Článek
Představte si mrazivý únorový den roku 1944. V lesíku u Dětřichova nedaleko Moravské Třebové se mezi stromy potulují psi a v čerstvém sněhu cosi horečnatě vyhrabávají. Jsou to mělká místa v zemi, hroby, ze kterých zvířata vytahují drobná, nehybná tělíčka.
Nejsou to zvířata, co psi našli. Jsou to lidská nemluvňata. Marie Chomisczáková, bývalá vězenkyně nedalekého tábora, později vzpomínala: „Často jsme vídali, jak potulující se psi v okolí lágru vyhrabávali ze sněhu, z mělkých hrobů tělíčka nemluvňátek a rvali se o ně“.
Velkolepý sen o betonu a rychlosti
V roce 1938 bylo nacistické Německo na vzestupu a mělo grandiózní plány. Jedním z nich bylo dálniční spojení Vratislavi (dnes Wrocław) s Vídní. Nejkratší cesta vedla přímo přes území tehdejšího Československa.
V dodatku mnichovské dohody si proto nacisté vynutili stavbu tzv. exteritoriální dálnice, která měla tvořit „stát ve státu“ a územím druhé republiky pouze probíhat. Měla být dlouhá 320 kilometrů a projektanti pro ni stanovili na svou dobu neuvěřitelnou rychlost - až 160 km/h!
Po nacistické okupaci zbytku Československa už stavbu nic nekomplikovalo a v dubnu 1939 začaly první práce. Zapojili se do nich tisíce lidí, které lákal vysoký výdělek a vyhnuli se tím případnému pracovnímu nasazení v Říši. Kolem budoucí trasy vyrostla síť ubytovacích táborů, kterým se říkalo RABL (Reichsautobahn Lager).
Plánovaná trasa nacistické dálnice Vratislav–Vídeň z roku 1938. Měla být exteritoriálním koridorem – německým územím, které by rozťalo Československa napůl.
Z ubytovny porodnice pro nechtěné děti
Mnoho z těchto ubytovacích táborů se po vypuknutí druhé světové války změnilo v zajatecké a pracovní tábory pro ruské válečné zajatce a nuceně nasazené z Východu. Zajatci v nich umírali následkem katastrofálních hygienických podmínek, nedostatečné výživy, těžké práce, a nelidského zacházení v přeplněných barácích.
Dětřichovský tábor byl postaven v druhé polovině roku 1939 v nenápadném lesíku u silnice na Borušov. Původně měl sloužit jako zázemí pro stavební dělníky, kteří měli budovat náročné úseky autostrády v okolí Moravské Třebové.
Jenže válka plány změnila. Stavba dálnice kolem Moravské Třebové nebyla nikdy zahájena a postavený tábor byl v roce 1941 přeměněn na tzv. Entbindungslager – porodnici pro východní dělnice.
Dvě stě padesát žen se tísnilo ve dvou barácích
Do tábora nacisté sváželi těhotné ženy a mladé matky – Rusky, Bělorusky, Ukrajinky, Polky –, které byly zaměstnány u německých zemědělců v okolí nebo v jiných podnicích.
Čekaly je katastrofální podmínky. K ubytování jim sloužily dva dřevěné, nezateplené baráky. Ve třetím domě se nacházela kotelna, kuchyň, porodní a poporodní místnost, umývárna a pracovna velitele tábora. Čtvrtá dřevěná stavba v blízkosti vchodu do tábora sloužila dozorcům, a také jako skladiště.
Ženy rodily v šílené špíně a nedostatku, často si musely pomáhat jedna druhé bez jakýchkoliv léků či sterilních pomůcek.
Nacističtí dozorci je brutálně týrali, což vedlo k úmrtí mnoha novorozeňat. Bylo to přesně v souladu s nacistickou rasovou hygienou. Děti východních dělnic byly považovány za nežádoucí přítěž.
Východní dělnice s nášivkou „OST“ (Východ) po osvobození tábora u polské Lodže, 1945. Ty z Dětřichova měly za sebou podobné peklo – a 206 mrtvých dětí.
Průměrně zde pobývalo dvě stě padesát těhotných žen ve ve věku osmnáct až čtyřicet let a asi dvě stě třicet dětí. Dohromady táborem prošlo přibližně tisíc dvě stě padesát osob.
Hippokratova přísaha v nacistickém podání
Mezi vězni v Dětřichově se našli i jednotlivci, kteří nerezignovali na lidskost. Jedním z nich byl ruský lékař-vězeň Alexandr Nikitič Brijancev. Spolu se svou asistentkou, mladou Ukrajinkou Naděždou Trofimenkovou, dělali, co mohli, aby novorozence a jejich matky zachránili.
Rozhodující slovo měl ovšem nacistický šéflékař – litevský Němec Dr. Wilhelm Schmidt. Podle svědectví to byl právě on, kdo měl lví podíl na likvidaci dětí i jejich matek. Na nich prováděl bolestivé zločinné „vědecké“ experimenty, které často končily smrtí jeho obětí.
Lékařská péče pod jeho vedením prakticky neexistovala. Děti umíraly na podvýživu, zápal plic nebo průjmy, které byly v nevytápěných a přelidněných barácích na denním pořádku.
206 mrtvých novorozenců
Čísla, která se podařilo po válce zrekonstruovat, jsou děsivá. Táborem prošlo přibližně 1 250 osob. Narodilo se zde celkem 636 dětí. Celých 206 z nich nepřežilo. To znamená, že každé třetí dítě, které se v dětřichovské „porodnici“ nadechlo, brzy nato zemřelo v důsledku nelidského zacházení.
Mrtvá tělíčka byla zpočátku pohřbívána na hřbitově ve Starém Městě, ale brzy začalo být nacistům zatěžko nemluvňata někam převážet. Začali je tedy zakopávat do mělkých hrobů přímo v háječku u tábora. Právě tam, kde je později Marie Chomisczáková viděla vyhrabávat psy.
Poválečné průzkumy na tomto místě odhalily 120 hrobů nemluvňat.
Co zbylo z Hitlerova snu dnes?
Práce na dálnici Vratislav–Vídeň byly definitivně zastaveny v dubnu 1942. Třetí říše krvácela na východní frontě a beton byl potřeba jinde. Z monumentální autostrády zbyla jen torza – osamělé pilíře uprostřed polí, vysoké náspy, které nikam nevedou, betonové propustky v lesích.
A co tábor v Dětřichově? Po válce byl rozebrán a zmizel z map.
Tiché memento v lese. Na místě bývalého lágru a masového hrobu dnes stojí tento památník. Připomíná 206 dětí, jejichž jména zná jen málokdo.
Na místě hromadného pohřebiště dnes stojí památník. Les kolem šumí stejně jako tehdy. Jen psi už naštěstí nemohou vyhrabávat lidské ostatky.
Zdroje:
Jiří Vymětalík: Německá průběžná dálnice Vratislav – Vídeň a její pracovní zázemí. SBORNÍK ARCHIVU BEZPEČNOSTNÍCH SLOŽEK 12/2014.
Tábor smrti: Za dva roky umučili přes dvě stovky dětí.
VIDEO: Nezapomeňte. Česká Osvětim je svědectvím hrůz nacistů.
