Článek
V březnu 1989 dostali českoslovenští komunisté z Moskvy zprávu, která je vyděsila. Sovětský svaz nečekaně seškrtal objednávky zbraní, které pro něj vyráběly československé zbrojovky. Škrty byly tak drastické, že se v Praze začalo mluvit o likvidaci našich zbrojních závodů.
Do pádu komunistického režimu zbývalo osm měsíců – a Sověti právě vystavili parte nejrespektovanějšímu odvětví československého hospodářství.
První republika: Zbrojařská velmoc
Nejslavnější éru zažíval československý zbrojní průmysl za první republiky. Produkoval špičkové zbraně, které šly z velké části na export. Československo se tak zařadilo do první desítky světových vývozců zbraní a vydrželo v ní až do vypuknutí druhé světové války. Pomyslným vrcholem byl rok 1934, kdy československý podíl na světovém exportu zbraní dosáhl neuvěřitelných 27 %.
Po roce 1948 komunisté zbrojní průmysl znárodnili a řídili jej centrálně po sovětském vzoru. Z demokratického exportéra udělali zbrojovku pro celý socialistický tábor. Zbrojní produkce rostla obrovským tempem – už v roce 1953 překonal objem výroby zbraní hodnotu celé strojírenské produkce z roku 1948.
Přibližně v této době komunisté rozhodli, že většinu zbrojní výroby přesunou na Slovensko. Jeho území totiž považovali za bezpečné před hrozbou náletů amerického bombardovacího letectva. S nástupem moderních bombardérů se tato strategie rychle ukázala jako naivní omyl.
V Československé socialistické republice (ČSSR) byla zbrojní výroba na vrcholu v roce 1987, kdy objem produkce dosáhl zhruba 29,3 miliard Kčs. Podíl výroby zbraní na celkové průmyslové výrobě činil v té době 8 %. Na Slovensku vznikalo 60 % vojenské produkce.
Miliardové zisky? Jen na papíře
Zahraniční obchod s vojenskou technikou končil pro československé zbrojovky téměř vždy s plusovým saldem. Platilo to i za vlády komunistů, kdy naše země opět patřila mezi přední světové exportéry zbraní. V letech 1984–1988 se jí podařilo vyvézt vojenskou produkci v celkové hodnotě 2,7 miliard USD, což ČSSR zařadilo na 7. místo na světě.
Makroekonomická čísla vypadala příznivě, ale realita byla mnohem horší. Platební morálka hlavních odběratelů byla špatná. Největší problémy měla vláda s nestabilními státy Blízkého východu a severní Afriky, jako Sýrie, Irák a Libye.
Těmto režimům poskytovala ČSSR dlouhodobé úvěry, které dlužníci často nespláceli, takže zisky v řádech milionů existovaly pouze na papíře.
Když byznys řídí politika
Často si dodávku zbraní do určité země vynutily politické zájmy Sovětského svazu. Typickou ukázkou politického byznysu je smlouva s Jemenem z roku 1956. Československo mělo dodat zbraně v hodnotě 87 milionů Kčs, včetně 15 tanků T-34/85 a 50 samohybných děl SD-100.
Jemen měl ovšem zaplatit pouze 30 % této ceny, a to ještě ve splátkách rozdělených do 10 let a s úrokem 1 %.
Celou operaci řídil SSSR a československé vedení muselo poslechnout, i když si bylo vědomo ekonomické absurdity této dohody. Sovětská strana navíc požadovala, aby Čechoslováci dodali i výrobní linky a cvičili jemenský personál – de facto na vlastní náklady.
Paradox: československý zbrojní průmysl položily závody ve zbrojení
Díky schůzkám sovětského generálního tajemníka Gorbačova a amerického prezidenta Reagana se na konci 80. let 20. století začalo zmírňovat mezinárodní napětí. Sovětský svaz a státy Varšavské smlouvy na to reagovaly novou obrannou strategií, která vedla k radikálnímu snížení poptávky po zbraních.
Prosinec 1978. Prezident USA Ronald Reagan (1911–2004) a vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov (1931–2022) podepisují smlouvu o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF Treaty). Sblížení velmocí a konec studené války znamenaly pro československé zbrojovky ztrátu klíčového nepřítele – a tím i zakázek.
Ekonomiky socialistických zemí byly v té době na pokraji kolapsu, protože nezvládaly závody ve zbrojení s USA. Kriticky stoupala jejich zadluženost, což jim znemožňovalo zvyšovat či alespoň udržet výdaje na obranu.
Českoslovenští komunisté přesto byli dál ochotní dotovat vývoz zbraní pomocí úvěrů. Na konci 80. let měli na tento „byznys“ připravenou částku ve výši 50 miliard korun. Stát tak vlastně platil vlastním zbrojovkám za jejich výrobky.
Vznikl začarovaný kruh – zbrojovky nic nenutilo zbraně modernizovat, protože měly jistotu, že za ně dostanou vždy zaplaceno. A stát musel čelit stále vyššímu schodku ve státním rozpočtu.
Situace vygradovala na konci července 1988. To už nikdo nechtěl zavírat oči nad nesmyslností obchodu se zbraněmi a předsednictvo vlády ČSSR rozhodlo o útlumu zbrojní výroby. Stalo se tak téměř rok a půl před pádem komunistického režimu.
Ani legendární TAMARA nedokázala zajistit odbyt
Radikálně šetřit musel i Sovětský svaz. Najevo to vyšlo v březnu 1989, kdy Sověti poslali do Československa předběžné požadavky na dovoz speciální techniky (to bylo jen synonymum pro tanky a jinou těžkou vojenskou techniku) na léta 1991–1995. Podrobné jednání o nich proběhlo o měsíc později a mezi československými politiky způsobilo šok.
Sovětský svaz své objednávky snížil tak razantně, že to znamenalo nejhlubší zásah do struktury výroby v Československu za celou dobu historie jejího poválečného rozvoje.
Například poptávka po pasivních radiotechnických průzkumných prostředcích TAMARA (systém, který „vidí“ i neviditelná letadla) klesla z původně plánovaných 30 souprav na pouhých 9 kusů. Sověti moc dobře věděli, že tento výrobek je světový unikát, kterého se báli i Američané, ale najednou o něj ztratili zájem.
Anténní nosič radaru TAMARA na Tatře T815.
Ještě dramatičtější situace nastala u tanků T-72, kdy SSSR zrušil zájem o dodávky vyprošťovacího tanku VT-72 a mostního tanku MT-72, přestože ZŤS Martin (Závody ťažkého strojárstva, výrobce tanků T‑72) vyráběl v letech 1987–1988 ročně 300 kusů těchto tanků. Navíc své zakázky pro zbrojní průmysl začala omezovat i československá armáda, která odebírala téměř třetinu produkce.
Překvapivý fakt: Nová vláda výrobu tanků navýšila
Ještě dnes je zejména na Slovensku živý mýtus, že tamní zbrojní průmysl zničil poslední prezident Československa Václav Havel. Slováci toto tvrzení často používají jako jednoduché vysvětlení, proč jejich země po rozpadu federace ekonomicky strádala.
Nikdo nevzal v potaz, že první polistopadové vlády jen převzaly „horký brambor“ po komunistické vládě. Bylo to hlavně usnesení ze září 1989, které nařizovalo utlumení tankové výroby v ZŤS Martin do konce roku 1990.
Nová vláda si uvědomovala možné důsledky útlumu zbrojní výroby (především hrozbu masové nezaměstnanosti), proto se zpočátku snažila produkci zachránit. V roce 1990 dokonce navýšila výrobu tanků na Slovensku určených pro export. Z plánovaných 25 kusů T‑72M1 měly nakonec podniky vyrobit 107 kusů, přičemž většinu nákladů hradil federální rozpočet.
Rána z milosti: Levné zbraně z NDR a nesplatitelné dluhy
Kolaps československé zbrojní výroby dovršily ekonomické změny po pádu sovětského bloku. Slovenské zbrojovky díky nim automaticky ztratily 80 % trhů – své zákazníky z řad socialistických států. Navíc se na trhu postupně objevilo mnoho zbraní ze zásob zaniklé armády Německé demokratické republiky (NDR).
Velmi rychle skončil i nejistý úvěrový byznys s arabským světem, protože tito zákazníci nebyli schopni uhradit ani staré astronomické dluhy. Jen Sýrie dlužila na konci roku 1990 přes miliardu dolarů, Irák téměř půl miliardy. Pro představu: státní rozpočet Československa měl mít v roce 1990 celkové příjmy ve výši cca 8,5 miliardy dolarů.
Konečné rozhodnutí o ukončení výroby obrněné techniky na Slovensku (v podnicích ZŤS Martin, Dubnica a Detva) vydala vláda v roce 1991. Jednou z posledních velkých zakázek byla dodávka 100 tanků T-72M1 pro Sýrii (včetně těch vyrobených v roce 1990), která dobíhala i přes politické průtahy a nesouhlas USA a Izraele.
Proč to odneslo hlavně Slovensko: Z tanku traktor neuděláš
Díky rychlému kolapsu odbytu zbraní do zemí Varšavské smlouvy a rozvojových zemí byla konverze zbrojního průmyslu (přechod na civilní výrobu) provedena příliš hekticky. To mělo spoustu negativních následků, které ještě umocnil rozpad společného státu Čechů a Slováků. Tím se výrazně narušila spolupráce mezi podniky, které nikdy předtím nedělila státní hranice.
Utlumení výroby postihlo celou zbrojní produkci, ale dopad na Slovensko byl drtivý. Plán počítal s tím, že zatímco v Čechách klesne v roce 1992 produkce o 80 %, na Slovensku to mělo být až o 90 %.
Výroba měla ročně klesat o 25–30 %, ale tak rychlé tempo poklesu nedokázaly náhradní civilní programy jednotlivým podnikům kompenzovat. Statistiky uvádějí, že v roce 1991 dosahoval výpadek vojenské výroby na Slovensku částky 15,8 mld. Kčs. Náhradní výroba pro civilní sektor dokázala vyprodukovat pouze 20 % z této částky.
Problém byl ve struktuře zbrojního průmyslu: na Slovensku bylo hodně podniků, které byly na vojenské výrobě zcela závislé. Využít stroje na výrobu tanků pro výrobu civilních strojů bylo mnohem složitější než u strojů na výrobu ručních zbraní nebo letadel, které se vyráběly v českých zemích.
Závěr: Krach československého zbrojního průmyslu byl nevyhnutelný
Za kolaps československé zbrojní výroby po roce 1989 nemohl prezident Havel ani tehdejší československá vláda. Byl to výsledek centrálně plánovaného komunistického hospodářství, ve kterém o výrobě nerozhodovaly požadavky trhu, ale komunistická strana a politické zájmy Sovětského svazu.
Zbrojovky díky tomu neuměly pružně reagovat na měnící se požadavky zákazníků, protože je nic nenutilo modernizovat. Měly totiž jistotu, že za vyrobené zbraně jim vždy zaplatí stát pomocí úvěrů. Když přestali platit klíčoví zákazníci a zhroutily se trhy v socialistických i rozvojových státech, padl i tento uměle udržovaný systém.
Pohled na irácký hlavní bojový tank T-72 zničený při útoku koalice během operace Pouštní bouře poblíž letecké základny Ali Al Salem.
Svou roli sehrála i operace Pouštní bouře v roce 1991. Tehdy svět v přímém přenosu CNN sledoval záběry stovek hořících iráckých tanků (sovětské výroby) a bylo jasné, že éra sovětské vojenské techniky je u konce. Proti západním zbraním zkrátka neobstála.
Zdroje:
MÝTUS: Havel zavinil krach zbrojního průmyslu na Slovensku,
Jaroslav Láník: Přelomová jednání k rozvoji zbrojní výroby v Československu
Konec zbrojní výroby?
Havel a krach zbrojního průmyslu. Vybájená slovenská legenda?
Jaroslav láník: Konverze zbrojního průmyslu aneb ČSSR jako exportér.
Komentár Lukáša Krivošíka: Zlikvidoval Havel zbrojárstvo?
ANALÝZA: Efektivita zbrojárskej výroby na Slovensku za čias budovania socializmu.
Zdeněk Čeněk: Transformace českého zbrojního průmyslu po roce 1989. České Budějovice 2007. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Diplomová práce.
