Článek
Kontroverznost tématu spočívá v napětí mezi potřebou kriticky přehodnocovat výklad historických událostí ve světle nových poznatků a nebezpečím manipulace s minulostí pro současné cíle. Historie jako věda musí neustále balancovat mezi dvěma vzájemně si odporujícími principy - neměnnost minulosti versus proměnlivost našeho pohledu na ni. Tady je třeba hledat základ většiny debat o „přepisování dějin“.
Jak pracují historikové
Historikové znovu a znovu interpretují důkazy ve světle nových poznatků nebo společenských hodnot a na základě svých metod a znalostí předkládají analýzu, která se má co nejvíce přiblížit pravdě. Tento proces je přirozenou součástí historické vědy a neznamená, že historikové minulost mění, ale že se prohlubuje a rozšiřuje jejich porozumění tomu, co se stalo a proč.
Zjistit, co se stalo a proč, je možné pouze nepřímo - pomocí pramenů. Takové poznání nebude nikdy úplné. Je to stejné jako naše představa o večírku, na kterém jsme nebyli. Naši známí nám jeho průběh mohou převyprávět, ale každý z nich dodá jen svoji část celé události. Stejně fungují i prameny o konkrétní historické události, které nikdy nepopisují pouze skutečný stav minulosti, ale samy už přinášejí vlastní pojetí a názor. Například ve středověké kronice není zachyceno to, co se skutečně stalo, ale to, jak události viděl její autor.
Ilustrační fotografie.
Je nutné se smířit s faktem, že nikdy nebude možné stoprocentně bezchybně zrekonstruovat nějakou historickou událost. Lidské myšlení funguje tak, že k nepopiratelným faktům si vždy přidá své vlastní předpoklady, které nelze ničím dokázat. Kombinací faktů a osobních předpokladů vzniká popis a výklad konkrétní události. Vždy obsahuje pravdivé prvky, ale i mnoho dalšího „smetí“, což může být částečná pravda až po úplnou autorovu vynalézavost (kreativitu). Závěry a tvrzení historika ovšem nemohou být v rozporu s dochovanými prameny a zprávami o minulosti. Pak by se nejednalo o vědu, ale o fikci.
V průběhu 20. století se v naší zemi obraz historie neustále měnil, převážně podle potřeby politické situace. Jiří Rak, český historik, v rozhovoru pro deník Aktuálně.cz řekl: „Rok 1918 popřel Rakousko-Uhersko. Druhá republika popřela první republiku. Protektorát popřel Rakousko-Uhersko i první republiku - a tak dále. Každý si udělal vlastní výklad dějin a výsledek je, že už lidé dějepisu nevěří.“
Na plné obrátky se přepisování dějin u nás rozjelo po roce 1948. Komunistický režim je potřeboval pro propagaci své vlastní strany. Proto z historie systematicky mazal pro něj neoblíbené osoby a události, a naopak přidával nové události, které se nikdy nestaly.
Co je legitimní revize dějin
Je to přirozený proces, kdy se historické události zpřesňují a odráží se v nich nové poznatky i společenský vývoj. Revize dějin je přirozenou součástí historické vědy a může se dít na základě:
- Nových důkazů – např. odtajněné archivy, archeologické nálezy, analýza DNA.
- Zlepšených metod – například moderní historická kritika, interdisciplinární přístupy.
- Objektivního zkoumání – cílem není prosazení ideologie, ale nalezení pravdy.
- Otevřené diskuze – změny vyplývají z vědecké debaty a jsou podloženy důkazy.
I běžný akademický proces může být v dnešním přespříliš medializovaném a senzacechtivém světě chápán jako „přepisování“ dějin, protože nové objevy a poznatky jsou často v masmédiích prezentovány jako „šokující odhalení“ nebo „všechno bylo jinak.“ To může vzbuzovat dojem, že v historii není nic jisté a pravdivé.
Svou roli hraje i konflikt kolektivní paměti a faktů. Lidé vnímají minulost skrze vzpomínky, rodinné příběhy nebo školní výuku. Když se historici snaží tato zažitá vnímání upravit na základě nových poznatků, může to vyvolat odpor a pocit, že se „přepisuje“ něco, co bylo jasně dané.
Vášně vyvolávají i nové interpretace historických událostí způsobené změnou společnosti a jejich kulturních hodnot. Některé historické osobnosti či události se dnes hodnotí jinak než v minulosti. Například dříve se Kolumbus učil jako hrdina objevitel, dnes se více mluví o dopadech kolonizace na původní obyvatele. To není přepisování dějin, ale doplnění nové perspektivy.
Ilustrační fotografie.
Příklady legitimní revize dějin:
- Přehodnocení počtu obětí hladomoru na Ukrajině na základě nových archivních dokumentů.
- Změna pohledu na roli běžných vojáků v první světové válce – dříve se zdůrazňovala strategie generálů, dnes se více zkoumají osobní zkušenosti vojáků.
- Marshallův plán - v komunistické historiografii byl Marshallův plán vykreslován jako imperialistický nástroj USA na ovládnutí Evropy. Moderní výzkum ukazuje, že měl jak ekonomické, tak politické motivace, ale celkově sehrál klíčovou roli v poválečné obnově Evropy.
Co je manipulativní přepisování dějin
Manipulativní přepisování dějin je proces, kdy jsou historické události úmyslně zkreslovány, upravovány nebo zamlčovány z důvodů ideologických zájmů nebo politických cílů. Nejčastěji jsou dějiny přepisovány se záměrem ovlivnit veřejné mínění nebo politickou situaci. Při manipulaci s historickými fakty se nejčastěji používají tyto metody:
- Záměrná selektivnost – vybírání jen těch faktů, které podporují určitou ideologii.
- Ignorování či falšování důkazů – například zatajování dokumentů nebo vytváření falešných.
- Politická či ideologická motivace – historie se upravuje, aby podpořila vládnoucí režim či národní mýtus.
- Potlačování kritiky – manipulátoři se snaží umlčet oponenty a potlačit otevřenou diskuzi.
Příklad manipulace dějin:
- Vymazávání odpůrců režimu v Sovětském svazu – lidé, kteří upadli v nemilost (např. Trockij, Bucharin, Kameněv), byli nejen popraveni, ale i odstraněni z fotografií, encyklopedií a učebnic.
- Útok Německa na Polsko v roce 1939 – nacisté zinscenovali přepadení německého vysílače v Gliwicích, aby mohli útok na Polsko prezentovat jako obranu, ve skutečnosti se o rozdělení Polska mezi Německo a Sovětský svaz rozhodlo v Paktu Ribbentrop-Molotov (srpen 1939).
- Role Mao Ce-tunga v kulturní revoluci v Číně – přestože jeho politika vedla k masovým hladomorům a represím, oficiální historie ho líčí jako otce moderní Číny.
Vztyčení vlajky nad Reichstagem (původní neretušovaný snímek). Fotografii pořídil 2. května 1945 fotograf Rudé armády Jevgenij Chalděj po kapitulaci berlínské posádky. Samotná scéna byla pečlivě naaranžována. Autor z výsledné fotografie pomocí jehly vyretušoval hodinky ze zápěstí sovětského vojáka, neboť přítomnost několika náramkových hodinek nasvědčovala zakázanému rabování, a také zdůraznil kouř nad berlínskými ruinami v pozadí, aby dodal scéně na dramatičnosti.
Velká část lidí má tendenci věřit spíše manipulativnímu podání nějaké historické události. Historie jim totiž připadá složitá a plná nejednoznačností, zatímco „upravené“ verze dějin často nabízejí jasně rozlišitelné „dobré“ a „zlé“ postavy. Významnou roli hraje i emocionální pouto s vlastními dějinami. Lidé nechtějí slyšet negativní nebo nepříjemné pravdy. Mají rádi příběhy, které posilují národní hrdost tím, že glorifikují minulost a minimalizují chyby vlastního národa.
Manipulativní výklad dějin bývá snadněji přijímán i díky konfirmačnímu zkreslení. Tento jev je popisován jako tendence člověka upřednostňovat ty informace, interpretace a vzpomínky, které podporují jeho vlastní názor, a naopak ignorovat nebo podceňovat ty, které jsou v rozporu s jeho přesvědčením nebo pohledem na věc.
Jak se dá rozlišit legitimní revize dějin od jejich přepisování?
Dezinformace se často šíří v uzavřených skupinách (sociální sítě, alternativní média), zatímco akademická historie pracuje s různými úhly pohledu. V případě jakýchkoliv pochybností je dobré udržet si kritický přístup a ptát se, kdo přináší nové poznatky (historik, novinář, politik, influencer nebo aktivista) a zda pracoval s důvěryhodnými prameny (např. archivní dokumenty, odborné studie), nebo jen spekulacemi? Pomáhá i ověření podezřelého tvrzení u více zdrojů.
Příklad klasických „špeků“, které používají autoři manipulací:
- „Všechno, co jste se učili ve škole, je lež!“
- „Historii píší vítězové, takže pravda je úplně jiná!“
- „Tahle událost byla úplně jinak, ale to se nesmí říkat!“
- „Tohle vám historici tají!“
- „Senzační odhalení!“
Proč je manipulativní přepisování dějin nebezpečné?
Dnešní digitální svět se přímo topí v naprosto bezcenných (dez)informacích. Autoři takových textů spoléhají na to, že si nikdo nebude pravdivost jejich sdělení ověřovat. Na něco takového přece nemáme čas, protože musíme stihnout tolik jiných „důležitých“ věcí.
Přepisování dějin a bezmyšlenkovité konzumování takových informací má tyto následky:
- Ohrožuje historickou pravdu - manipulace s historickými fakty narušuje schopnost společnosti učit se z minulosti.
- Vládnoucí politická garnitura může dějinami manipulovat ve svůj prospěch.
- Negativní ovlivnění kolektivní paměti = způsobu, jak společnost vnímá svou identitu a minulost.
- Zneužívání vzdělávacích systémů - skrze učebnice a oficiální výklad může být mladým generacím předkládána zkreslená verze dějin.
Každý z nás by měl mít na paměti, že legitimní revize dějin pomáhá zpřesnit naše znalosti minulosti, kdežto manipulace dějin slouží k účelovému zkreslování reality.
ZDROJE:
Klára Kutilová: Historička: Nebojte se přepisování historie. Je to přesně to, co mají historici dělat.
Eliška Brožová: Tři podoby kontrafaktuální historie. Brno 2020. Masarykova univerzita.Bakalářská práce.
Rewriting History: A Dangerous Pursuit.
Anna Lahodová: Memoárová literatura a historický revizionismus. Brno 2014. Masarykova univerzita. Magisterská diplomová práce.
Má dějepis a historie nějaký praktický význam? A jaký?
Geschichtsschreibung. Wann verschwimmen die Grenzen zwischen Wahrheiten und Fiktion?
Francoise Mayerová – Zdeněk Vašíček: Minulost a současnost, paměť a dějiny.
Jan Randák: Paměť a (soudobé) dějiny Nejen nad třemi ročníky časopisu Paměť a dějiny.
Václav Fanta: Jsme schopni se poučit z historie? Spíš ne.
