Článek
Krátce po skončení I. světové války nastala ve střední Evropě velmi komplikovaná situace. V poraženém Německu i ve státech, které se zrodily z popela Rakousko-Uherska, se radikalizovala společnost a o moc se hlásily různé levicové i pravicové extremistické skupiny. Velký strach panoval zejména z bolševické revoluce, protože hrozilo, že se postupně rozšíří do východní a střední Evropy. Jako velmi reálná se tato obava zdála v roce 1919, kdy v březnu v Moskvě vznikla Kominterna (mezinárodní komunistická organizace, která měla šířit myšlenky komunismu „všemi prostředky.“ ) Jedním z jejích úkolů byla i koordinace činnosti evropských komunistů s cílem rozšířit diktaturu proletariátu na celý evropský kontinent.
Ideálním kandidátem pro vznik diktatury proletariátu se zdálo být zejména Maďarsko. To bezprostředně po skončení I. světové války procházelo velmi komplikovaným vývojem. Po rozpadu Rakousko-Uherska vznikla na území Uherského království 16. listopadu 1918 Maďarská demokratická republika. Hranice nového státu měly být vyjednány na mírové konferenci v Paříži. Spojenci ovšem potřebovali na východě Maďarska zřídit neutrální zónu mezi maďarskými a rumunskými jednotkami, aby mohla rumunská armáda případně zasáhnout proti ruským bolševikům ve Východní Haliči. Maďarům předal rozhodnutí o zřízení neutrální zóny přednosta vojenské mise Dohody v Budapeští francouzský podplukovník Ferdinand Vix. V nótě se požadovalo, aby se maďarská armáda stáhla o 50 až 100 km do vnitrozemí od hranic s Rumunskem. Současně bylo oznámeno, že tato nová demarkační linie bude považována za budoucí politickou hranici Maďarska, což by znamenalo, že Maďaři definitivně ztratí Slovensko, Sedmihradsko a Chorvatsko. Požadavky Spojenců vyvolaly v Maďarsku velké pobouření a převážil názor, že Maďarsko si musí své hranice vybojovat.
Boj Maďarska proti Spojencům
Hlavním problémem Maďarska byla skutečnost, že je obklopovaly státy vůči němu nepřátelské podporované vítěznými Spojenci. Maďaři proto začali hledat zemi (armádu), která by jim pomohla zvrátit nepoměr sil. Zakladatel maďarské komunistické strany Bela Kun navrhl spojení s bolševickou Rudou armádou. On sám se pro myšlenky komunismu nadchl v roce 1916 jako zajatý rakousko-uherský voják v zajateckém táboře na Urale. Po propuštění ze zajetí se na straně bolševiků aktivně zapojil do dění v Rusku. Osobně se poznal s Leninem a na straně „Rudých“ bojoval v ruské občanské válce. V listopadu roku 1918 jej bolševici společně s dalšími maďarskými komunisty poslali zpět do Maďarska, aby se zde pokusil šířit myšlenky bolševické revoluce.
Bela Kun a jeho soudruzi se vraceli do velmi neklidné země, která se musela vyrovnávat s mnoha hospodářskými problémy, jako byly například vysoká inflace, obrovská nezaměstnanost nebo velký nedostatek potravin. Maďarská vláda situaci nezvládala a obyvatelstvo začalo dávat najevo svou nespokojenost častými protesty na masových shromážděních za účasti desítek tisíc lidí. Toho maďarští komunisté využili ve svůj prospěch a okamžitě začali vést silnou propagandistickou kampaň proti prezidentovi Károlyimu a jeho sociálně demokratickým spojencům. V únoru 1919 trpělivost maďarských státních orgánů vůči aktivitám Bely Kuna přetekla a on byl za protivládní aktivity zatčen.
Bela Kun promlouvá k maďarskému obyvatelstvu (1919).
Po vyhlášení požadavku Spojenců na odchod maďarské armády od hranic s Rumunskem do vnitrozemí v březnu 1919 rezignovala vláda i prezident Károlyi. Do řešení krizové situace se z vězení zapojil i Bela Kun a začal hrát s kartou spojenectví Maďarska s bolševickým Ruskem. Většina maďarských politiků si uvědomovala, že čas hraje proti nim, a proto se jim Kunův plán zdál jako jediná možnost, jak zabránit dohodovým spojencům v rozparcelování maďarského území. Nikoho příliš netrápila myšlenka, že se tím zhmotní noční můra celé západní Evropy – rozšíření bolševické revoluce a diktatury proletariátu mimo Rusko. Nikdo se ani neptal, jak moc je reálná pomoc bolševické Rudé armády, která byla v té době plně zaměstnána boji v ruské občanské válce.
Maďarská republika rad
Bela Kun a maďarští komunisté převzali moc v Maďarsku 21. března 1919 a vyhlásili Maďarskou republiku rad jako republiku sovětského typu. Vixova nóta byla odmítnuta a Maďaři se začali chystat na válku. Na obranu státních hranic byla zřízena maďarská Rudá armáda (Vörös Hadsereg), která měla ve spojení s bolševickou Rudou armádou porazit „imperialisty Dohody“ a vrátit Maďarsku „stará území“ – mimo jiné i Slovensko. Pomoc vojenských jednotek ruských bolševiků se ovšem jevila jako problematická, protože je stále plně zaměstnávaly boje v ruské občanské válce. Bela Kun se proto rozhodl vyjednávat, aby pro uskutečnění svého plánu získal více času. Jednalo se do konce dubna 1919, ale žádný výsledek to nepřineslo.
Na likvidaci komunistického režimu v Maďarsku měla největší zájem Francie. Její zástupci už během diplomatických jednání s maďarskými komunisty připravili plán, který měl „bolševickou nákazu“ ze střední Evropy vymýtit. Zásadní role v něm byla přidělena ozbrojeným silám maďarských sousedů - Československa a Rumunského království. Rumunská vláda s francouzským plánem okamžitě souhlasila, protože byla motivována vidinou značných územních zisků. Československá vláda příliš velkou ochotu k vojenskému zásahu proti Maďarsku nejevila. Odvolávala se přitom na vlastní vnitřní potíže.
Vojenské akce proti Maďarsku zahájila nejprve rumunská armáda. Ta už v půli dubna začala postupovat do Maďarska k řece Tise. To přinutilo maďarské velení, aby své jednotky stáhlo na pravý břeh řeky. Týkalo se to zejména maďarských sil na Podkarpatské Rusi a na jihozápadním Slovensku, jimž hrozilo obklíčení. Na počátku května ovšem Rumuni požádali o příměří, protože vojska rudých bolševiků začala ohrožovat území Besarábie, které rumunské jednotky obsadily po rozpadu ruské centrální moci.
Odchod maďarských jednotek od stávající demarkační čáry (Pichonovy linie) nezůstal utajen československé vládě. Ministr národní obrany Václav Klofáč vzniklou situaci nekonzultoval s vládou ani se Spojenci a 27. dubna 1919 vydal rozkaz k postupu vpřed. Intervence na maďarské území byla prezentována jako humanitárně-bezpečnostní akce, poskytující bezbranným civilistům ochranu soukromého majetku a životů. Překročením demarkační čáry bylo ze strany Československa porušeno příměří a země se ocitla ve válce s Maďarskou republikou rad.
Zprvu byl postup československých jednotek snadný, protože maďarské jednotky se stáhly poměrně hluboko do vnitrozemí. Obrat nastal na začátku května, když se československé jednotky přiblížily k městu Miškovec (Miskolc). Zde jim hrozilo obklíčení, protože na jejich pozice začaly útočit maďarské jednotky dříve nasazené proti Rumunům. Čechoslováci proto dostali rozkaz se stáhnout a dobýt hornické město Salgótarján, které drželi Maďaři. To se nepodařilo a maďarské velení se rozhodlo vsadit vše na ofenzívu proti nepříteli, kterého považovalo za slabšího, než byla rumunská armáda.
Českoslovenští dělostřelci během bojů na jižním Slovensku v roce 1919.
Útok na Slovensko zahájily maďarské jednotky 30. května 1919. Podařilo se jim vrazit klín mezi československé a rumunské pozice a během týdne dosáhly výrazných úspěchů zejména na východním Slovensku. Mladý československý stát se dostal do velké krize, která ohrožovala jeho existenci. Situaci museli zachraňovat Francouzi v čele s generálem Mauricem Pellém, který byl jmenován do funkce vrchního velitele československé armády. Na diplomatickém poli pomoc Francouzů zafungovala okamžitě a u dohodových politiků se rychle podařilo zahladit diplomatický „přešlap“ ministra Klofáče. Na bitevním poli byla situace mnohem dramatičtější. Rozhodovalo se v těžkých bojích kolem Slovenských Levic, kde se nerozhodně bojovalo až do půli června 1919. Střety obou armád postupně utichaly po 16. červnu 1919, když se maďarská vláda rozhodla podrobit diplomatickému tlaku Spojenců, kteří ji vzkázali, že boje nebudou mít žádný vliv na případnou změnu československo-maďarských hranic v rámci Slovenska. Maďarská vláda se nakonec podrobila diktátu Spojenců a svým jednotkám vydala rozkaz, aby se stáhly zpět do Maďarska.
Maďarská Rudá armáda armáda v Košicích v červnu roku 1919.
Téměř ihned po skončení bojů na Slovensku zaútočily maďarské jednotky na Rumunské království, protože bolševická Rudá armáda jim sdělila, že se na Ukrajině připravuje k invazi do Rumunska.Ruští bolševici byli ovšem na Ukrajině poraženi a rumunské jednotky díky tomu mohly všechny své síly soustředit proti Maďarům. Po zahájení protiútoku se maďarská Rudá armáda zmohla jen na velmi slabý odpor, protože její morálka už byla velmi slabá. Pod tlakem nepříznivě se vyvíjející situace uprchl Bela Kun s celou komunistickou vládou do Vídně. Rumunské jednotky vstoupily 6. srpna 1919 do Budapešti a Maďarská republika rad skončila na smetišti dějin.
Po odchodu Rumunů z Budapešti v listopadu 1919 se k moci v Maďarsku dostal viceadmirál Miklos Horthy. Za jeho vlády byla v březnu 1920 obnovena monarchie - vzniklo Maďarské království a Miklos Horthy se na neomezenou dobu stal jeho regentem. Rakouský císař Karel I., který byl současně jako Karel IV. posledním uherským králem, nebyl na trůn povolán. Zasadili se o to Spojenci, kteří Maďary varovali, že nástup panovníka z habsburského rodu na maďarský trůn povede ve střední Evropě k válce, ve které by Maďaři sami bojovali proti všem sousedům.
Maďarský viceadmirál Miklós Horthy v čele Národní armády v Budapešti v listopadu 1919.
Jednání o maďarském státu na mírové konferenci v Paříži
Hlavní slovo měli v Paříži zástupci Francie. Ti se rozhodli zahodit „diplomatické rukavičky“ a chtěli přísně potrestat zejména Německo, protože v něm viděli válečného agresora. A s Německem se měly „svézt“ všechny ostatní státy, které byly považovány za poražené včetně Maďarska.
K opatrnosti radil pouze americký prezident Wilson, který varoval před tím, aby si vítězové z Německa udělali nepřítele. Jeho varovný hlas nebyl vyslyšen a mírové podmínky se nevyjednávaly, ale diktovaly. Nikoho z mírotvorců nenapadlo, že takovým stylem uzavřené mírové dohody mohou být zárodkem dalšího světového konfliktu.
Francouzi svým nekompromisním postojem vůči Německu sledovali svůj hlavní cíl - posílení svého vlivu ve střední a východní Evropě a navázání spojeneckých svazků proti případné budoucí agresi ze strany Německa. Zejména českoslovenští diplomaté byli ochotní takovou podporu Francii poskytnout. Jako „protihodnotu“ za svůj postoj očekávali, že jim bude vyhověno v jejich požadavcích. S vědomím, že mají v zádech velmi silného spojence, se rozhodli, že se na úkor poražených států (Německo, Rakousko, Maďarsko) pokusí získat „maximum možného.“
Mírové podmínky pro Maďarsko
Za partnera pro mírová jednání uznali spojenci až vládu viceadmirála Miklose Horthyho. Na jednání se spojenci si Maďaři nachystali dokumenty, které měly ukázat nutnost zachování uzemní integrity uherského království. Spojenci jejich argumenty příliš nestudovali a v polovině ledna maďarským delegátům předložili podmínky mírové smlouvy. Byl to vlastně diktát vítězů vůči poraženému státu. Maďarská delegace měla jen dvě možnosti: připravenou smlouvu přijmout nebo odmítnout v plném rozsahu. Maďaři smlouvu podepsali a okamžitě začali agitovat za její revizi.
Maďarsko muselo akceptovat tyto územní ztráty:
- část Banátu a Sedmihradska o rozloze 103 000 km2 s 5,3 milionu obyvatel z nichž bylo 31,6 % Maďarů získalo Rumunsko
- Slovensko a Podkarpatskou Rus o rozloze 61 600 km2 s 3,5 milionu obyvatel, z nichž bylo 30,3 % Maďarů, získalo Československo
- bývalé chorvatskoslavonské království, Vojvodinu a část Banátu o rozloze 20 550 km2 s více než 1,5 milionu obyvatel, z nichž bylo 30,3 procenta Maďarů, získalo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Jugoslávie)
- území zvané Burgerland o rozloze 4 000 km2 s 292 000 obyvateli, z nichž bylo 8,9 % Maďarů, získalo Rakousko
Rozdělení bývalého Uherského království v roce 1920 dle podmínek Trianonské mírové smlouvy.
Nadiktované mírové podmínky připravily Maďarsko o 71,5 % území bývalého Uherského království. Jen území přidělené Rumunsku bylo větší než území okleštěného trianonského Maďarska. Takové územní ztráty byly pro Maďary velkým traumatem, s kterým se dlouho nedokázali vyrovnat.
Dále se Maďarsko muselo zavázat, že nebude usilovat o získání ztracených území a bude respektovat vznik nových států ve středovýchodní Evropě. Přijímalo i odpovědnost za ztráty a škody způsobené spojeným a sdruženým mocnostem. Přesná výše finančních náhrad mu nebyla stanovena, měla o nich rozhodnout Reparační komise na mírové konferenci v Paříži. Maďarské státní orgány měly zajistit plnou ochranu života, majetků a svobod všech osob, které obývali jeho území, bez ohledu na národnost, jazyk, rasu nebo vyznání. Maďarská armáda mohla mít maximálně 35 000 osob včetně důstojnického sboru, záložního vojska a kadetů vojenských škol. Vůbec nesměla budovat námořní a letecké jednotky.
Co chtělo po Maďarsku Československo
V první řadě to bylo Slovensko (Horní země, maďarsky Felvidék), které bylo po tisíc let součástí Koruny svatoštěpánské a nikdy netvořilo historicko-právní celek se zeměmi Koruny české. Českoslovenští diplomaté pro připojení Slovenska k českým zemím zkonstruovali pozoruhodnou protichůdnou směsici právních a historických argumentů. Podařilo se jim „slepit“ hledisko státoprávní, zdůrazňující integritu historicky vzniklých zemí Koruny svatováclavské bez ohledu na národnostní poměry, a hledisko přirozenoprávní, které vyzdvihovalo nárok Slováků na národnostní a politickou emancipaci. Strategické hledisko si potom vyžádalo ještě další „úpravy“, proto byla k našemu státu přičleněna ještě některá území z větší části osídlená maďarským a rusínským obyvatelstvem (Podkarpatská Rus).
Československou delegací deklarované národnostní složení na Slovensku bylo: 62 % Čechoslováků (Čechoslováci vznikli spojením Čechů a Slováků v jeden národ, toto „kouzlo“ mělo podpořit nároky československé delegace), 24,3 % Maďarů, 7 % Němců a 4,5 % Rusínů. Mimo požadované území mělo zůstat dalších více než 600 000 Čechoslováků, což bylo prohlašováno za dostatečnou kompenzaci toho, že se v československém státě ocitne několik set tisíc osob maďarského etnika.
JUDr. Karel Kramář, první ministerský předseda československého státu. Vedl československou delegaci na mírové konferenci v Paříži. Se Spojenci ovšem jednal ministr zahraničí Edvard Beneš.
Pro lepší možnosti obrany Bratislavy vznesla československá delegace i požadavek na zabrání malého území na protilehlé maďarské straně Dunaje. Jednalo se o území přibližně o velikosti 300 km2, z necelých 16 tisíc obyvatel Čechoslováci tvořili méně než 4 %.
Dále měl v západním Maďarsku vzniknout československo-jugoslávský koridor. S jeho myšlenkou přišel prezident Masaryk krátce po vypuknutí I. světové války. V jeho představách to byl 70 kilometrů široký pás území spojující Bratislavu se Záhřebem. Měl bránit pronikání germánského elementu dále na východ a zabránit vytvoření spojeneckých vazeb mezi Rakouskem a Maďarskem. Současně mělo toto území spojit Československo s jeho potenciálním spojencem na Balkáně, a tak ho aspoň trochu dostat z obklíčení nepřátelskými státy. Toto uměle vytvořené území mělo mít rozlohu přibližně 9 500 km2 s necelými 800 000 obyvateli (39 % Maďarů, 33 % Němců, 27 % Jihoslované, Čechoslováci pouze ve zlomcích procenta). Tento Masarykův nápad vůči Československu jinak velmi vstřícní Spojenci zamítli.
Hořké plody z práce svých diplomatů sklidilo Československo v roce 1938
V roce 1920 si nikdo nedokázal představit, jak moc prorocké bude varování amerického prezidenta Wilsona, že příliš tvrdé mírové podmínky vyvolají v poražených zemích touhu po odvetě. Semínka nenávisti zasetá na mírové konferenci v Paříži vzklíčila, když se v Německu k moci dostal Adolf Hitler. Ten ve své volební kampani svým voličům mimo jiné slíbil, že napraví nespravedlivé mírové podmínky nadiktované Německu v Paříži.
S nacisty v Německu se postupně sblížilo i v Paříži velmi ponížené Maďarsko. S jejich pomocí se pak v letech 1938-1941 snažilo alespoň částečně revidovat důsledky, které pro něj měly mírové podmínky nadiktované do Trianonské smlouvy. Opět si ovšem vybralo špatného spojence. Adolf Hitler boj o světovládu prohrál a Maďarsko muselo definitivně akceptovat hranice, které mu určila mírová konference v Paříži.
Československo bylo v roce 1920 jako stát právně ukotveno díky slovní ekvilibristice jeho diplomatů a výrazné podpoře Francie, která v něm viděla důležitého spojence proti rozpínavosti Německa. Vzájemná podpora byla silná zejména několik let po konci I. světové války.
Naplno se to ukázalo v době velké krize mladého československého státu, při bojích o Slovensko s maďarskými bolševiky v létě roku 1919. Situaci na bojišti se tehdy podařilo stabilizovat s výraznou podporou francouzských důstojníků. Jeden z jejich zástupců, francouzský generál Maurice Pellé, byl jmenován náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci a současně i vrchním velitelem československé armády. Situaci na bojišti považoval za vážnou, proto požádal Spojence o pomoc dopisem, který adresoval vrchnímu veliteli dohodových sil francouzskému maršálovi Ferdinandu Fochovi. Mimo jiné v něm uvedl: „Obávám se, že přijdeme pozdě, celé Slovensko je ohroženo. Celá budoucnost této krajiny je zpochybněná. Je možné, že si navždy proti sobě popudíme nejjistějšího spojence ve střední Evropě, který se odcizí našemu vlivu… Nedopusťme, aby se naplnila nová těžká chyba a tato krajina byla rozdrcená.“
Maurice César Joseph Pellé (1863 - 1924) francouzský generál, účastník francouzské vojenské mise v Československu, náčelník československého Hlavního štábu branné moci v letech 1919 až 1921.
O necelých dvacet let později, v době vrcholící mnichovské krize, nechala Francie svého nejjistějšího spojence na holičkách a dovolila Německu, Maďarsku a Polsku, aby vymazaly z mapy Evropy stát, který tyto země považovaly za uměle vytvořený.
ZDROJE:
Trianonská smlouva zůstává pro Maďary traumatem i po 90 letech.
RADEK MORKUS: Československo a mírová smlouva z Trianonu 1920. Brno 2019. Masarykova Univerzita. Bakalářská práce.
Pavel Bělina: „Svoboda neznamená neposlušnost.“ Co jsme roku 1918 ztratili a co získali.
Petr Hertel: Cesta k trianonskému pokoření: Maďarsko v letech 1918-1919.
Versailleská smlouva před sto lety přinesla mír po světovém konfliktu. Jeho opakování ale neodvrátila.
Maďarská republika rad.
Eva Irmanová: Maďarsko a versailleský mírový systém. Ústí nad Labem 2002.
Historička: Trauma Trianonu spočívá ve vytržení třetiny Maďarů z centrálního bloku národa.
Tomáš Kykal: Válka o Slovensko v roce 1919.
