Článek
Devátého května 1945 se lidé v ulicích Prahy objímali s rudoarmějci. Po šesti letech strachu a okupace se konečně dočkali osvobození. Ruch oslav doléhal i do vězení, do kterého povstalci zavřeli československého armádního generála Sergeje Nikolajeviče Vojcechovského.
Hrdina z legií a jeden z nejlepších československých generálů už tušil, že ho doběhla jeho minulost. V ní před 25 lety v hodnosti generála bojoval proti sovětskému bolševickému režimu. Jeho dávní nepřátelé teď opanovali ulice Prahy a s pomocí československých komunistů hledali ruské emigranty, kteří aktivně vystupovali proti vládě bolševiků v Rusku. Generál Vojcechovský byl pro sovětské orgány těžkým zločincem, protože proti komunistickému režimu v Rusku bojoval se zbraní v ruce. On sám doufal, že v případě problémů se ho jeho nová vlast zastane, protože od roku 1922 byl jejím občanem. Mýlil se.
Šlechtický syn z carského Ruska
Sergej se narodil 28. října 1883 v běloruském Vitebsku, tehdy součásti carského Ruska. Pocházel ze šlechtického rodu, jeho otec byl generálmajor ruské armády. Od dětství se pohyboval ve světě map, uniforem a vojenských příběhů. Bylo téměř jisté, že se jednou vydá stejnou cestou.
Do armády vstoupil roku 1902, brzy po maturitě. Jako mladý podporučík se ocitl na Kavkaze, poté bojoval v rusko-japonské válce, kde se poprvé setkal s tvrdou realitou války. Nadřízení v něm rozpoznali jeho nadání pro vojenskou službu a poslali ho studovat vysokou vojenskou školu - Nikolajevskou akademii v Petrohradě. Studium dokončil v roce 1912 s vyznamenáním.
V první světové válce působil ve štábu několika divizí ruského cara. Během bojů v Karpatech byl raněn, ale po několika týdnech léčení se na frontu se vrátil.
Legionář a nepřítel bolševiků
V srpnu 1917 byl v hodnosti podplukovníka přidělen k formujícím se československým legiím. Téměř okamžitě se stal náčelníkem štábu 1. československé divize a velitelem 3. československého pluku Jana Žižky z Trocnova. Prokázal zde své vysoké organizační i strategické schopnosti a dosáhl hodnosti generála.
V květnu 1918 propukly boje mezi našimi legionáři a bolševickou Rudou armádou. Sergej Vojcechovský i v těchto bojích potvrdil pověst výborného velitele a dovedl naše legionáře k několika vítězstvím (Zlatoust, Jekatěrinburg, Ufa).
Sergej Vojcechovský (muž stojící vlevo) jako plukovník mezi československými legionáři v roce 1918 v Rusku.
Na konci roku 1918 se naši legionáři začali chystat k odjezdu domů přes Vladivostok. Vojcechovský proto požádal o vyřazení ze stavu legií, a vstoupil do bělogvardějské armády admirála Kolčaka, aby mohl dál bojovat proti bolševikům.
I tady prokázal velký talent pro velení větších armádních jednotek a výraznou měrou se podílel na několika porážkách bolševiků. V druhé polovině roku 1919 se situace začala obracet ve prospěch bolševické Rudé armády. Admirál Kolčak byl pro neschopnost zbaven velení a bělogvardějci pod velením generála Vladimira Kappela museli zahájit ústup na východ k Bajkalskému jezeru. Tento ústup byl později nazván Velkým sibiřským ledovým pochodem. Bělogvardějští vojáci i důstojníci během něj ušli dva tisíce kilometrů v krutých mrazech, kdy teplota klesala až k minus 40 stupňům.
Během ústupu zemřel i generál Kappel. Jako jeho nástupce byl v lednu 1920 vybrán Sergej Vojcechovský. Ten bělogvardějce úspěšně dovedl do Irkutsku, kde jejich velení převzal kozácký ataman Semjonov. Vojcechovský chtěl dál bojovat proti bolševikům, proto odešel na Krym, kde s bolševiky bojovala bělogvardějská armáda generála Děnikina. Po její porážce se na konci roku 1920 rozhodl, že přes Turecko emigruje do Československa.
Generál Československé armády
V květnu roku 1921 byl Vojcechovský přijat do československé armády v generálské hodnosti. Jeho kariéra v ní byla podmíněna ziskem československého občanství. To získal v roce 1922 a o rok později mu bylo svěřeno velení na západním Slovensku se sídlem v Trnavě. Byl to důkaz velké důvěry, protože s Maďarskem mělo Československo velmi napjaté vztahy díky nedávné válce o Slovensko. V polovině roku 1927 byl převelen do Brna, kde se stal velitelem Zemského vojenského velitelství.
Jeho kolegové ho hodnotili jako velmi inteligentního, pilného a svědomitého důstojníka, který má bohaté válečné zkušenosti. Byl prvním kandidátem na post náčelníka hlavního štábu i generálního inspektora.
V roce 1929 získal hodnost armádního generála. Vrcholem jeho kariéry bylo působení v čele Zemského vojenského velitelství v Praze v letech 1935-1938. V této funkci řídil největší skupinu vojsk mírové československé armády. To už měl pověst nejtalentovanějšího a nejschopnějšího československého armádního důstojníka.
Generál Vojcechovský (sedící uprostřed) na valné hromadě veteránů československých legií v roce 1927. Vlevo - plukovník Bedřich Homola (popraven 5. ledna 1943 v Berlíně stětím), vpravo - plukovník Oleg Svátek (zastřelen gestapem 1. října 1941 v kasárnách Ruzyně v Praze).
V době mnichovské krize v září 1938 byl jmenován velitelem I. armády, která měla čelit německému útoku v západních Čechách. Byl to nejvíce ohrožený úsek naší obrany, proto byl svěřen nejlepšímu československému generálovi. Nikdy se nedozvíme, zda by Vojcechovský své vojenské kvality potvrdil, protože československá vláda nátlaku Německu ustoupila bez boje. Generál Vojcechovský byl jejím postojem velmi zklamán a údajně zlostně prohlásil, že o hranicích se nediskutuje, hranice se brání!
Odboj proti okupantům
Po nacistické okupaci Československa v březnu 1939 patřil k zakladatelům ilegální vojenské organizace Obrana národa. Ta byla od samého počátku budována a řízena jako vojenská odbojová organizace. Jejím hlavním cílem bylo vyvolat ozbrojené povstání proti okupantům. Vojcechovský se po založení Obrany národa stáhl do ústraní, protože věděl, že jej neustále sleduje gestapo.
Po vypuknutí Pražského povstání byl 6. května 1945 za nejasných okolností odveden povstalci na neznámé místo a tam vězněn. Údajně se odmítl zúčastnit bojů na straně povstalců. Propuštěn byl až 12. května 1945 po intervenci generála Číly, který během povstání velel v pražských Dejvicích.
SMERŠ přichází
Na svobodě generál Vojcechovský příliš dlouho nezůstal. Jakmile se vrátil domů, přišlo si pro něj komando mužů ze sovětské kontrarozvědky. Konkrétně šlo o muže z jednotky SMERŠ (Smerť špionam! = Smrt špiónům). Jejich hlavním úkolem bylo zadržovat a zamezovat působení významných osobností ruské a ukrajinské emigrace a rusínské politické reprezentace v Československu.
Pro generála Vojcechovského si přišli, protože podle sovětských orgánů se dopustil těžkého deliktu proti SSSR. Tím měla být jeho účast v bojích proti bolševikům v ruské občanské válce v letech 1918-1920.
Viktor Semjonovič Abakumov (1908-1954) byl vysoký sovětský bezpečnostní činitel, který v letech 1943-1946 velel jednotce SMERŠ.
Generál byl československým občanem, přesto ho sovětská kontrarozvědka zatkla a odvlekla do Moskvy. Bylo to jasné porušení československé státní suverenity i československých zákonů. Přesto prezident Beneš ani jediný československý politik nepozvedl hlas na obranu generála, který tolik vykonal pro svou novou vlast. Důvodem byly pravděpodobně vyšší politické zájmy. Generál byl obětován v mocenské hře, v níž byl Sovětský svaz naším důležitým spojencem proti Německu. Právě toto spojenectví mělo zaručit, že z našeho území budou definitivně vyhnáni sudetští Němci, kteří byli považováni za hlavní příčinu rozpadu Československa v letech 1938-1939.
Gulag a smrt
Generál Vojcechovský byl v Moskvě odsouzen za členství v protisovětské teroristické organizaci na 10 let do pracovního tábora (gulagu). Nejprve byl vězněn v Gorkijské a potom Irkutské oblasti v táboře Ozerlag. Jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval. Nakonec byl zařazen mezi invalidy a pracoval v táborové nemocnici. Zemřel 7. dubna 1951.
V Rusku byl posmrtně rehabilitován v roce 1996. O rok později mu Václav Havel u příležitosti oslav vzniku samostatného Československa udělil in memoriam český Řád Bílého lva. Další vyznamenáni in memoriam generál Vojcechovský obdržel 8. května 2025. Byl to Kříž obrany státu ministra obrany České republiky za mimořádné činy v boji proti nacistickým okupantům.
Není to málo pro člověka, kterému československá vláda plně důvěřovala, který jí věrně sloužil a byl ochoten svou novou vlast bránit se zbraní v ruce? Stopa generála Vojcechovského v českých dějinách je velmi výrazná, ale není příliš připomínaná, protože na ní ulpívá škraloup zrady politiků, kteří jej v rozhodující chvíli nechali na holičkách.
Zdroje:
Tereza Stonišová: Perzekuce Čechoslováků sovětskou kontrarozvědkou SMERŠ aneb Československo jako suverénní stát? Praha 2017. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.
Sergej Vojcechovský – „O hranicích se nediskutuje. Hranice se brání!“
Muž, který „vadil“ německým nacistům i sovětským komunistům.
file:///C:/Users/Stanice/Downloads/STAG94782_Archive.pdf
Eliška Strakatá: Proruské organizace v České republice. Hradec Králové 2021. Univerzita Hradec Králové. Bakalářská práce.
