Článek
Píše se rok 1949 a český Národní dům ve Vídni ve francouzské okupační zóně je velmi živým místem. O jeho nájemci Antonínu Svobodovi bylo veřejně známo, že pracuje pro všechny zpravodajské služby ve Vídni. V jeho podniku se scházeli uprchlíci z komunistických zemí i špioni západních a východních tajných služeb.
V zakouřeném sále voní guláš a pivo, ale u stolů sedí lidé, kteří si navzájem nevěří ani pozdrav.
V rohu místnosti pije kávu elegantní žena. Pronikavým pohledem pozoruje mladé muže, kteří přišli z komunistického Československa. Jmenuje se Anita Moretová.
Není to jen náhodná hostka; je to jedna z nejzkušenějších zpravodajek francouzské vojenské tajné služby ve Vídni a tipuje si možné budoucí spolupracovníky. Netuší, že právě teď se kolem ní stahuje smyčka, kterou na ni upletla československá vojenská rozvědka.
V mládí zažila bolševickou revoluci
Anita Moretová se narodila v roce 1895 jako Anna Hložková v malé vesničce u Mladé Boleslavi. Její životní příběh připomíná spíše špionážní román z pera Iana Fleminga.
Ještě před první světovou válkou, v době, kdy většina dívek z jejího kraje snila o dobré partii v sousední vesnici, Anna sbalila kufry a odjela do carského Ruska pracovat jako vychovatelka.
Zažila tam pád carského režimu i bolševickou revoluci, chaos a krev, což v ní zanechalo celoživotní respekt i obavu z „ruského medvěda“.
Úřednice a hoteliérka
Na začátku roku 1919 se objevila v Československu. Její jazyková výbava jí otevřela dveře do státních služeb. Práce na ministerstvu zahraničí jí umožnila působit na diplomatických misích v Turecku a ve Švýcarsku.
Klidný život úřednice jí nudil, proto se vrhla na podnikání v hotelnictví. Do roku 1928 provozovala pohostinství v Karlových Varech. O dva roky později přesídlila do Francie, kde se jako hoteliérka živila čtyři roky - než její hotel zkrachoval.
O něco později se provdala za majitele realitní kanceláře Theofila Moreta a zdálo se, že se z ní stane ctihodná francouzská měšťka. Záhy ovšem ovdověla a přemýšlela, co bude dál.
Francouzská odbojářka a agentka
Když do Francie vpochodoval wehrmacht, Anita se neschovala do sklepa. Podle dostupných zdrojů se zapojila do francouzského odboje. V roce 1944 ji do svých řad přijala francouzská armáda. Pracovala jako expertka, která zkoumala jazykovou úroveň vojáků na okupovaných územích.
V roce 1945 ji přidělili do Vídně, která byla v té době rozdělená na čtyři okupační zóny a kde se špioni potkávali na každém rohu. Pracovní název její pozice zněl: atašé francouzského generálního konzula. Někteří českoslovenští diplomaté to považovali jen za krytí její zpravodajské činnosti.
Vídeň byla po válce rozdělena mezi čtyři velmoci. Anita Moretová pracovala ve francouzské zóně, ale osudové setkání s agenty vojenské rozvědky se mělo odehrát v zóně kontrolované Sověty.
A měli pravdu.
Pracovala pro francouzskou vojenskou tajnou službu Sécurité Militaire. Jejím úkolem bylo prověřovat uprchlíky, kteří utíkali před Gottwaldovým režimem. Byla to mravenčí a nebezpečná práce. Anita byla pro Francouze klíčovým článkem, protože rozuměla české mentalitě i jazyku.
Jenže právě to z ní udělalo cíl. Československá vojenská rozvědka v ní viděla osobu, která by jim mohla pomoci infiltrovat francouzskou vojenskou službu.
Muž, který jí ukradl srdce i dokumenty
V případě Moretové vsadili českoslovenští zpravodajci na klasiku: na city a osamělost.
Na Anitu nasadili agenta Josefa Kochtu, který vystupoval pod krycím jménem „Bob“. Kochta byl profesionální svůdník. Předstíral, že je kapitán Kopeček, který je zaměstnancem francouzské zpravodajské služby ve Vídni.
Navázal s Anitou milostný poměr. Jak konstatovali naši zpravodajci ve svých zprávách, agent „pracoval s mimořádnými úspěchy.“ Zatímco Anita věřila, že v kapitánovi našla oporu pro své stáří, on systematicky sbíral informace.
Pak přišla chyba.
Nadřízení přinutili Kochtu kontaktovat člověka, kterého sledovaly západní zpravodajské služby. Agent je varoval, že ho tím prozradí. Nikdo ho neposlouchal. Stalo se přesně to, čeho se bál. A největší absurdita? Varovala ho sama Anita. Řekla mu, že západní služby chystají jeho zatčení.
Falešný francouzský kapitán se jí odvděčil po svém. Těsně před útěkem zpět do Československa převrátil naruby její byt a ukradl všechny důležité písemnosti. Mezi nimi i seznam francouzských agentů působících v Rakousku.
Osudová chyba. Anita uvěřila, že našla lásku. Její milenec byl přitom agentem StB, který jí vykradl byt a odnesl seznamy francouzských agentů.
Synovec verbuje tetu
Anita se ocitla v pasti. Její zaměstnavatelé jí přestali věřit a ona sama se propadala do izolace. Československá vojenská rozvědka ji začala považovat za zralou na převerbování.
Ve svých zprávách o ní psala jako o „stárnoucí ženě, která se chce vdát, zbavit samoty uprostřed lidí, kterým nemůže věřit, a jednou provždy nechat své práce“.
Při jejím naverbování do služeb komunistické rozvědky jí měli agenti říct, že konečně bude na správné straně, protože vítězství Sovětského svazu nad kapitalistickým Západem je jisté. Měli využít i její údajné slabosti pro ruský národ a respektu před sovětskou rozvědkou. A na závěr měli zatlačit na touhu po domovu. Po splnění úkolu jí měl být umožněn návrat do Československa za rodinou.
Ke kontaktu mělo dojít ve Vídni v roce 1950. Přijet měl Josef Kochta – její bývalý „kapitán Kopeček“ – a s ním synovec Anity, Pavel Franc.
Jenže Kochta se do francouzské zóny Vídně neodvážil. Na ulici ho poznal Čech pracující pro britskou tajnou službu. S tetou se setkal jen synovec. A jako zpravodajsky nezkušený člověk neuspěl.
Neklaplo to ani pod kontrolou Sovětů
Naši vojenští zpravodajci viděli v madam Moretové pořád velkou rybu, proto nachystali další pokus.
A tentokrát měli hodně velké ambice – dostat se do centra francouzské špionážní ústředny ve Vídni a plně ji vytěžit. Mylně se domnívali, že Moretová má přístup na porady francouzských zpravodajců.
Setkání se mělo odehrát v kavárně v mezinárodní zóně Vídně, kterou v té době kontrolovali Sověti. Agenti měli v kapse trumfy: seznam francouzských agentů ukradený z jejího bytu a všechny citlivé informace, které díky své důvěřivosti sama prozradila falešnému kapitánovi Kopečkovi.
Podrobnosti o tomto druhém pokusu se bohužel nedochovaly. Ze zpráv československé vojenské rozvědky vyplývá pouze jedno: Moretovou se nepodařilo ani tentokrát zverbovat.
Dopisování pod dohledem Státní bezpečnosti
Po nezdaru vojenské rozvědky převzala iniciativu „civilní“ rozvědka – Státní bezpečnost (StB). Ta kalkulovala s tím, že Moretová bude přeložena do pařížské centrály francouzské vojenské rozvědky. Byla to ale chyba v úsudku. Ve skutečnosti se ji Francouzi chystali v roce 1954 propustit, což jí také oznámili.
Anita čím dál víc toužila po své rodině a domově. Psala to otevřeně do dopisů, které posílala svým příbuzným v Československu. Tuto korespondenci od počátku 50. let kontrolovala StB.
Slova z jednoho dopisu si její příslušníci vyložili tak, že Moretová lituje odmítnutí spolupráce z roku 1950 a chce se vrátit do své rodné země.
Parník, zařízení užívané StB pro rozlepování tajně cenzurovaných dopisů. I dopisy Anity Moretové rodině procházely cenzurou a odpovědi často diktovali přímo příslušníci StB.
Odpověď jejím příbuzným už diktovala StB. A dopis ve Vídni adresátce předával její příslušník. Opět jí byla nabídnuta spolupráce. V případě nesouhlasu směla požádat o azyl. Požádala o něj v dopise z 23. října 1954 adresovaném vládě Československé republiky.
Únos, nebo zoufalý návrat?
Závěr Anitina příběhu zůstává dodnes zahalen tajemstvím a tragédií.
Ve Vídni nasedla dobrovolně do automobilu, kde seděl i její synovec Pavel Franc. Některé zdroje naznačují, že ji v autě omámili léky a do Československa prostě unesli. Její dobrovolná žádost o azyl byla jen nutným divadlem pro veřejnost.
Ve vlasti ji místo klidného stáří u bratra čekaly výslechy v celách StB. Přestože už nebyla schopná podat žádné významné informace, režim ji využil pro propagandu jako „procitnuvší špionku“. Přinutili ji vydat veřejné prohlášení proti francouzské rozvědce a Američanům.
Z vyšetřovací vazby byla propuštěna krátce před Štědrým dnem roku 1954. Hlavním důvodem bylo její špatné zdraví. Anita Moretová, žena mnoha tváří a osudů, zemřela 1. února 1965.
Co nám její příběh říká dnes?
Příběh Anity Moretové není jen zaprášenou historkou z archivů. Ukazuje nám, jak snadno se může jednotlivec stát figurkou na šachovnici velkých dějin.
V dnešní době, kdy se opět mluví o vlivových operacích a dezinformacích, nám Anita připomíná, že nejúčinnější zbraní tajných služeb není technika, ale manipulace s lidskými city, strachem a nostalgií.
Anita nebyla žádná supermanka; byla to ambiciózní žena, která chtěla žít naplno, ale dopustila se osudové chyby – uvěřila, že se v nelítostném světě špionáže dá hrát podle lidských pravidel.
Zdroje:
Dalibor Státník: Československé zpravodajské hry v Rakousku v počátcích studené války. Exilové skupiny, západní výzvědné služby a jejich infiltrace československými agenty. Soudobé dějiny 2003 (vol. 10) 4.
