Článek
V půl páté odpoledne 5. listopadu 1968 už byla v Kyjevě tma. Celé město dýchalo slavnostní náladou, protože za dva dny měly vypuknout oslavy výročí bolševické revoluce. Slavnostní výzdoba v podobě velkých portrétů komunistických vůdců a rudých vlajek visela téměř v každé ulici. Na pořádek dohlíželi milicionáři a příslušníci KGB v civilu.
Na bulváru Chreščatyk u domu číslo 27, v těsné blízkosti rušného Bessarabského tržiště, se neznámý muž polil benzínem a škrtl zápalkou.
Podvečerní šero prořízl výkřik, který nikdo nečekal. Hořící muž – oranžový sloup ohně uprostřed šedého davu – se rozběhl středem bulváru směrem k dnešnímu náměstí Nezávislosti. „Ať žije svobodná Ukrajina!“ křičel a snažil se vyhnout policistům, kteří se k němu sbíhali a snažili se „živou pochodeň“ strhnout k zemi. Ještě než upadl do bezvědomí, ozvalo se z jeho hrdla i volání proti okupantům Československa.
Kdo byl tento muž, jehož čin měl sovětský režim na desítky let umlčet?
Trvalo desítky let, než se jméno Vasyla Makucha mohlo vrátit na místo činu. Pamětní deska na domě číslo 27 dnes připomíná kolemjdoucím, že zde za svobodu Ukrajiny i Československa zemřel hrdina.
Z partyzánské rozvědky do lágru
Ten muž se jmenoval Vasyl Makuch a jeho život byl od mládí spojen s bojem za nezávislost. Narodil se v roce 1927 v obci Kariv do vlastenecké rodiny. Už jako sedmnáctiletý vstoupil v roce 1944 do řad Ukrajinské povstalecké armády (UPA), kde působil v rozvědce pod krycím jménem Mykola.
V únoru 1946 ho při přestřelce poblíž polsko-sovětských hranic postřelila hlídka NKVD do nohy. Zranění mu znemožnilo útěk a Makuch upadl do zajetí. Následovaly brutální výslechy ve lvovské věznici a rozsudek deseti let nucených prací na Sibiři.
Sibiřské tábory Makuchovi vzaly mládí, ale daly mu rodinu. Seznámil se tam s herečkou Lidijí Zaparou, která si odpykávala trest za účast na koncertech, které podporovaly německou okupaci.
Po propuštění Makucha se vzali a žili v Dněpropetrovsku, protože Vasyl měl zákaz pobytu na západní Ukrajině. Živil se zde jako opravář domácích spotřebičů.
Tajný život pod dohledem KGB
Makuch sice přes den opravoval spotřebiče, ale jeho skutečný život se odehrával v soukromí, za zataženými závěsy dněpropetrovského bytu. Značnou část svého volného času věnoval politické činnosti, což v tehdejším Sovětském svazu znamenalo neustálý risk.
Udržoval rozsáhlou korespondenci s přáteli, kteří stále trpěli v táborech, a pravidelně podnikal nebezpečné cesty do Lvova a Kyjeva. Jeho dům se stal skrytým centrem, kde se scházeli lidé s podobným smýšlením a probírali možnosti boje za nezávislou Ukrajinu v podmínkách „rozvinutého socialismu“.
Makuch své názory neskrýval, což mu brzy vyneslo status nepřítele státu. Při večerním studiu si dodělal maturitu a byl přijat na pedagogickou fakultu, ale byl okamžitě vyloučen, když vyšlo najevo, že ho režim věznil.
Politický útlak pociťovala i jeho rodina. Makuch trval na tom, aby jeho děti, Olha a Volodymyr, chodily do ukrajinské školky a školy.
Děti se však vracely domů s pláčem – vrstevníci se jim posmívali za to, že mluví ukrajinsky, a učitelé místo obrany tuto šikanu tiše podporovali. Celá rodina žila pod neustálým dohledem tajné policie.
Rok 1968: Poslední kapka
Zlom přišel v roce 1968. Makucha velmi zaujal román Sobor (Chrám) Olese Hončara. Autor v něm popisoval, jak komunistický režim na Ukrajině likviduje historické památky. To mu vyneslo obvinění z nacionalismu. Makucha se útoky na Hončara velmi dotkly.
Tanky okupačních armád v Praze v srpnu 1968. Zpráva o okupaci Československa byla pro Vasyla Makucha bodem zlomu.
Jeho myšlenkový svět se zhroutil po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Makuch okupaci „bratrského“ státu vnímal jako vrchol nespravedlnosti. Pochopil, že Ukrajina v rámci Sovětského svazu nemá šanci ani na zdání samostatnosti. Své ženě tehdy řekl, že je v zájmu budoucnosti jejich dětí a nezávislosti Ukrajiny připraven se obětovat.
V říjnu 1968 si vzal dovolenou a odjel za sestrou do rodného Kariva. S manželkou a dětmi se loučil velmi mrazivě: „Pokud se mi něco stane, vězte, že vás všechny velmi miluji“. Od sestry poslal několik dopisů přátelům z Nikopole, Kyjeva, Dněpropetrovsku a dva dopisy manželce, které končily zvoláním Sláva Ukrajině! A pak odjel do Kyjeva.
Živá pochodeň pokazila oslavy bolševického svátku
Není jisté, kde Vasyl Makuch vzal inspiraci pro svůj čin. Znal příběh svého ukrajinského předchůdce Nikolaje Dydika, který se za nejasných okolností upálil v Moskvě v roce 1966 před budovou KGB.
S největší pravděpodobností ho inspirovali vietnamští mniši, kteří se veřejně upalovali v roce 1963 na protest proti perzekucím ze strany jihovietnamské vlády. O jejich šokujících protestech s patřičnou propagandistickou omáčkou podrobně informovaly i sovětské sdělovací prostředky.
Vasyl Makuch si pro svůj čin zvolil 5. listopad a hlavní bulvár v Kyjevě. V předvečer oslav výročí bolševické revoluce zde bylo plno lidí i policistů. Kromě hesel o svobodě pro Ukrajinu svědkové v nastalém zmatku zaslechli i hesla proti okupaci Československa.
I když se KGB snažila tento detail z oficiálních protokolů vymazat, v paměti ukrajinského disentu i v propašovaných zprávách na Západ zůstalo toto spojení s Prahou silně zakotveno.
S popáleninami na 70 % těla byl Vasyl Makuch převezen do nemocnice, kde 6. listopadu 1968 v bolestech zemřel. Sovětský stát však nehodlal dopustit, aby se z něj stal mučedník.
Zatímco tisk informoval o sebeupálení studenta ve Spojených státech na protest proti válce ve Vietnamu, o Makuchovi nesmělo padnout ani slovo.
Chtěli ho vymazat z historie, ale nepovedlo se. Zatímco v roce 1968 rodinu u hrobu Vasyla Makucha šikanovala tajná policie, dnes mu zde lidé svobodně vzdávají čest (snímek z piety v roce 2023).
Zprávu o sebeupálení Makucha šířili disidenti
Přesto se zpráva o činu Vasyla Makucha dostala na Západ velmi rychle, a to již večer 5. listopadu 1968, tedy v den samotného činu.
Zahraniční rozhlasové stanice odvysílaly stručnou zprávu o sebeupálení na základě anonymního podnětu z prostředí ukrajinského disentu. Přesné znění se nedochovalo, ale jádro sdělení bylo jasné: v Kyjevě zemřel muž, který protestoval i za Československo.
Pro sovětský režim byl únik informací o události v Kyjevě velmi nepříjemný, proto KGB podnikala kroky, aby další šíření zpráv úplně potlačila. Nejvíce jich bylo v nelegálních novinách. Autoři těchto zpráv hodně riskovali, protože režim za ně uděloval tvrdé tresty vězení v nápravných táborech.
Zajímavostí je, že některé první zprávy v exilových novinách obsahovaly nepřesnosti, například uváděly chybné datum činu (květen 1968 nebo prosinec 1968) nebo nesprávně uváděly Makuchovo povolání (učitel místo opraváře).
To svědčí o tom, jak obtížné bylo v podmínkách sovětské cenzury a sledování KGB doručovat přesné informace za hranice.
Rodinu pronásledovala KGB
Perzekuce rodiny však byla okamžitá a brutální. Makuchovu manželku ihned kontaktovali příslušníci KGB, kteří jí nejdříve tvrdili, že Vasyl těžce onemocněl. Lidija se okamžitě vydala do Kyjeva, kam přijela 6. listopadu 1968 i se svým kmotrem. Oba byli okamžitě zatčeni, celou noc drženi v temné studené místnosti a ráno odvezeni do márnice.
Lidiju neustále hlídali příslušníci KGB, aby nemohla s nikým mluvit. Pohřeb zesnulého manžela se odehrál o týden později v Dněpropetrovsku za bedlivého dozoru tajné policie. Fotografovala a prověřovala všechny přítomné.
Vdova musela tři měsíce chodit k výslechům, propustili ji z práce a nikde ji nechtěli zaměstnat. Musela rozprodat veškerý majetek, aby uživila děti. Až po několika letech sehnala práci v nádražní kantýně.
Ještě tragičtěji dopadla Vasylova sestra Paraska Osmylovská. KGB ji podezřívala z napomáhání bratru, protože její příslušníci nevěřili, že Makuch nebyl součástí nějaké větší ilegální organizace. Kruté výslechy jí tak poranily plíce, že na následky zranění o dva roky později zemřela.
Proč na Makucha nezapomenout?
Vasyl Makuch byl v roce 1992 rehabilitován a dnes jeho jméno připomíná muzeum v Doněcku nebo vzpomínkové akce na místě jeho činu na Chreščatyku.
Jeho oběť nebyla náhlým hnutím mysli, ale vyvrcholením celoživotního boje člověka, který odmítal žít v „otroctví“ a lhostejnosti k osudu svého národa.
U nás jméno hrdiny připomíná nenápadná Makuchova lávka v Praze-Vršovicích, klenoucí se přes Botič. Mnoho lidí, kteří po ní denně chodí, přitom netuší, jak silný příběh se za jejím názvem skrývá.
Nenápadná stopa v Praze. Makuchova lávka přes Botič ve Vršovicích je jedním z mála míst u nás, které připomíná ukrajinskou oběť za naši svobodu.
Slyšeli jste někdy o Vasylu Makuchovi, nebo je to pro vás nová informace? Měl by mít v českých učebnicích dějepisu své místo vedle Jana Palacha? Napište do diskuze.
Zdroje:
Petr Blažek – Rita Kindlerová: Živá pochodeň na Ukrajině. Sebeupálení Vasyla Omeljanovyče Makucha v Kyjevě 5. listopadu 1968.
Василь Макух – український герой Чехії.
THIS DAY - November 5, 1968 - „For our and your freedom!“ - The feat of Vasyl Makukh
