Článek
Poloostrov Krym v Černém moři byl po staletí multikulturním a nábožensky pestrým územím. Od poloviny 15. století jej ovládal Krymský chanát, vazalský stát Osmanské říše, jehož nejpočetnější etnickou skupinu tvořili Tataři. S ruskou říší jej spojovaly pouze občasné „sklizně ve stepi.“ Tak se nazývaly nájezdy tatarských vojenských družin do rozsáhlých stepí na jihu Ruska. Jejich cílem bylo násilné zajímání tamních obyvatel a jejich následný prodej na trhu s otroky.
Krymský chanát existoval více než tři stovky let s vysokou mírou autonomie pod ochranou Osmanské říše. Situace se změnila v roce 1774, když skončila jedna z mnoha rusko-tureckých válek. Výsledkem války bylo vítězství Ruska, jeho definitivní přístup k Černému moři, územní zisky na severním Kavkaze a protektorát nad Krymským chanátem. Jeho území mělo pro ruské impérium zásadní geopolitický význam — bylo vytouženou vstupenkou do tzv. teplých moří, o něž carská říše usilovala po staletí. Pro trvalou pojistku této vstupenky bylo proto nutné, aby se Krym stal součástí ruské říše.
Řecký projekt Kateřiny Veliké a hraběte Potěmkina
Ruská panovnice Kateřina II. Veliká (1729-1796) rozšiřovala ruskou říši válkami i diplomacií. Společně se svým rádcem a milencem hrabětem Potěmkinem (1739-1791) přišla v 2. polovině 18. století s ambiciózním plánem, známým jako „řecký projekt“. Jeho cílem bylo dobytí Konstantinopole, rozdělení Osmanské říše a vytvoření nové „řecké říše“ pod vládou ruské dynastie. Rusko jako „křesťanský rytíř“ mělo porazit turecké pohany a tím získat rozhodující vliv v Černomoří. Prvním krokem na této cestě mělo být ovládnutí Krymu.
Krym mělo Rusko získat prostřednictvím loutkového chána z řad krymsko-tatarské šlechty. Volba padla na Šagin-Gireje, který v roce 1777 s hrozbou ruské vojenské intervence usedl na trůn. Krátce poté však proti němu vypuklo povstání a on uprchl do Ruska. Rusové prohlásili, že Šagin-Girej je požádal o vojenskou pomoc a poslali na Krym armádu. Ruské bajonety přinutily povstalce k rozumu a v roce 1778 mohl Šagin-Girej opět usednout na svůj trůn. Ruským ochráncům byl tak „vděčný“, že se jej vzápětí zřekl a požádal je, aby Krym přičlenili ke své říši. Ti žádosti s velkou radostí vyhověli a po obvyklých administrativních průtazích byl Krym od 8. dubna 1783 „navždy ruský.“ Stal se součástí tzv. Taurské gubernie v čele s carevniným favoritem knížetem Potěmkinem a byl podroben cílené rusifikaci.
Kníže Potěmkin přijímá abdikaci posledního krymského chána. Knižní ilustrace z knihy Malebný Karamzin aneb Ruské dějiny v obrazech (1836-1844).
Proč Rusko předalo v roce 1954 Krym Ukrajině?
Po dlouhých 171 letech ruské vlády na Krymu došlo v roce 1954 k poměrně nečekané události. Ruští komunisté se rozhodli, že Krym předají Ukrajině. Dochované dokumenty potvrzují, že tento krok byl schválen Prezidiem Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) dne 25. ledna 1954. Vláda Sovětského svazu tak mohla Krym vyčlenit z Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR) a předat ho pod správu Ukrajinské sovětské socialistické republiky (UkrSSR). V tehdejším sovětském tisku se objevily dva důvody, proč k této technicko-administrativní úpravě uvnitř Sovětského svazu došlo:
- Mělo se jednat o vznešený akt u příležitosti oslavy 300. výročí znovusjednocení Ukrajiny s Ruskem (odkaz na Perejaslavskou dohodu z 18. ledna 1654, Ukrajina se v ní podřizovala autoritě ruského cara) ze strany ruského lidu, projev bezmezné důvěry a lásky, kterou ruský lid cítil k ukrajinskému lidu.
- Předání mělo být přirozeným výsledkem teritoriální blízkosti Krymu a Ukrajiny, společných základů jejich ekonomik a blízkých zemědělských a kulturních vazeb mezi Krymskou oblastí a UkrSSR.
Oba důvody pro předání Krymu Ukrajině zní velmi zvláštně. V roce 1954 se opravdu mohlo slavit 300. výročí od smlouvy z Perejaslavi. Ale tuto smlouvu s Krymským poloostrovem nic nespojovalo. Proč někdo chtěl 300. výročí onoho dokumentu oslavit předáním Krymu z RSFSR pod Ukrajinskou SSR? Neobstojí ani tvrzení, že motivem pro předání byla kulturní a ekonomická spřízněnost Krymu a Ukrajiny. V 50. letech 20. století totiž tvořili obyvatelstvo Krymu ze 75 % etničtí Rusové a z 25 % Ukrajinci. Krym tak byl v této době „ruský“ jako nikdy předtím. Ekonomické vazby s Ukrajinou měl poloostrov určitě silné („suchou nohou“ byl spojen pouze s Ukrajinou), ale kulturně byl mnohem více svázán s Ruskem. Navíc už od počátku 19. století byl Krym symbolem ruské (sovětské) vojenské moci díky zdejším mohutným vojenským základnám.
Sovětská verze „hry trůny“přihrává Krym Ukrajině
Jaké tedy byly skutečné důvody, díky nimž Ukrajina získala Krym? Byl to mocenský boj uvnitř sovětské komunistické strany po úmrtí diktátora Stalina (5. března 1953). Dva hlavní kohouti v boji o uprázdněný „trůn“ byli Nikita Sergejevič Chruščov (1894-1971) a Georgij Maximilianovič Malenkov (1901-1988). Chruščov byl v září 1953 zvolen do funkce prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (což byla de facto nejmocnější pozice ve státě). Ihned poté začal upevňovat svou pozici na úkor Malenkova (dlouholetého Stalinova osobního tajemníka), který v té době působil ve funkci předsedy rady ministrů (dnes by se řeklo premiér).
Nikita Sergejevič Chruščov (1894-1971) byl sovětský politik a státník, který v letech 1953 až 1964 zastával funkci prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu a v letech 1958 až 1964 současně post předsedy rady ministrů Sovětského svazu.
Oba hledali spojence mezi ostatními vysoce postavenými komunistickými funkcionáři. Chruščov stál zejména o podporu Oleksije Kyryčenka (1908-1975), který se počátkem června 1953 stal prvním tajemníkem Komunistické strany Ukrajiny. Chruščov si uvědomoval, že není na Ukrajině příliš oblíbený, protože od konce 30. let 20. století do roku 1949 stál v čele Komunistické strany Ukrajiny a „přísně na ni dohlížel.“ Bylo to „přání“ Stalina, který chtěl věčně neklidnou zemi konečně zpacifikovat.
Ukrajinci na ruské represe zareagovali v roce 1942 založením Ukrajinské povstalecké armády (UPA, banderovci). Jejím cílem bylo vybojovat nezávislý národní ukrajinský stát. Hlavním protivníkem byl komunistický sovětský režim. Vypukla krutá občanská válka, která se vyznačovala odpornými skutky na obou stranách. Ukrajinci navíc etnicky čistili území budoucí svobodné Ukrajiny. Nejvíce na to doplatili civilisté polské národnosti, kteří obývali území Volyně. UPA se na nich dopustila velkých masakrů, počet mrtvých Poláků se odhaduje na 100 000 osob. V roce 1954 se sovětské tajné policii (NKVD) podařilo zatknout posledního velitele UPA Vasyla Kuka a ukrajinský odpor vůči sovětskému režimu ustal.
Přesto zůstávala situace na Ukrajině stále napjatá a Chruščov si uvědomoval, že šéfa ukrajinských komunistů Kyryčenka bude muset nějak uplatit. V živé paměti určitě ještě měl Kyryčenkovovu kritiku z minulého roku, kde mu bylo vytýkáno jeho tvrdé chování vůči Ukrajincům, když byl v čele Komunistické strany Ukrajiny. Bylo jasné, že pro uklidnění napětí mezi oběma komunistickými pohlaváry, to bude chtít opravdu velkolepý dárek. Neví se, zda na to přišel Chruščov sám nebo mu to někdo poradil, ale „situaci stabilizujícím“ dárkem se nakonec stal poloostrov Krym.
Byl to ovšem klasický ruský dárek, který v sobě nesl prvky danajského daru. Jeho součástí totiž bylo i 860 000 etnických Rusů, kteří se měli přistěhovat na Krym a tím významně posílit zde žijící ruskou menšinu. Ukrajina tak získala nový region, který se s ní nijak neidentifikoval a k tomu ještě skoro milión nových málo loajálních obyvatel. Celé obdarování Ukrajiny tak sledovalo hlavně jeden cíl – posílení sovětské kontroly nad jejím územím.
Druhá Ruská anexe Krymu v roce 2014
Většina dnešních ruských vládních představitelů a komentátorů tvrdí, že předání Krymu v roce 1954 bylo provedeno neústavním či protiprávním způsobem. Přestože právní systém v Sovětském svazu plně podléhal diktátorskému režimu komunistické strany, k transferu Ukrajiny došlo v souladu se zákony, které byly v té době platné. Sovětská ústava z roku 1936 v článku 18 uváděla, že „území svazové republiky nemůže být změněno bez jejího souhlasu.“ Zápis z příslušného zasedání Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR ukazuje, že jak RSFSR, tak Ukrajinská SSR poskytly souhlas prostřednictvím svých parlamentů.
Hranice Ukrajiny z roku 1991 navíc Ruská federace akceptovala 8. prosince 1991 v Bělověžské dohodě, což byla smlouva o vytvoření Společenství nezávislých států. Podepsáním této smlouvy skončila existence Sovětského svazu. Celistvost hranic Ukrajiny potvrdila Ruská federace i v roce 1994 v Budapešťském memorandu, které ovšem nemá právní závaznost mezinárodní smlouvy. Výměnou za to se Ukrajina vzdala jaderných zbraní.
Pro většinu ruského obyvatelstva bylo Chruščovovo předání Krymu Ukrajině traumatem, protože poloostrov v Černém moři pro ně byl vždy obrazem ráje a posvátného území. Toho se chytli ruští nacionalisté a začali vést kampaň za opětovné získání Krymu. Už v roce 1992 zazněl na půdě ruského parlamentu názor o neoprávněnosti převodu Krymu. V květnu téhož roku nejvyšší rada Ruska prohlásila Chruščovův akt za porušení ústavy, a tudíž neplatný. Začal tím soustavný tlak na veřejné mínění za návrat Krymu do jeho vlasti. Svým způsobem mělo být toto rozlohou malé území náhradou za ztracené sovětské impérium.
Rusko opětovné získání Krymu pod svou kontrolu dlouhodobě připravovalo a promýšlelo. Nejprve se rozjela klasická dezinformační kampaň, která měla správně „naladit“ smýšlení ruského obyvatelstva. V ruských školních učebnicích, popularizačních knihách i médiích se připojení Krymu k Ukrajině začalo líčit jako ilegální akt. Dokonce bylo Chruščovovi vyčítáno, že v této otázce neuspořádal referendum. Rozumně uvažující člověk by minimálně v případě tohoto tvrzení měl pozvednout obočí a možná i koutky úst, protože v komunistické diktatuře něco takového nebylo možné. Přímo na Krymu postupně zahájilo svou činnost několik politických sdružení, která se začala velmi hlasitě dožadovat opětovného připojení Krymu k jeho „staré vlasti.“
V závěrečné fázi druhé ruské anexe Krymu v roce 2014 sehrála hlavní úlohu ruská armáda. Ta se mohla opřít zejména o základny černomořské flotily, ke kterým mělo Rusko neomezený přístup. Na území Krymu potom vyrazilo na „dovolenou“ několik tisíc příslušníků ruských speciálních vojenských jednotek. Ti obsadili klíčové krymské objekty, jako např. letiště, přístavy, vládní budovy a další objekty infrastruktury. Dosavadní autonomní krymská vláda podala demisi. Zvolení nové proruské autonomní vlády proběhlo pod „kontrolou“ ruských vojáků na „dovolené.“ Jedním z jejích prvních činů bylo vyhlášení referenda na 16. březen 2014 o přání připojit Krym k Rusku. Na jeho hladký průběh dohlížely neoznačené vojenské jednotky. V Rusku se nikdo nepodivil, že 96 % voličů hlasovalo pro. Dva dny po ukončení referenda ruský prezident a diktátor Vladimir Putin představil anexi Krymu jako historickou nutnost a 22. března 2014 se tento poloostrov opět stal součástí Ruska.
Neidentifikovaní ozbrojenci (tzv. „zelení mužíčci“) na hlídce na letišti Simferopol na ukrajinském poloostrově Krym v roce 2014.
Přesně po 60 letech si tak Rusko vzalo nezákonným způsobem zpět území, kterého se vzdalo v souladu s platnými zákony a potvrdilo to minimálně v jedné právně závazné smlouvě. Anexí Krymu Rusko porušilo mezinárodní zákony, což je ovšem v Rusku problém pouze v případě, pokud je poškozenou stranou ruský stát.
ZDROJE
Mark Kramer: Proč se Rusko před šedesáti lety vzdalo Krymu
Jak je to s Krymem… ve skutečnosti
Kateřina Hloušková: Ruský Kram. Mýtus, kterému jsme uvěřili.
Krym jako křižovatka světů i ztracený ráj, nyní 10 let pod ruskou nadvládou.
Helena Ulbrechtová: Fenomén Krym: bájná Taurida, nebo sovětský ráj? Po stopách historické a literární paměti poloostrova.
