Článek
Byla vražda Václava III. dokonale naplánovaným zločinem? Čtvrtý srpnový den roku 1306 se v Olomouci výrazně otočilo kolo českých dějin. Ruka neznámého vraha zasadila poslednímu českému králi z rodu Přemyslovců tři smrtelné údery dýkou. Totožnost tajemného vraha se nikdy nepodařilo zjistit. Ovšem nepřímé stopy vedou k těm, kdo z královy smrti profitovali nejvíc: k české šlechtě.
Tíživé dědictví po otci
Česká šlechta vždy toužila po majetku a co nejvyšší moci, a to za každou cenu. Moc dobře to věděl i nejbohatší český král Václav II. Proto si její věrnost kupoval pomocí hromad stříbra, které mu poskytovaly stříbrné doly v Kutné Hoře. Na počátku 14. století se v nich těžilo 40 % evropského stříbra! Přesto v roce 1305 král Václav II. umíral jako velmi chudý panovník. Svému nástupci Václavu III. zanechal obrovské dluhy. Královskou pokladnu zruinovala příliš ambiciózní zahraniční politika. Král získal pro svůj rod polskou i uherskou korunu, ale bylo to příliš velké sousto, které stálo na počátku konce rodu Přemyslovců.
Když ani ne šestnáctiletý Václav III. nastupoval v roce 1305 na trůn po svém otci, určitě tušil, že kromě obrovských dluhů dědí i komplikované vztahy s domácí šlechtou. Ta za podporu politiky nového krále očekávala „stříbrné dárky“ či případně královské statky, jak na to byla zvyklá za panování jeho otce.
Mladý Václav III. nebyl zhýralý opilec
Kronikáři popisují vládu mladého krále jako nikdy nekončící pitku s mladými šlechtickými kumpány. Během těchto radovánek měl v opilosti bezmyšlenkovitě rozdávat královské hrady a další statky, aby si je naklonil na svou stranu. Takové hodnocení není možné ničím doložit, dochované historické prameny dokazují, že v rozdávání odměn a statků byl velmi opatrný.
Měl k tomu své důvody. Moc dobře věděl, v jakém stavu je královská pokladna. Pokud se nechtěl dál zadlužovat, tak „korumpování“ šlechty muselo skončit. Už tak se musel potýkat s dluhy obrovských rozměrů, které splácelo ještě několik jeho následovníků. Šlechtu dluhy královské pokladny nezajímaly. Očekávala, že „dárky“ od krále bude dostávat i nadále. Když vyšlo najevo, že že král musí šetřit, byl s její podporou konec.
Dávný spor s Vítkovci
V českém království žila skupina šlechticů, kteří nového krále považovali za nepřítele. Byl to rod Vítkovců společně s jejich spojenci. Jejich spor s králi z rodu Přemyslovců se táhl od vlády Václavova dědečka Přemysla Otakara II. Ten se snažil posílit královskou moc a omezit rostoucí vliv šlechty. To se neobešlo bez ostrých konfliktů, protože šlechta v jeho době už vlastnila velké pozemkové majetky a nechtěla, aby panovník zasahoval do jejích práv. Jedním z nejmocnějších šlechtických rodů byli Vítkovci, kteří ovládali velké území v jižních Čechách. Král si chtěl na jejich území udržet vliv tak, že tam zakládal královská města a hrady. To vyvolalo odpor Vítkovců, kteří se nakonec proti králi otevřeně postavili.
Přemysl Otakar II. vedl v té době spor s římským králem Rudolfem Habsburským. Vítkovci toho využili, postavili se na stranu Habsburka a v letech 1276-1278 pod vedením Záviše z Falkenštejna plenili královské statky v jižních Čechách. Král proti nim poslal vojsko, které jim oplácelo stejnou měrou a ničilo majetky Vítkovců. Konflikt mezi oběma panovníky vyvrcholil bitvou na Moravském poli v roce 1278, kde český král zahynul. Po bitvě se Záviš z Falkenštejna stal jedním z nejvlivnější šlechticů v českém království. Dokonce si za manželku vzal královnu vdovu Kunhutu.
Václav II. a Záviš z Falkenštejna
S novým králem Václavem II. (synem Kunhuty a Přemysla Otakara II.) Záviš po jeho návratu z braniborského zajetí zpočátku vycházel velmi dobře. Stal se dokonce členem královské rodiny a vlivným rádcem mladého krále. Do nemilosti u krále upadl někdy na počátku roku 1289. Velký podíl na tom údajně měla jeho manželka Guta Habsburská a pražský biskup Tobiáš z Bechyně. Václav II. dal Záviše zatknout. To Vítkovce popudilo a oni začali v jižních Čechách plenit statky pražského biskupa. Král je prohlásil za psance a rozhodl, že majetek většiny příslušníků rodu bude konfiskován. Zajatého Záviše potom využil k získávání hradů vzbouřených Vítkovců. Královo vojsko před každým hradem pohrozilo jeho popravou a to nutilo jejich posádky se vzdát. Odmítl až Závišův bratr Vítek, který hájil hrad Hluboká. Proto byl Záviš v srpnu roku 1290 před Hlubokou sťat.
Záviš z Falkenštejna ve vězení na fiktivním portrétu z 19. století.
Tím povstání Vítkovců proti králi skončilo. Už podruhé se tento rod vzbouřil proti autoritě krále. Václav II. proto rozhodl, že příbuzní Záviše z Falkenštejna musí ve stanovené lhůtě opustit české království. Jejich cesta vedla nejprve do Vídně, potom do Uher a nakonec se usadili v Polsku. Majetek Záviše z Falkenštejna a jeho příbuzných král definitivně zabavil. Hněv krále dopadl i na příznivce Vítkovců z jiných šlechtických rodů. Na králův rozkaz museli opustit nejvyšší zemské úřady. Nahradili je šlechtici věrní králi. Tím si český panovník proti sobě vybudoval silnou opozici, kterou zdědil i jeho syn.
Václava II. zášť vůči Vítkovcům nikdy neopustila. Nedokázal zapomenout na to, že proti němu vedli regulérní válku. Důkazem toho budiž událost, která se odehrála během jeho tažení do Polska v 1300. V jedné tvrzi jeho vojáci zajali bratry Záviše z Falkenštejna a Václav II. je dal bez milosti popravit.
O svá práva se spojenci Vítkovců začali hlásit až po nástupu Václava III. na královský trůn. Na podzim roku 1305 zeť Záviše z Falkenštejna Hynek Krušina z Lichtenburka (za manželku měl Závišovu dceru Ulriku) krále požádal, aby zrušil rozhodnutí svého otce o zabavení sepekovského panství, které bylo majetkem Záviše z Falkenštejna. Do žádosti doslova uvedl: „Ony statky mi dal Záviš jako věno a z titulu věna mé manželky, dcery řečeného Záviše, mi tedy patří…“ Král mu odpověděl listem z 9. ledna 1306. V něm Hynku Krušinovi odmítl údajné věno jeho manželky vydat a celou záležitost „rozhodně a navždy“ uzavřel.
Byl hlavním organizátorem vraždy Václava III. Hynek Krušina?
Podle dobových pramenů byl Hynek Krušina velmi impulzivní a drsný šlechtic. Proslul svou horkokrevností a touhou po penězích. V lásce neměl zejména pražského biskupa Tobiáše z Bechyně, který byl blízkým rádcem krále Václava II. a měl být vůdcem opozice proti Závišovi z Falkenštejna. Už v roce 1287 se Hynek Krušina obohacoval nájezdy na statky pražského biskupa a zášť vůči němu v něm zřejmě přetrvávala i mnoho let po biskupově smrti. V roce 1307 totiž vlastnoručně zabil biskupova příbuzného Dobeše z Bechyně. Máme zde tedy člověka, který k prosazení svých zájmů neváhal použít ani vraždu.
Hynek Krušina z Lichtenburka. Fiktivní portrét z díla Diadochus od Bartoloměje Paprockého.
Horkokrevnost a impulzivnost ovšem nejsou úplně ideální vlastnosti pro naplánování královraždy. Od vznětlivého Lichtenburka možná vyšel první podnět, ale plán celého spiknutí zřejmě připravil některý z jeho spojenců. Slovy detektiva Trachty můžeme mezi sprosté podezřelé zařadit tyto šlechtice: Albrechta z Lomnice (příbuzný Závišova přívržence Ojíře z Lomnice), Jindřicha z Rožmberka (bývalý Závišův stoupenec), Albrechta mladšího ze Šternberka (příbuzný Jaroslava ze Šternberka, který byl také Závišovým stoupencem) a Holena z Vildštejna.
Zásadní otázka tak zní: byla česká šlechta schopná svého krále zavraždit? Z historie máme několik příkladů, kdy se příslušníci šlechty spolčili proti svému panovníkovi. Téměř vždy to bylo v případech, kdy jim panovník chtěl sáhnout na majetek nebo jejich práva. Šlechta v podobných případech postupovala podle dobře nacvičeného scénáře: nejprve začala odmítat poslušnost, potom se začaly ozývat hlasy, že je třeba panovníka sesadit a zvolit nového a končilo se u otevřené rebelie. A v ní se smrt nevyhýbala ani panovníkům …
Václav III. u smrtelného lože svého otce údajně přísahal na lebku svatého Václava, že dluhy po otci zaplatí. Nemohl tedy dělat nic jiného než omezovat štědrou politiku svého otce. Pokud se šlechta vzpírala, dával jasně najevo, že nebude váhat sáhnout na její majetky. Údajně dokonce prohlásil, že může požadovat i majetky, které české panstvo obsadilo v roce 1278 po smrti jeho děda Přemysla Otakara II. Minimálně Vítkovci a jejich přívrženci moc dobře věděli, že to nejsou jen planá slova. Oni už o mnohé majetky přišli za vlády děda a otce mladého krále. Navíc v nich doutnala snaha po osobní mstě za popravu Záviše z Falkenštejna.
Osudová chyba krále Václava III. Tažení do Polska
Na počátku roku 1306 rádci mladého krále dospěli k názoru, že pokud chce pro sebe uhájit polskou královskou korunu, musí do Polska vyrazit na válečné tažení. Problém byl v tom, že v královské pokladně nebylo dost peněz na zaplacení žoldnéřského vojska. Proto král sáhl k nepopulárnímu kroku a na jaře vyhlásil v Čechách i na Moravě zemskou hotovost. Byloto velmi neobvyklé řešení zoufalého stavu královy pokladny. Vojsko složené z jednotlivých příslušníků šlechty a jejich družin se totiž svolávalo jen na obranu Českého království. Pro šlechtu to znamenalo, že do Polska potáhne na vlastní náklady. To se samozřejmě žádnému z pánů nelíbilo.
Za místo shromáždění zemské hotovosti král určil město Olomouc. Jednotlivé vojenské oddíly k městu přicházely jen velmi pomalu, protože spousta šlechticů dlouho odmítala přijet. Morálka příchozích vojáků byla velmi nízká, ve vzduchu byla přímo cítit velkánechuť táhnout s králem do Polska. Václav III. si chtěl poslušnost šlechty vynutit, ale udělal obrovskou chybu. Pohrozil totiž, že neposlušnost bude trestat tak, že provinilci budou vracet majetek, který jim daroval jeho otec. To proti němu zvedlo velkou vlnu nespokojenosti.
Středověké vojenské ležení v podání umělé inteligence.
Vražda krále jako osobní msta Závišových příznivců
Spiklencům liknavé scházení se zemské hotovosti nepochybně vyhovovalo. Znamenalo to, že se král zdrží na místě, kde nebude obklopen pouze jemu věrnými lidmi, jak to bylo obvyklé na královském dvoře v Praze. Tam se k němu nemohl přiblížit nikdo, komu král nebo jeho rádci nedůvěřovali.
Sám král přijel do Olomouce na počátku měsíce srpna. Ubytoval se na starém olomouckém hradě v tehdejším biskupském areálu v domě Budislava, děkana olomoucké kapituly. Tento dům měli mít v pronájmu Šternberkové (náhoda nebo záměr spiklenců?). Stráže se u krále střídaly. V den vraždy jej měli hlídat zbrojnoši ve šternberských barvách (záměr spiklenců nebo zase jen náhoda?).
Zavraždění krále Václava III. podrobně popsal ve své kronice Otokar Štýrský. V osudný den 4. srpna 1306 měl vstoupit do domu, kde byl král ubytován, velitel šternberských stráží Holen z Vildštejna. Všechny přítomné stráže předtím poslal pryč. V době jeho příchodu byl u krále pouze durynský rytíř Konrád z Botenštejna alias Mulhowu. Holen přistoupil ke králi a třikrát jej bodl dýkou. Zděšený Konrád z Botenštejna mu vyrval vražednou zbraň a běžel ven vyburcovat stráže. Netušil, že mají od Holena instrukce, jak se mají zachovat. Rozsekali ho na kusy a jejich velitel jej prohlásil za vraha krále.
Kronikáři svá díla nikdy nepíší tak, aby zachytili to, co se opravdu stalo. Vždy je to jen jejich subjektivní názor, často na objednávku někoho mocného v pozadí. I přesto je možné říct, že Konrád z Botenštejna vrahem krále Václava III. určitě nebyl. Opravdový vrah by totiž nevyběhl se zakrváceným nožem na veřejné prostranství, aby se vzápětí nechal chytit. Spíše to potvrzuje informace štýrského kronikáře. Durynský rytíř byl jen náhodnou obětí, jejíž smrti využil Holen z Vildštejna a podplacení strážní jako „kouřovou clonu“, aby se zdálo, že vražda byla potrestána.
Vražda krále posílila moc šlechty
Po smrti krále si šlechta tiše rozdělila téměř veškerý jeho movitý majetek. Ten si ho přivezl do Olomouce, aby z něj mohl finančně podporovat válečné tažení do Polska. V pokladnici tak nezůstaly ani peníze na honosný pohřeb mladého zemřelého panovníka. Jak byly jeho vztahy se šlechtou špatné, se ukázalo právě po jeho smrti. Žádný ze šlechticů nechtěl královo tělo doprovodit do Prahy, proto bylo uloženo v Olomouci v hrobce tamního kostela sv. Václava. Do Prahy jej nechala až o 20 let později převézt jeho sestra Eliška, manželka krále Jana Lucemburského.
V českém království po vraždě Václava III. následovalo období nepokojů, kdy o český trůn několik let soupeřil právoplatně zvolený král Jindřich Korutanský (manžel sestry Václava II.), rod Habsburků a rod Lucemburků. Přízeň české šlechty se opakovaně přelévala k jedné z těchto soupeřících stran. Nebylo to samozřejmě zadarmo. Majetky šlechty i její politická moc tak nadále rostly. Tvrdě to měl pocítit konečný vítěz ve sporu o uprázdněný český královský trůn, kterým byl Jan Lucemburský.
Zdroje:
Zlata Gersdorfová: Páni erbu zelené růže na stříbrném poli O původu, rozrodu, pečetích a sídlech pánů z Krumlova. Praha 2019. Univerzita Karlova. Disertační práce.
Radek Malaník: Václav III. v dílech středověkých a humanistických autorů. Olomouc 2023. Univerzita Palackého. Bakalářská práce.
Václav III. čekal v olomouckém paláci na posily, místo nich přišel vrah
Barbora Krejbichová: Václav III., poslední Přemyslovec. Plzeň 2013. Západočeská univerzita v Plzni. Bakalářská práce.
Martin Břeň: Příčiny a důsledky smrti Václava III., posledního přemyslovského krále. Praha 2014. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.
