Článek
Představte si situaci: Je pátek odpoledne, rok 1960. Po skončení pracovní doby se v tovární jídelně schází padesátka vašich kolegů. Nejste tu ale na narozeninové oslavě. Sedíte na židli uprostřed místnosti a za stolem naproti vám zasedá pětičlenný senát složený ze spolupracovníků. Důvod? Minulý týden jste bez omluvy vynechali tři směny. Teď to s vámi projedná soudružský soud.
Kdokoliv z přítomných má právo zvednout ruku a vyjádřit se k vašemu provinění. Váš mistr. Kolegové z dílny. Dokonce i vaše matka, pokud přišla. A všichni to dělají. Nahlas. Před všemi. Tohle nebyl sen z kafkovské noční můry – to byla realita socialistického Československa na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století.
Kolektivní spravedlnost jako v Sovětském svazu
Soudružské soudy vznikly v Československu v roce 1959 po vzoru Sovětského svazu. Sovětská teorie je formulovala jasně: „Z disciplinárních soudů, kterým dosud nebyla věnována náležitá pozornost, je nutné udělat účinný prostředek boje proti porušování proletářské pracovní kázně.“
Byla to novátorská myšlenka. Proč by přestupky a drobnější provinění měly řešit státní soudy, když je může projednat samotný kolektiv pracujících? Očekávalo se, že odsouzení před spolupracovníky bude mít mnohem větší výchovný účinek než anonymní rozsudek profesionálního soudce.
V cenzurou svázaném Sovětském svazu byla kolektivní práce oslavována velmi často. Síla kolektivu se měla projevit i u soudružských soudů, které naši komunisté od sovětských komunistů převzali.
Vznik těchto orgánů podpořilo politické byro ÚV KSČ v dubnu 1959 směrnicí o rozvoji socialistické justice a účasti široké veřejnosti na výkonu soudnictví. V následujících dvou letech vzniklo téměř 800 soudružských soudů – v podnicích je zřizovalo revoluční odborové hnutí (ROH), v obcích místní národní výbory.
Jak to fungovalo?
Soudružský soud nebyl soud v pravém slova smyslu. Šlo o volený společenský orgán stojící mimo strukturu soudního systému. Zřizoval se na jeden rok a jeho členové – obvykle pět až osm osob – byli voleni přímo z pracovního kolektivu. Měli to být vzorní pracovníci prokazující „socialistické smýšlení“ a disponující autoritou. Zajímavé je, že soudce z povolání se členem soudružského soudu stát nemohl.
Do působnosti soudružských soudů spadalo vše, co narušovalo pracovní kázeň, veřejný pořádek nebo „socialistické soužití“. Opilost na pracovišti, nedbalé plnění povinností, drobné krádeže, urážky, pomluvy, ale i nemorální chování v osobním životě – například neplacení výživného na dítě.
Návrh na projednání mohlo podat vedení závodu, národní výbor, dokonce i jednotliví občané. A pak přišel ten klíčový moment: veřejné zasedání.
Veřejné ponížení jako výchovný prostředek
Jednání se konalo zásadně po pracovní době v budově závodu nebo národního výboru. Smyslem totiž bylo soudit provinilého před co nejširším kruhem zaměstnanců či spoluobčanů. Veřejné ponížení mělo hříšníky „dotlačit“ k nápravě a současně mělo vést k maximálnímu možnému výchovnému účinku.
Samotné jednání zahajoval předseda soudu. A potom nastávalo groteskní divadlo, protože do jednání bylo povoleno vstoupit komukoliv z přítomné veřejnosti! Stačilo pouhé zvednutí ruky a dotyčný mohl pokládat otázky, vyjadřovat se k případu, ke způsobu vedení řízení i k osobě provinilého.
Celé přelíčení tak mělo velmi neformální průběh. Po jeho skončení se senát soudu odebral k poradě a pak vyhlásil rozsudek. Opravný prostředek proti němu neexistoval.
Sankce ukládané soudružským soudem byly na první pohled mírné: veřejná omluva, soudružská výstraha, veřejné pokárání či veřejná důtka. V krajním případě mohl doporučit převedení na horší práci nebo dokonce propuštění. Ale skutečná sankce byla jiná – veřejné ponížení před kolektivem, ve kterém jste museli dál žít a pracovat.
Příběhy ze zápisů: když realita předčí fikci
Autentické případy z let 1960-1961 ukazují, jak bizarní – a současně možná i účinný – tento systém byl:
Vandalové v Chrudimi: Mladí lidé úmyslně poškozovali květinovou výzdobu města. Soudružský soud jim uložil náhradu škody a informování o případu na členských schůzích ROH v jejich závodech. Navíc se museli zavázat odpracovat 50 brigádnických hodin. Pokud by závazek nesplnili, jejich jména by byla zveřejněna na desce místního národního výboru.
Alkoholik z Náchoda: V Československých gumárenských závodech v Náchodě byl v březnu 1961 projednán případ muže, který vynechával směny a „značně pil“. Přestože měl osmičlennou rodinu, nestaral se o ni. To už bylo na jeho spolupracovníky – sami požádali ROH, aby jeho případ projednal soudružský soud veřejně. Ten mu uložil veřejnou důtku a nechal zveřejnit jednání v závodním časopise. Podle dobových zpráv se pracovní morálka postiženého následně zlepšila a začal se starat o rodinu.
Mladý zámečník z České Lípy: V lokomotivním depu ČSD projednávalo asi 50 spolupracovníků případ mladistvého zámečníka, který bezdůvodně vynechával směny – třeba celý týden nepřišel do práce. Přítomni byli i jeho rodiče a členové brigády socialistické práce. Kolegové odsoudili jeho počínání, ale nabídli mu pomocnou ruku. Členové brigády se zavázali, že mu pomohou „stát se opět řádným člověkem“. Soudružský soud zámečníkovi vyslovil veřejnou důtku a doporučil závodnímu výboru, aby o délce krácení jeho dovolené rozhodli později podle toho, zda se polepší.
Rvačka v národním podniku Transporta Chrudim: Okresní prokurátor postoupil případ mladého muže, který se zúčastnil rvačky, soudružskému soudu. K jednání přišli jeho spolupracovníci z nástrojárny i všichni členové brigády socialistické práce, jejímž byl členem. Ti požádali soudružský soud, aby od projednávání upustil – věc prý už vyřešili sami ve svém kolektivu a převzali za provinilce záruku, že z něho vychovají „užitečného člena společnosti“.
Logo Revolučního odborového hnutí (ROH). Právě závodní výbory ROH zřizovaly a řídily většinu soudružských soudů v podnicích.
Soudružský soud jako kolébka komunistické morálky
Komunističtí teoretici vkládali do soudružských soudů velké naděje. Vnímali je jako nástroj převýchovy našich občanů v nového komunistického člověka. V dobovém akademickém textu z roku 1962 se uvádí: „V péči pracovních kolektivů o dodržování právních norem se v konkrétní podobě rodí nová komunistická morálka.“
Teoreticky šlo o krásnou vizi: namísto státního donucení bude společnost sama regulovat chování svých členů skrze kolektivní zodpovědnost. Pracovní kolektivy se měly stát „významnou školou, v níž se pracující učili vyjadřovat k případům porušování pracovní disciplíny, ale i soudružských vztahů vůbec, k soukromému životu jednotlivců, pokud má na společnost nepříznivý vliv.“
V praxi to ale vedlo k setření hranice mezi veřejným a soukromým životem. Kolektiv se mohl vyjadřovat nejen k tomu, zda jste v práci pili, ale i k tomu, jak jste se starali o rodinu nebo jak jste trávili volný čas. Totalita nepotřebovala jen poslušné pracovníky – chtěla vychovávat celého „nového člověka“.
Experiment, který se nepovedl
Realita byla složitější než teorie. Mnozí vedoucí začali zneužívat soudružské soudy k tomu, aby sami nemuseli řešit kázeňské problémy. Posílali k nim i naprosté drobnosti jako pozdní příchody do práce, což bylo kritizováno jako nesprávné.
Už v roce 1961 byly zákonem zřízeny místní lidové soudy jako součást oficiální soudní soustavy, které měly soudružské soudy nahradit. Podle oficiálního výkladu už po dvou letech soudružské soudy splnily svůj účel. „Uvědomění pracujících dostalo na takovou úroveň“, že bylo možné přejít k formálnějšímu systému. Pravděpodobnější je, že experiment ukázal své slabiny: nejednotnost postupů, chybějící právní jistoty, riziko zneužívání.
Jaké je poučení z krátké existence soudružských soudů?
Dnes na soudružské soudy nahlížíme jako na absurdní relikt stalinismu. Představa veřejného pranýřování na pracovišti v nás může budit velkou nelibost. Skrývá se v něm ovšem věčné dilema každé společnosti. Kde končí legitimní zájem kolektivu na chování jednotlivce a kde začíná jeho právo na soukromý život?
Soudružské soudy byly extrémní odpovědí na tuto otázku. Jsou varováním, že jednotlivce je nutné chránit před tyranií většiny. I když ta většina s vámi sdílí společné pracoviště či místo v tovární jídelně.
Zdroje:
Petra Zapletalová : Soudružské soudy jako nástroj socialistické demokracie ve vybraných státech východního bloku.
Magdaléna Holasová: Pracovněprávní soudnictví. Plzeň 2024. Západočeská univerzita v Plzni. Diplomová práce.
Dočkal, Miloslav: K historii soudružských soudů. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. G, Řada sociálněvědná. 1962, vol. 11, iss. G6, pp. [99]-109
Digitální knihovna › NS RČS 1960-1964 › Stenoprotokoly › 7. schůze › Úterý 18. dubna 1961
