Československo jako kolébka ukrajinského nacionalismu

V letech 1917-1921 bojovali Ukrajinci za svůj svobodný stát proti Polsku a bolševickému Rusku. Postupně vyhlásili několik ukrajinských států, ale žádný z nich neměl příliš dlouhé trvání. V průběhu bojů začala z Ukrajiny odcházet politická, vědecká i literární emigrace, která byla vystavena represím ze strany polských i sovětských státních orgánů. Mnozí Ukrajinci směřovali do Československa, které vnímali jako demokratický ostrov uprostřed Evropy zmítané extrémismem.

Kromě ukrajinských civilistů se v Československu začali shromažďovat i ukrajinští vojáci. Byli to příslušníci ukrajinských jednotek, které v průběhu bojů s Polskem a bolševickým Ruskem ustoupily na československou Podkarpatskou Rus.

Na našem území se všichni ukrajinští emigranti těšili ekonomické i diplomatické podpoře, protože Československo mělo za sebou krátký pohraniční konflikt s Polskem na přelomu let 1918/1919 a vztahy mezi oběma zeměmi byly na bodu mrazu. Naše vláda proto podala Ukrajincům pomocnou ruku v duchu hesla „nepřítel mého nepřítele je náš spojenec“.

Nevědomky tak na našem území připravila ideální podmínky pro vznik nesmiřitelného ukrajinského nacionalismu, který měl o dvacet let později rozpoutat krvavé šílenství na území Ukrajiny a Polska.

Československá vláda se do boje Ukrajinců za nezávislost zapojila tím, že jim začala dodávat zbraně a munici. Ukrajinci za tyto dodávky platili ropou.

Vstřícně se chovala i k ukrajinským vojákům, které polské jednotky vytlačily na území Podkarpatské Rusi. Vojáci byli odzbrojeni a posíláni do Čech, kde se k nim přistupovalo jako k hostům, kteří mají volnost pohybu. Největší skupina ukrajinských vojáků (asi 5 000 osob) byla poslána do Německého Jablonného (dnes Jablonné v Podještědí).

Ukrajinci věřili, že jejich pobyt v Československu je pouze dočasný a že budou opět posláni zpět na Ukrajinu, aby se mohli zapojit do bojových akcí. Československá vláda to zprvu měla v úmyslu a byla ochotna ukrajinské vojáky znova vyzbrojit a pomoci jim s výcvikem. Nepříznivá mezinárodní situace ovšem její záměr překazila a na podzim 1921 byla celá akce zrušena.

Ukrajinské vojáky měla na našem území sjednotit v roce 1920 v Praze založená polovojenská nacionalistická Ukrajinská vojenská organizace (UVO). Jejím hlavním cílem byl boj za samostatnou Ukrajinu a vojenský výcvik ukrajinské mládeže, která se měla stát základnou pro budoucí ukrajinskou armádu.

Do čela UVO byl zvolen Jevhen Mychajlovyč Konovalec (1891–1938). Vyrůstal na Ukrajině v malé vesnici Zaškiv nedaleko Lvova v učitelské rodině se silným ukrajinským cítěním. Vystudoval práva na Lvovské univerzitě a ihned po studiích se zapojil do ukrajinského politického života. V letech 1918-1919 neúspěšně bojoval za vznik samostatné Ukrajiny proti ruským bolševikům i proti polské armádě. Byl zajat a po propuštění ze zajateckého tábora v Lucku zamířil v roce 1920 do Československa.

Zpočátku československá vláda činnost UVO na našem území tolerovala, protože byla namířena proti společnému nepříteli – Polsku. Hlavním centrem její činnosti byl internační tábor v Josefově u Jaroměře. Zde UVO pořádala výcvikové kurzy pro své členy a snažila se je ideologicky vzdělávat. Finanční pomoc získávala od československé vlády i od tradičních nepřátel Polska – Německa a Litvy.

Jak se postupně zlepšovaly vztahy Československa a Polska začínala být činnost UVO na našem území nežádoucí. Konovalec musel na změnu poměrů reagovat a v roce 1924 odjel do Německa, které mělo pro činnost UVO mnohem větší pochopení. Usadil se v Berlíně, kde zřídil hlavní výkonné velitelství ukrajinských nacionalistů. Německo jim poskytovalo zbraně a střelivo, Ukrajinci za to „platili“ špionáží na území Polska.

Ukrajinští uprchlíci nacházeli velké zastání u prezidenta Masaryka. Ten na ně pohlížel v duchu svých zkušeností s bojem za národní svobodu Čechů a Slováků. Velmi se zasazoval o jakýkoli druh pomoci a v roce 1921 dokonce inicioval bezprecedentní humanitární akci nazvanou „Ruská pomocná akce“. Cílem bylo všem emigrantů z bolševického Ruska poskytnout naprostou kulturní a akademickou svobodu. Součástí byla i možnost vzdělání v rodném jazyce. Masaryk věřil, že to v budoucnu umožní rozvoj národních kultur v demokratické východní Evropě.

Státní podpora pro exulanty zahrnovala i ukrajinské studentské spolky. Právě tyto organizace stály na počátku ukrajinského nacionalismu. Konkrétně to byli studenti Ukrajinské hospodářské akademie v Poděbradech, která měla jako technická vysoká škola vychovávat specialisty v ekonomické a technické oblasti (studium na ní plně hradila československá vláda).

V roce 1925 se na akademii sloučilo několik studentských spolků do Ligy ukrajinských nacionalistů (LUN). Liga byla pod silným vlivem nastupujícího italského fašismu a myšlenek ukrajinského novináře a radikálního ideologa Dmytra Doncova. Ten proslul jako radikální nacionalista, který chtěl budoucí nezávislý ukrajinský stát orientovat na západ. Ve svém ideologickém programu spojil hlavní teze italského fašismu a francouzského integrálního nacionalismu, který národ považoval za nejvyšší absolutní hodnotu, které se musí podřídit vše ostatní.

Rozvinuté vysoké školství v Československu poskytovalo ukrajinským nacionalistům perfektní krytí. V jejich řadách se dokonce vyskytovali i padesátiletí „věční studenti“, kteří pod záminkou studia koordinovali politickou činnost.

Když v roce 1929 vznikla ve Vídni Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) byla financována i prostřednictvím „dobrovolného zdanění“ ukrajinských studentů na českých školách, kteří pobírali stipendia od Česko-ukrajinského komitétu. Československý stát tak vlastně pomáhal financovat organizaci, která propagovala násilí jako legitimní prostředek k dosažení svých cílů.

Na území Československa vycházelo velké množství tiskovin ukrajinské emigrace. Tiskovým orgánem UVO byl časopis Surma, který vycházel v Praze a Ostravě. Ještě významnější byl časopis Organizace ukrajinských nacionalistů Rozbudova naciji (Budování národa), který byl od roku 1928 až do roku 1934 legálně tištěn v Praze. Jeho redaktorem byl dokonce Myron Konovalec, bratr Jevhena Konovalce.

Praha se tak stala nejen vojenským a ideologickým, ale i propagandistickým centrem nacionalistického ukrajinského hnutí.

V roce 1932 se v Praze konala konference Organizace ukrajinských nacionalistů. Došlo na ní k ostrému střetu mezi generacemi. Mladý radikál Stepan Bandera požadoval zahájení „národněosvobozeneckých“ akcí i na území Československa. Vůdcem organizace byl v té době Jevhen Konovalec, který jeho požadavek označil za nereálný a razantně odmítl další podobné názory se slovy, že zahájit protičeskoslovenskou činnost by bylo jako „střelit se do vlastní nohy“.

Starší generace vedená Konovalcem si totiž moc dobře uvědomovala, že Československo je pro hnutí důležitou základnou. Mladší radikálové v čele s Banderou už naši republiku vnímali jako nepřátelský stát, který okupuje část ukrajinského území. Měli na mysli Podkarpatskou Rus. V jejich plánech na budoucí Velkou Ukrajinu do jejího území patřila dokonce i část Slovenska. Hranice s Československem měla vést západně od Popradu.

Zajímavé je, jak málo československé bezpečnostní složky o hrozbě ze strany ukrajinských nacionalistů věděly. Ačkoliv projevovaly zájem i o „bezvýznamné zprávy“ z prostředí ukrajinské emigrace, často tápaly v zásadních informacích:

Tento nedostatek informací ukazuje, jak sofistikovaně dokázali ukrajinští nacionalisté maskovat svou činnost pod pláštíkem akademického života.

Jako nebezpečná začala být činnost OUN v Československu vnímána až ve 30. letech 20. století. V té době se stále častěji objevují policejní zprávy, v kterých se uvádí, že ukrajinští nacionalisté považují území Československa za nejvhodnější půdu pro své „fanatické a československému státu nepřátelské politické cíle“. Za nejsložitější byla považována situace na území Podkarpatské Rusi, kde se OUN velmi aktivně snažila pro své myšlenky získat zde žijící Rusíny.

Rostoucí aktivity OUN se postupem času dostaly do pozornosti v Sovětském svazu, kde byly vyhodnoceny jako velká hrozba. Největší obavy vzbuzovala stále těsnější spolupráce s nacistickým Německem. Stalin se začal bát, že by ho Ukrajinci ve spolupráci s Němci mohli připravit o vládu nad Ukrajinou.

Vedení sovětské tajné služby NKVD proto připravilo plán, jak Konovalce zabít. Její elitní agent Pavel Sudoplatov se ve Finsku přihlásil do místní organizace OUN. Absolvoval požadovaný výcvik a začal v organizaci ukrajinských nacionalistů aktivně působit. Přímo s Konovalcem se setkal 23. května 1938 v Rotterdamu. Předal mu krabici bonboniéry se slovy, že je to dárek od blízkého přítele. Místo bonbónů byla v krabici výbušnina s časovačem, která vůdce ukrajinských nacionalistů zabila.

Před provedením atentátu měl sám Stalin Sudoplatovovi říct, že zabitím vůdce OUN setnou hlavu ukrajinskému fašismu a donutí ukrajinské nacionalisty, aby se vyvraždili v boji o moc.

Přání sovětského diktátora se vyplnilo, ale trochu jinak, že původně zamýšlel. Po Konovalcově smrti se OUN nejdříve názorově rozštěpila a nedokázala pracovat tak efektivně jako dřív. O pár let později se do popředí dostalo radikální křídlo pod vedením Stepana Bandery. V roce 1942 vytvořilo Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA) jako ozbrojenou složku OUN a zahájilo brutální boj proti všem, kteří stáli v cestě svobodné Ukrajině. Obětí tohoto boje se stali i tisíce sovětských vojáků a příslušníků NKVD.

Příběh ukrajinského nacionalismu v Československu ztělesňuje hluboký paradox meziválečné masarykovské demokracie. Praha poskytovala bezpečný přístav pro ukrajinský exil z humanitárních a demokratických důvodů. Díky tomuto velkorysému přístupu se však stala líhní radikálního hnutí, které by jinde nemělo šanci vzniknout.

Benevolentní a liberální přístup československých úřadů k ukrajinské emigraci neúmyslně umožnil, aby se zrodilo a rozvinulo hnutí, které se později ukázalo jako nebezpečné pro demokratické hodnoty západního světa.

Budiž to poučením, že i liberální demokracie může neúmyslně poskytnout útočiště silám, které nakonec ohrožují její základní hodnoty. V případě ukrajinského nacionalismu v Československu doslova platí, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

David Svoboda: Boj o cizí duši. Ukrajinství a ukrajinský nacionalismus v české reflexi 1900-1938. Praha 2007. Univerzita Karlova. Disertační práce.

Vlastimil Ondrák: Soud krví a železem. Ukrajinský integrální nacionalismus, „banderovci“ a jejich místo v evropských dějinách. Praha 2023. Univerzita Karlova. Disertační práce.

https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2023/03/si_2022_40_tomek_naobranuoun.pdf

Miroslav Tomek: Na obranu Organizace ukrajinských nacionalistů.

Matěj Kočár: Problematika nacionalismu na západní Ukrajině v letech 1939–1945. Plzeň 2024. Západočeská univerzita v Plzni. Diplomová práce.