Článek
Krycí jméno: ZMETEK. Bilance: desítky zatčených, mučených, stovky let vězení a několik mrtvých. Komunistický dvojitý agent, který se vydával za kurýra tzv. agenta-chodce tajně překračujícího hranice. Během dvou let zničil protikomunistickou zpravodajskou síť majora Františka Bogataje. Z hlediska komunistické propagandy byl Oldřich Mihola „úspěšným potíračem nespolehlivých živlů“. Z dnešního pohledu byl zrádcem, který za peníze a příslib kariéry zničil životy desítek protikomunistických odbojářů i jejich rodin. Jaký byl příběh tohoto muže?
V mládí snil o létání
Oldřich Mihola se narodil v roce 1928 v obci Čula u Jaroslavic (tehdy v brněnském okrese). Vyučil se strojním zámečníkem a po vzoru matky (aktivní komunistky) vstoupil v roce 1946 do Komunistické strany Československa (KSČ). Od mládí snil o kariéře vojenského pilota. U odvodu se proto dobrovolně přihlásil k letcům a v červnu 1947 byl přijat do Letecké přípravné školy ve Šternberku. Měl ovšem velké problémy s kázní, proto byl v červenci 1948 ze školy vyloučen a převelen ke strážní službě. Ztráta možnosti stát se pilotem ho poznamenala na celý život.
Spolupráci vojenské rozvědce nabídl sám
Ještě během studia na pilotní škole dobrovolně navázal kontakt s vojenskou zpravodajskou službou. Nahlásil, že jej kontaktoval přítel z dětství Karel Drahorád, emigrant ve Velké Británii. Začala dopisovací zpravodajská hra pod dohledem důstojníků vojenské rozvědky, během níž Mihola sám nabídl, že je ochoten odejít do zahraničí a tam pro vojenskou rozvědku pracovat.
Vojenští zpravodajci Miholovo soukromí prověřili a vyšlo jim, že je to „starý skalní komunista“. Nic tak nebránilo tomu, aby se sotva dvacetiletý mladík stal 6. října 1948 spolupracovníkem vojenské rozvědky s krycím jménem Zmetek. O pár dnů později dostal detailní instrukce, jak se má v zahraničí chovat.
Měl předstírat dezerci kvůli nespokojenosti s vyhazovem z leteckého učiliště, přejít do Německa a potom pokračovat do Anglie. Tam měl požádat o přijetí do britského Královského letectva (RAF) a po čase dezertovat i s letounem. Vojenští zpravodajci mu za to slíbili vysoké finanční zajištění a vstup na Vojenskou akademii, aby se mohl stát důstojníkem.
Mihola s tímto plánem souhlasil, s tím, že „by venku vydržel tak tři nebo čtyři léta“. Pro sebe požadoval pravidelný měsíční vklad 3 000 Kčs na bankovní konto (bylo vedené na falešné jméno) a pro svou matku a bratry bezpečí.
Zmetek odchází do zahraničí
Hranice Mihola ilegálně překročil v listopadu 1948 v prostoru Železné Rudy s pomocí příslušníka vojenské rozvědky. Působil velmi důvěryhodně, proto se mu za krátký čas podařilo navázat přátelský vztah s Aloisem Hlavatým, zkušeným odbojářem z doby druhé světové války. Ten mu zařídil zaměstnání v pobočce Mezinárodní uprchlické organizace (IRO) v Regensburgu.
Hlavatý Miholovi natolik věřil, že jej z vlastní iniciativy velmi brzy poslal zpět do Československa, aby mu pomohl obnovit spojení s Milanem Kroutilem, spolupracovníkem z doby odboje proti nacistům. S jeho pomocí chtěl vybudovat nezávislou odbojovou skupinu v okolí města Hradce Králové.
Mihola hranice překročil bez problémů a pokračoval do Prahy, kde informace od Hlavatého předal svému novému řídícímu důstojníkovi majoru Rudolfu Alexovi. Ten jej hodnotil jako „inteligentního a pohotově myslícího muže, velmi příjemného zevnějšku, který ihned získává sympatie, a nadto je neobyčejně klidný“. Mihola mu dále řekl, že dostat se do RAF je nereálné.
Dostal proto nový úkol – proniknout do emigrantských organizací v Regensburgu a Frankfurtu nad Mohanem. Měl se zaměřit zejména na poměry v uprchlických táborech v okolí Mnichova. Českoslovenští rozvědčíci toužili po co nejvíce podrobných informacích o osobách, které zde přebývali.
Spolupracovníkem americké zpravodajské služby
Od počátku roku 1949 hodnotil řídící důstojník informace od Miholy za natolik neuvěřitelné, že ho začal podezřívat z provokací a z přechodu na stranu protivníka. Stejnou nedůvěru k němu začala od března 1949 pociťovat i zpravodajská služba americké armády (CIC). Jeho noví přátelé v emigraci se za něj ale zaručili a Američané se na jejich mínění spolehli. Mihola od nich dokonce dostal falešné dokonale zpracované československé doklady a příslušná povolení, aby se mohl bez problémů pohybovat v pohraničním pásmu.
Na další výjezdy do Československa už vyrážel jako spolupracovník CIC. Při každé cestě měl doručit dopisy či jiné tiskoviny domácím odbojářům. Zpět do Německa vozil nejčastěji peníze a různé zprávy. O všem vždy podrobně informoval i svého československého řídícího důstojníka, který jej v této době hodnotil takto: „Je inteligentní, bystrý, šikovný, ve zpravodajštině má zálibu, je věrný a oddaný lidovědemokratickému režimu, je odvážný, ale neustáleného charakteru, dobrodružně založený a má sklon k lehkému životu“.
Kurýrem ve zpravodajské organizaci Františka Bogataje
V půli roku 1949 byl Zmetek kontaktován členy zpravodajské skupiny majora Františka Bogataje (hrdiny protinacistického odboje). Tato skupina s pomocí americké kontrarozvědky zpravodajsky pracovala proti komunistickému Československu. Mihola svou činností v Československu získal jejich důvěru a oni mu nabídli místo kurýra (v terminologii komunistické Státní bezpečnosti to byli agenti-chodci). Celou organizaci řídil Bogataj, k ruce měl dva až tři asistenty (tzv. „helpery“), kteří samostatně řídili několik kurýrů.
Major František Bogataj (1913-1999), hrdina protinacistického odboje, jehož zpravodajskou síť Mihola během dvou let zničil.
Až do roku 1950 neměli tito kurýři žádný specializovaný výcvik. Na cestu do Československa dostávali vždy peníze a falešné dokumenty, osobní zbraň měli jen někteří z nich. K jejich základním úkolům patřilo přinášení vzkazů, instrukcí, vysílacích stanic a letáků. V Československu hledali spolupracovníky, kteří by pro ně sbírali informace, budovali mrtvé schránky pro předávání zpráv nebo působili jako spojky. Cestou zpět kurýři příležitostně převáděli vybrané lidi, kterým například hrozilo zatčení.
Z nově získané pozice mohl Mihola československé vojenské rozvědce předávat cenné a podrobné hlášení o činnosti Bogatajovy organizace v Německu i v Československu.
Likvidace zpravodajské sítě Františka Bogataje
Díky informacím od Zmetka začali českoslovenští vojenští zpravodajci v druhé polovině roku 1949 postupně likvidovat Bogatajovi kurýry i jejich pomocníky na území Československa.
První obětí Miholovy činnosti byl Alois Hlavatý a síť jeho spolupracovníků. Hlavatý se aktivně zapojil už do odboje proti nacistům v roce 1945. Ihned po únorovém převratu v roce 1948 se zapojil i do protikomunistického odboje. Byl zatčen, ale podařilo se mu uprchnout do Bavorska, kde se stal spolupracovníkem CIC. Pomocí agentů-chodců se potom snažil aktivovat své spolupracovníky z doby odboje proti nacistům. Bohužel tímto úkolem pověřil na konci roku 1948 i Miholu, který celou síť prozradil.
Sám Alois Hlavatý přes hranice nikdy nechodil. Jedinou výjimku udělal v roce 1949, když si šel do Československa pro svou manželku a syna. Konkrétní plán znal i Mihola, který jej oznámil vojenské kontrarozvědce. Hlavatý se pokusil hranici přejít u Chebu na konci července. Padl do nastražené léčky a byl zatčen a uvězněn. Během krutých výslechů nakonec prozradil celou svou zpravodajskou síť, více než devadesát osob včetně Milana Kroutila. Všichni byli zatčeni a odsouzeni k mnoha letům vězení, Alois Hlavatý dostal doživotí za velezradu a vyzvědačství. Propuštěn byl v roce 1960 po udělení milosti prezidenta republiky. Díky krutým podmínkám ve vězení prožil zbytek života jako invalida.
Zmetek zradil i legendárního kurýra Štěpána Gavendu
Štěpán Gavenda měl v Československu vybudovanou rozsáhlou síť spolupracovníků, kteří do emigrace dodávali cenné informace o komunistickém zemědělství, průmyslu, vojenských posádkách i funkcionářích KSČ. Samotný Gavenda se specializoval na převádění osob za hranice.
Na konci července 1949 se Gavenda společně s kolegou Milošem Zemánkem chystal na poslední cestu do Československa. V té době měl za sebou více než 25 úspěšných cest. Mihola vojenské rozvědce prozradil, že oba agenti přijedou 1. srpna do Prahy rychlíkem z Plzně. Na pražském hlavním nádraží je pomohl nenápadně identifikovat a vzápětí je zatklo komando Státní bezpečnosti.
Štěpán Gavenda (1920 - 1954) byl aktivní účastník třetího odboje. Působil jako kurýr ve zpravodajské organizaci Františka Bogataje.
Následovala obrovská zatýkací akce, během níž byly zatčeny desítky Gavendových spolupracovníků. Všichni dostali vysoké tresty odnětí svobody, Gavenda dostal trest smrti za velezradu a vyzvědačství, který byl milostí prezidenta změněn na doživotí. Z vězení se mu podařilo uprchnout a opět začal pracovat jako kurýr. Podruhé byl zatčen v říjnu 1952 a opět odsouzen k trestu smrti. Tentokrát se mu utéct nepodařilo a 28. června 1954 byl oběšen na dvoře pankrácké věznice.
Po návratu zpět do Německa mohl Mihola Bogataje jen informovat, že část jeho spolupracovníků byla zatčena. Major zuřil a nahlas před Miholou přemýšlel, kdo je mohl zradit. Vyslovil dokonce některá jména, ale Miholovo nepadlo.
Paradoxně hůře byl Mihola v té době hodnocen u československé vojenské rozvědky. Jeho řídící důstojník na něj totiž na konci září vypracoval posudek, v kterém doslova uvedl: „Mluvit o službě pro vlast a podobně by bylo zbytečné, poněvadž je to hochštapler a děvkař prvního řádu. Zajímají ho jen peníze a kariéra. Peníze mu mají zajistiti vyšší životní standard, což u něho znamená americká cigareta, oběd za 300–500 Kčs, auto, voňavka a holka. Manuální práce se štítí“. Nicméně na závěr posudku bylo uvedeno, že spolupráce s Miholou je zatím přínosná.
Tragická smrt Štěpána Hovorky
Štěpán Hovorka byl blízký spolupracovník Štěpána Gavendy. Přistoupil do stejného vlaku, kterým jel Gavenda do Prahy. Zatčení na hlavním nádraží v Praze unikl, protože vystupoval jinými dveřmi.
Okamžitě odjel do Gottwaldova (dnes Zlín), který byl jeho hlavním působištěm. Pokusil se varovat všechny své spolupracovníky a začal se ukrývat, aby unikl zatčení. Na konci listopadu se rozhodl, že odejde do zahraničí. Přes kurýry Bogatajovy zpravodajské organizace se snažil sehnat spolehlivou spojku, která by jej převedla přes hranice. Tuto spojku prozradil Mihola. Po jejím zatčení a brutálním výslechu se Státní bezpečnost dozvěděla místo schůzky s Hovorkou. Ten na schůzku 1. prosince pozdě večer přišel i s farářem Františkem Vágnerem, který chtěl před hrozícím zatčením také uprchnout do zahraničí. Když Hovorka pochopil, že jsou obklíčeni, vytáhl revolver a kryl útěk kněze. V nastalé přestřelce byl několikrát zasažen a na utrpěná zranění zemřel.
Zmetkovo zatčení
Poslední zprávu z Německa na krycí adresu poslal Mihola v únoru 1950. Psal, že nedělá nic, že nemá peníze a že uvažuje o vystěhování do Austrálie. Věren své dobrodružné povaze se nakonec rozhodl, že hranice tentokrát přejde na vlastní pěst. Chtěl ještě předat nashromážděné materiály a získat za ně peníze na cestu do Austrálie.
Hranici se pokusil překonat 18. července 1950 poblíž města Furth im Wald. Zde na sebe nejprve upoutal pozornost neplatnými doklady a při následující důkladné kontrole u něj byly nalezeny kompromitující materiály.
Byl zatčen a podroben psychicky náročným výslechům. Nakonec podlehl lsti – v cele na něj nasadili agenta CIC Josefa Juhase, kterému Mihola vyzradil, že pracuje pro obě strany.
Koncem roku 1950 byl Mihola odsouzen americkým soudem v Regensburgu k sedmi letům odnětí svobody za špionáž pro Československo. Později hořce litoval, že ho řídicí orgány z ČSR ve vězení zcela ignorovaly, zatímco jiní špioni se chlubili péčí, která k nim přicházela zvenčí.
Návrat a hořký konec
Po odpykání většiny trestu byl Mihola v červnu 1955 propuštěn a deportován zpět do ČSR. Byl podroben zevrubnému výslechu Zpravodajské správy Generálního štábu, v kterém podrobně popsal své zkušenosti.
Po ukončení výslechu pro sebe požadoval hodnost nadporučíka a návrat k létání, což mu bylo zamítnuto. Jeho práce byla však komunistickými orgány hodnocena jako „velmi úspěšná, s výsledkem, který představuje celoživotní dílo několika agentů dohromady“. V červenci 1956 mu byla vyplacena slíbená odměna ve výši 20 133 Kčs.
Díky pomoci vojenské rozvědky získal dobře placené místo lodníka u Československé plavby dunajské (ČSPD) v Bratislavě. Na Slovensku se oženil a v roce 1962 mu byl přidělen byt. Poklidný rodinný život však rozvrátila jeho narůstající záliba v alkoholu.
Oldřich Mihola zemřel 4. září 1989 v Bratislavě, jen pár týdnů předtím než režim, kterému tak horlivě sloužil a za který desítkám lidí zničil život, definitivně padl.
Zdroje:
Štěpán Hovorka – životní příběh odbojáře, kterého zastřelila StB
Agent chodec, který se nenechal třískat
Markéta Bártová: ZMETEK ve službách komunistického bezpečnostního aparátu. Příběh agenta Oldřicha Miholy a jeho obětí. In: SBORNÍK ARCHIVU BEZPEČNOSTNÍCH SLOŽEK. 16/2018.
Na frontě studené války.
Martin Tichý: „Protistátní skupina“ Ila. Alois Hlavatý a další osobnosti v protikomunistickém odboji nejen na Novobydžovsku.
