopa v československé historii 20. století. Praha 2018. Univerzita Karlova. Diplomová práce.
David Majtenyi: Osobnost Osvalda Závodského se zvláštním zřetelem na jeho činnost ve Španělsku v letech 1936–1939. Praha 2016. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.
Jaroslav Šajtar: Před 85 lety vypukla nejkrvavější válka v historii Španělska.
Na pomoc republikánskému Španělsku. Vzpomínky Adolfa Vodičky a Františka Švrčka na občanskou válku.
