Článek
Od rozpadu SSSR se v Rusku vyučovala moderní válečná teorie a praxe především studiem operací USA nebo NATO. Znovuobjeven byl i ruský vojenský teoretik a antikomunista Jevgenij Messner (1891-1974), který v publikaci „Mjatěž – imja tretěj vsjemirnoj“ (1960) rozpracoval principy hybridní války. Domníval se, že budoucí války povedou malé teroristické buňky a speciální jednotky, které nebudou vítězit tradičními zbraněmi, ale spíše pomocí podvratných akcí.
V roce 2013 všechny známé poznatky o hybridní válce shrnul ve stati „Hodnota vědy je v předvídání“ náčelník generálního štábu ruské armády generál Valerij Gerasimov. Hybridní válku dle něj zahájil Západ skrze humanitární operace, politickou diverzi, propagandu, sociální sítě, financování prodemokratických hnutí a využívání placených žoldáků. Gerasimov se domníval, že přichází doba, kdy zmizí hranice mezi válkou a mírem. Válka už se neměla vyhlašovat, ale pokud k ní mělo dojít, tak měla zahrnovat celou škálu politických, kulturních, humanitárních, informačních i ekonomických opatření včetně protestního potenciálu místního obyvatelstva. Velký důraz kladl na zapojení a koordinaci různých složek státu, zejména speciálních sil a skrytých operací, ale i nevládních aktérů či nevojenských prostředků.
Schopnost vést hybridní válku si ruská armáda mohla ověřit v praxi na Ukrajině od roku 2014. Současně se ovšem ukázalo, že i hybridní válka má své limity, protože všech svých politických cílů Rusko nedosáhlo. Získalo „jen“ Krymský poloostrov a vytvořilo na východě Ukrajiny separatistické oblasti, které byly trvalým zdrojem neklidu na Ukrajině. Ukrajina i přes ruský tlak dokázala ratifikovat Asociační smlouvu s EU a přiblížila se tak integraci do společenství demokratických evropských států.
Předseda sboru náčelníků štábů americké armády generál Martin E. Dempsey (vlevo) přijímá dar od náčelníka generálního štábu ruských ozbrojených sil generála pozemních sil Valerije V. Gerasimova během setkání v Bruselu 21. ledna 2014.
Po útoku Ruska proti Ukrajině v roce 2022 začalo NATO napadený stát podporovat. Aby ochotu aliančních zemí pomáhat Ukrajině co nejvíce oslabilo, zahájilo Rusko proti NATO hybridní válku přesně v duchu myšlenek generála Gerasimova. Všechny ruské operace řídí ruská vojenská rozvědka (GRU). Mezi hlavní cíle různých sabotážních akcí patří dopravní infrastruktura, vládní úřady a instituce, kritická infrastruktura a průmysl na území celé Evropy.
Nejčastější metody ruské hybridní války v Evropě
Politické aktivity. Ruskou propagandu pomáhají šířit dezinformační weby, sociální sítě a „trollí farmy“. Ruské peníze financují vybrané politické síly, nevládní organizace, podnikatelé, odbory, ovlivňují se volby a referenda. Častá je podpora nacionalistů a extremistů, zneužívána je národní paměť a historické mýty.
Kybernetické operace. Zaměřují se na krádeže strategických informací, manipulace s daty či paralyzování informačních systémů.
Informační operace. Cílem je vytváření a přetváření lidských představ, které pak ovlivňují společenskou soudržnost či rozhodování politických elit. Vlivné osoby jsou ovlivňovány tak, aby sami dobrovolně učinili rozhodnutí výhodná pro útočící stát.
Akce zpravodajských a speciálních vojenských sil. Proti Evropě působí skrytě nejčastěji ve formě námořních sil, které jsou používány pro ohrožování obchodních cest či podmořských kabelů. Časté jsou i útoky agentů GRU výbušninami na vybrané průmyslové objekty.
Využití spřízněných sil (proxies). Tyto síly jsou využívány pro „špinavou práci“, aby útočící stát nemusel intervenovat přímo. Mohou jimi být nevládní organizace pod kontrolou agresora, diaspora, místní politické strany, okrajové antisystémové síly, církve, zločinecké a motorkářské gangy či síly způsobující vnitrospolečenské pnutí.
Ekonomický nátlak. Útočící stát může odepírat oběti přístup ke zdrojům, například v podobě znemožnění zásobování ropou a plynem, nebo je naopak poskytovat svým spřízněným silám, může třeba také financovat loajální oligarchy, aby skrze ně získal politický vliv.
Diplomatické akce. Jejich cílem je ospravedlnit chování útočícího státu, dosáhnout podpory či alespoň tolerance ze strany ostatních členů mezinárodního společenství a zdiskreditovat tvrzení znepřátelených stran. Může se tak dít třeba i prostřednictvím kulturní diplomacie, poskytováním humanitární pomoci či stipendií.
Každá ruská sabotážní akce je naplánována tak, aby nevyvolala konvenční válku s NATO. Útoky jsou vedeny takovým stylem a razancí, aby nedošlo k aktivaci kolektivní obrany všech členů Severoatlantické aliance. Potvrzují to například závěry norské rozvědky z roku 2024, která ve své zprávě konstatovala, že „jakýkoliv akt ruské sabotáže je proveden tak, aby bylo těžké prokázat, kdo za ním stojí.“
Nejčastěji útočí Rusové na moři, kde jsou jejich oblíbeným cílem podmořské kabely a potrubí. Loď použitá k sabotáži většinou nepluje pod ruskou vlajkou, ale má ruskou posádku. Provedení útoku je velmi primitivní, loď táhne svou kotvu po mořském dnu a tím dochází k poškození datových kabelů či potrubí ropovodu atd. Velmi časté jsou i případy žhářství, kdy jsou objekty útoky nějakým způsobem napojeny na pomoc Ukrajině. Typicky to jsou firmy, které vyrábí vojenský materiál. Dochází ovšem i k útokům na civilní cíle. Odehrály se například v logistických centrech firmy DHL v Anglii, Německu a Polsku. Byl při nich použit netradiční zápalný systém. Do elektrických masážní přístrojů byla vložena hořlavá sloučenina hořčíku, která se jen velmi obtížně hasí. Polská prokurátorka Katarzyna Calow-Jaszewska dospěla k závěru, že to mohla být zkouška, zda se tato zápalná zařízení podaří dostat na paluby letadel. Konečným cílem potom měly být exploze na území Spojených států amerických a Kanady.
V souvislosti s válkou na Ukrajině se ruské trollí továrny zaměřují na evropské politiky. „Snažili se a stále se snaží, a to velmi účinně, vštípit evropským lídrům do podvědomí strach, aby zastavili podporu Ukrajiny,“ tvrdí finská novinářka Jessikka Aro, která je považována za expertku na ruskou dezinformační válku.
Pro Rusko jsou akce vedené v rámci hybridní války velmi atraktivní, protože se dají provádět s poměrně nízkými finančními náklady a přináší velmi dobré výsledky. Navíc Rusko v nich nemá téměř žádné ztráty a kybernetické útoky může provádět z vlastního území.
NATO zůstává v defenzivě
Přední představitelé NATO včetně jejího generálního tajemníka Marka Rutteho se o hybridní válce s Ruskem vyjadřují neurčitě, protože ji nechtějí neuváženými výroky změnit v konflikt konvenční. Shodují se na tom, že je nutné zvýšit výdaje na obranu. Nejčastěji mají na mysli investice do výroby a nákupu různých druhů zbraní. Experti na hybridní válku ovšem navrhují, aby se zvýšily zejména částky pro kontrarozvědku. To by dle jejich názoru Evropu před Ruskem ochránilo mnohem lépe než třeba nákup stíhaček F-35.
NATO v současné době proti ruským sabotážním útokům podniká pouze defenzivní opatření. Alianční státy sdílejí zpravodajské informace a snaží se posílit svou bezpečnost včetně té kybernetické. Začíná ovšem stále více zaznívat názor, že proti Rusku by měla být zahájena i ofenzívní kampaň. Ta by měla zahrnovat mnohem tvrdší sankce, cílené kybernetické operace proti důležitým vojenským a obchodním cílům a informační kampaň, která by se měla soustředit zejména na obyvatele Ruska.
Přímo v NATO působí na vysokých pozicích lidé, kteří veřejně zpochybňují nutnost reagovat na ruské sabotážní akce. Jedním z nich je Elisabeth Braw vedoucí pracovnice Atlantické rady v její Transatlantické bezpečnostní iniciativě. Ta se domnívá, že vlády jednotlivých států si musí poradit samy tím, že vybudují lepší odolnost v rámci veřejného a soukromého sektoru. Líbí se jí například systém v České republice, kde mají firmy možnost absolvovat školení, které zlepší jejich odolnost vůči různým druhům kybernetických útoků.
V NATO zatím převládá názor, že ofenzíva proti Rusku není možná, protože aliance není s Ruskem ve vyhlášené válce. Proto není možné proti němu podniknout žádné výraznější akce. To je klasické uvažování v duchu demokratických principů. Protivníkem je tu ovšem autoritářský stát, který demokracii považuje za slabost západního světa, a pokud se mu bude neustále ustupovat, tak bude četnost jeho sabotáží v rámci hybridní války narůstat.
Proč Rusko dominuje v hybridní válce proti Západu
Velkou zbraní v hybridní válce je lež. Je rychlá, agresivní, jednoduchá a virtuálně atraktivní. Vytvářet a šířit takovou lež je v současném světě mnohonásobně levnější než ji vyvracet. Dnes není problém pro každého vytvořit jeho vlastní názorovou bublinu plnou na něj zaměřených lží, která v něm postupně zničí schopnost racionálního uvažování. Rusko pomocí trollích farem, napojených „nezávislých“ portálů a cílené manipulace na sociálních sítích vytváří novou realitu: v ní se okupant stává osvoboditelem, oběť agresorem a diktátor vzorem vůdce.
Proti lži stojí pravda, která je pomalá, složitá, náročná a často nepohodlná. A navíc jí svazuje nohy svoboda slova, kterou si demokratické státy pečlivě chrání jako jednu ze svých základních svobod. Demokratické státy proto na ruské operace v rámci stínové války reagují velmi pomalu a váhavě, protože se bojí někoho názorově omezit. Autoritářské Rusko tady našlo slabé místo západních demokracií a nebojí se toho využít ve svůj prospěch.
Budova Internet Research Agency, přezdívaná ruská továrna na trolly, na adrese Savuškina 55 v ruském Petrohradě.
Sílu ruské propagandy a dezinformací velmi dobře pochopili političtí populisté. Moc dobře vědí, že sdílením proruských narativů automaticky dostanou podporu z ruských trollích farem, derivovaných dezinformačních sítí a zfanatizovaných skupin. Loajalita k Rusku se dnes stává pomyslným jazýčkem na vahách ve volební kampani. Názorným příkladem je v tomto případě návrat Roberta Fica do premiérského křesla na Slovensku. Po letech korupčních afér a společenské ostrakizace byl Fico jako politik prakticky odepsán. Obrat nastal, když začal systematicky šířit proruské narativy, přijal agendu konspirátorů a opřel se o pomoc ruských dezinformačních sítí. A co se stalo? Během relativně krátké doby se dokázal vrátit do premiérského křesla. Podporu Ruska musí ovšem splácet, což činí ujišťováním, že je velkým přítelem Ruska. To je pro něj záruka, že se udrží u moci.
Skutečný ruský cíl v hybridní válce: multipolární svět
Hybridní válka vůči NATO (Západu) je pouze jeden z bodů velké ruské strategie. V ní si Moskva pod vedením ruského prezidenta a diktátora Vladimira Putina vytyčila jako cíl návrat k mocenské rovnováze minulosti. Rusko by chtělo být supervelmocí, jako byl zaniklý Sovětský svaz, aby mohlo určovat „pravidla hry“ v mezinárodní politice. Základní inspiraci pro tento svůj plán našlo v doktríně bývalého ruského ministra zahraničí a předsedy vlády Jevgenije Primakova. Ten prohlásil, že pro Rusko je ideální multipolární svět, v kterém nehraje hlavní roli jedna mocnost. Z tohoto důvodu se Moskva snaží podkopat to, co považuje za západní moc a západní vliv ve světě.
Sázka na hybridní válku zatím Rusku nevychází dle jeho představ. Začíná být zřejmé, že dokáže snížit mocenskou nerovnováhu mezi západními mocnostmi a Moskvou, ale nikdy ji zcela nevyrovná. Rusko na to prostě nemá dostatečné ekonomické ani vojenské zdroje. Ovšem i tak jsou některé ruské úspěchy přinejmenším varující. Podařilo se mu například výrazně zmírnit strategický a politický vliv Západu v globálním měřítku. Na jeho úkor se mu daří rozšiřovat svůj vliv na Blízkém východě a v Africe. A sabotážními akcemi výrazně „rozhoupalo“ politické prostředí uvnitř demokratických zemí i navzájem mezi nimi.
ZDROJE:
Milan Čech: Scénář ruského hybridního převratu ze Slovenska bude brzy dokončen i v Česku.
Petra Hosenseidlová: Ruská hybridní válka proti Ukrajině i Západu využívá širokou paletu nástrojů.
Ruská hybridní válka se přelévá do NATO a vyvolává nové obavy.
Marie Bastlová: Seznam je dechberoucí, expertka popisuje hybridní útoky Ruska na USA.
Arno Van Rensbergen: Hybrid threats: Russia’s shadow war escalates across Europe Russia’s escalating, multipronged campaign risks destabilising the EU.
Russia’s Shadow War Against the West
Arsalan Bilal: Russia’s hybrid war against the West.
Pavel Kasík: Ruská hybridní válka nepřesvědčuje. Cílem je zpochybnit hledání pravdy.
Jaroslav Kurfürst: Geografie, hranice a metody hybridní války Ruska.
