Karel Jaromír Erben: (Ne)známý průkopník literatury faktu

Karel Jaromír Erben byl měřítkem dnešní doby typický workoholik. Celý život pracoval na různých úřednických pozicích a po práci se věnoval svým největším koníčkům – sbírání lidové slovesnosti, vydávání folklórních textů a psaní vlastních historických povídek. Za celý život údajně shromáždil a zapsal 2 268 písní a stovky pohádek. Překládal z mnoha jazyků, především z ruštiny. Příležitostně se živil i jako právník, překladatel a připravoval hesla do Riegrova Slovníku naučného z oblasti mytologie, etymologie, etnografie a kulturní historie (používal šifru aEn).

Na svět přišel 7. listopadu 1811 v Miletíně v Podkrkonoší společně se svým dvojčetem bratrem Janem. Jeho otcem byl švec a později sadař Jan Erban. Proč bylo přímením obou chlapců nepatrně odlišné od příjmení jejich otce netušíme. Pouhá nepozornost nebo příliš mnoho mešního vína? Oba chlapci se narodili s chronickými zdravotními problémy. Malý Jan se nedožil ani 2 měsíců, Karel už od dětství trpěl příznaky tuberkulózy a vadou řeči. Sudičky mu to vynahradily bystrostí, usilovností a hudebním nadáním.

Po studiích na gymnáziu v Hradci Králové pokračoval od roku 1831 ve vzdělávání na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Mohl si to dovolit jen díky finanční podpoře z řad měšťanských i šlechtických mecenášů z jeho rodného kraje. Po dvou letech na filozofické fakultě (její úlohou bylo připravit studenty pro studium na ostatních fakultách) pokračoval na fakultě právnické, kterou úspěšně absolvoval v roce 1837.

Během studií se seznámil se zakladatelem moderního českého dějepisectví Františkem Palackým, kterého v té době jako historika zaměstnávala šlechta s úkolem napsat české dějiny. Známost přerostla v celoživotní přátelství a Palacký se stal Erbenovým vlivným podporovatelem. Karel Erben se v Praze postupně zapojil do zdejšího literárního i divadelního života a z vlasteneckých důvodů přijal jako své druhé jméno Jaromír.

Zdatného archiváře a historika začal z Erbena vychovávat Palacký, který jej zaměstnával jako svého pomocníka. V té době totiž specializované historické či archivní vzdělání v Rakousku neposkytovala žádná instituce. Bylo běžné, že zájemce o historickou vědu kontaktoval některou z uznávaných osobností v tomto oboru a od něj se učil metodám historické práce. Sám Palacký si jako svého učitele vybral Josefa Dobrovského, který ve vědeckém bádání vždy důsledně uplatňoval kritickou metodu, aniž by bral ohledy na dopad výsledků bádání.

Erben začal Palackému nejprve pomáhat opisováním starých historických listin a pramenů, potom měl pro něj uspořádat Svatováclavský archiv (český korunní archiv). V roce 1841 mu Palacký pomohl k úřednickému místu u Královské české společnosti nauk. O dva roky později získal Palacký od šlechty peníze, které byly určeny na sbírání a sepisování pramenů k dějinám jednotlivých rodů. Výzkumem ve venkovských archivech pověřil Erbena. Ten cestování po archivech využil k významnému rozšíření své národopisné sbírky, do které si vypisoval pohádky, písně, lidové zvyky a obyčeje.

Od 40. let 19. století byl v české vlastenecké literatuře ve velké módě žánr „črty“ (obrázku, náčrtku). Psali je většinou archiváři, kteří měli nejsnazší přístup ke kronikám a archivním pramenům. Vybírali si obsahově zajímavé události (dnes by pravděpodobně spadaly do kategorie historického bulváru), které upravovali a beletristicky dále rozvíjeli. Jejich zábavné pohledy do naší historie byly nejčastěji uveřejňovány v časopisech určených pro pobavení širokého publika (což byl například časopis Květy).

Erben měl pro psaní podobných textů výborné předpoklady. Skvěle ovládal umělecký sloh a pátrání ve venkovských archivech mu umožnilo pročíst obrovské množství listinného materiálu o událostech z dob dávno minulých. Velmi často v nich narážel na tragičnost a osudovost lidských životů. Začal je proto zpracovávat do textů, které měly širokému čtenářskému publiku přiblížit každodenní život minulých století. Zábavný prvek a větší čtivost mělo strohým historickým faktům dát beletristické dopracování. Ve vědeckých dílech 19. století bylo použití prostředků uměleckého slohu běžnou praxí. Textu to dávalo větší dramatičnost a estetickou působivost, osudy jednotlivých lidí tím mohly být zdůrazněny. Negativem bylo, že se vytrácela historická přesnost.

Na Erbenovu tvorbu mělo poměrně velký vliv i jeho studium práv. Často se ve svých textech pokoušel řešit otázku viny a trestu. V jeho podání spor nikdy nerozhodne světská moc a s ní spojené lidské právo, ale moc vyšší - nadpřirozená (božská) spravedlnost a její nástroj – nezměnitelný osud.

Práce na sbírání archivního materiálu ve venkovských archivech pro Erbena skončila v roce 1846. Opět byl bez práce a opět se mohl spolehnout na pomoc svého přítele Františka Palackého. Ten jej doporučil jako asistenta do Českého muzea pro oddělení archeologické, historické a sbírku listin.

V politice se sám od sebe Erben nikdy neangažoval, ale považoval se za českého vlastence, proto během revolučních událostí v roce 1848 nemohl zůstat stranou. Stal se členem Národního výboru (vznikl 11. března 1848), který byl vůdčí silou českého politického hnutí. Měl podíl na formulování některých dokumentů, vstoupil do ozbrojené družiny Svornost. V dubnu se stal členem prvního výboru Slovanské lípy (první český národně osvětový a politický spolek) a přípravného výboru pro svolání Slovanského sjezdu (měl politicky sjednotit všechny slovanské národnosti v Rakousku). Samotný sjezd ani následující červnové povstání v Praze neprožil, protože jako jeden z vyslanců Národního výboru odcestoval na pozvání chorvatského generála Josipa Jelačiče do Záhřebu.

Po návratu do Prahy od července 1848 na „přání“ Palackého redigoval Pražské noviny. Palacký chtěl Erbena v jejich čele, protože v té chvíli uvažoval jako přední český politik. Nechtěl, aby polooficiální tiskový orgán ovlivňoval veřejnost v konzervativním duchu. V Pražských novinách působil Erben jen do poloviny března 1849, kdy se z nepříliš oblíbeného místa stáhl z důvodů přepracovanosti.

Tím začal i jeho postupný odchod z politického života. Úplně jej opustil v době bachovského absolutismu (1851-1859), který byl obdobím nesvobody a politické stagnace. Erben se obával o svou nejistou existenci, která byla závislá na přízni úřadů a nejbližších přátel. Byl přesvědčený, že kdyby se otevřeně postavil do protivládního tábora, měl by velké problémy s publikováním jako básník i jako historik.

Zůstal přesvědčeným vlastencem, odporoval myšlenku slovanské vzájemnosti. Jako konzervativní člověk vyznával pořádek, umírněnost a časem prověřené hodnoty. Proto tak miloval své mimo pracovní aktivity, kdy se mohl věnovat českým i jiným literárním památ­kám. V nich se spojovala jeho láska k lidové slovesnosti a k české historii.

V roce 1850 mu František Palacký zajistil místo sekretáře Českého muzea. První stálé pracovní místo získal až ve svých 40 letech, když byl v červenci 1851 jmenován prvním archivářem nově založeného Archivu hlavního města Prahy. Zřízení této instituce prosadil Palacký na zasedání pražského městského zastupitelstva v březnu1851. Zárukou vědeckého poslání archivu měl být odborný historik. Palacký navrhl Erbena. Ten se obával, že při hlasování členů městského zastupitelstva (většinu tvořili Němci) nedostane dost hlasů, protože všichni věděli, že je vlastenecky smýšlejícím Čechem. Díky podpoře ministra kultu a vyučování hraběte Thuna, který sympatizoval s některými vůdci českých vlastenců, Erben místo archiváře dostal.

Stálý plat archiváře ho konečně slušně zajistil, ale práce ho vnitřně neuspokojovala. Umožňovala mu ovšem věnovat se vlastní literární a vědecké činnosti. V roce 1853 tak mohlo být vydáno jeho nejslavnější dílo, sbírka 13 balad pod názvem Kytice z pověstí národních. Práce archiváře postupně podlomila jeho chatrné zdraví, protože neustále přecházel mezi vytopenými a studenými prostorami. Po padesátce začal viditelně ztrácet síly, údajně vypadal o deset let starší, než mu ve skutečnosti bylo. Na podzim roku 1870 se k tuberkulóze přidal zánět jater a Karel Jaromír Erben 21. listopadu umírá.

Ladislav Vojáček – Ondřej Horák: Karel Jaromír Erben – 150 let od úmrtí spoluzakladatele Právníka. Právník 0231-6625 Roč. 159, č. 11 (2020), s. 817-832.

Jiří Kořalka: František Palacký a Karel Jaromír Erben. Z Českého ráje a Podkrkonoší. Supplementum 14/1. Karel Jaromír Erben a úloha paměťových institucí v historických proměnách: referáty z vědecké konference konané ve dnech 15. – 16. dubna 2011 na Malé Skále.

Jana Konvičná: Karel Jaromír Erben, úředník pražského magistrátu. Z Českého ráje a Podkrkonoší. Supplementum 14/1. Karel Jaromír Erben a úloha paměťových institucí v historických proměnách: referáty z vědecké konference konané ve dnech 15. – 16. dubna 2011 na Malé Skále.

Lenka Kusáková – Petr Píša: Historická črta pražského archiváře K. J. Erbena. Z Českého ráje a Podkrkonoší. Supplementum 14/2. Karel Jaromír Erben a úloha paměťových institucí v historických proměnách: referáty z vědecké konference konané ve dnech 15. – 16. dubna 2011 na Malé Skále.

https://www.reflex.cz/clanek/kultura/104115/pred-150-lety-zemrel-k-j-erben-autora-slavne-kytice-potkaly-rodinne-tragedie-i-chatrne-zdravi.html

Jiří Štefek: Před 150 lety zemřel K. J. Erben. Autora slavné Kytice potkaly rodinné tragédie i chatrné zdraví.