Článek
Země v regionu střední Evropy se na počátku 90. let 20. století nacházely ve složité situaci. Přestaly být satelity Sovětského svazu, ale současně se ocitly v mocenském vakuu. Polsko, Maďarsko a Česká a Slovenská federativní republika (od roku 1993 Česko a Slovensko) se rozhodly svou bezpečnost řešit společně v rámci Visegrádské skupiny a začaly se připravovat na společný vstup do Severoatlantické aliance (NATO). Hlavním důvodem pro toto rozhodnutí byla obava z chování Ruské federace, která se jako nástupce Sovětského svazu netajila faktem, že prostor střední Evropy stále považuje za svou sféru zájmu.
Rusko plánuje obnovu vlivu ve střední Evropě
V listopadu 1993 ruská Služba zahraniční rozvědky publikovala zprávu s názvem Problémy rozšíření NATO, která se věnovala tomu, jak rozšiřování Severoatlantické aliance může ohrozit zájmy Ruska. Jasně v ní bylo uvedeno, že oblast střední a východní Evropy musí zůstat mimo dosah NATO. Za nejlepší scénář vývoje pro území bývalého Sovětského svazu byla považována postupná integrace celé oblasti. Nejprve v hospodářské oblasti a později i v bezpečnostní a vojenské. Konečným výsledkem měla být dobrovolná konfederace zemí bývalého SSSR. V rozšiřování NATO na východ až k ruským hranicím bylo spatřováno velké nebezpečí pro vliv Ruska na území jeho bývalých svazových republik, jako byly například Bělorusko či Moldavsko. Tyto země by totiž získaly možnost výběru – buď Moskva, nebo Západ. Ruská rozvědka varovala, že pokud se NATO rozšíří na východ, Rusko ztratí svou mocenskou pozici a dostane se do mezinárodní izolace.
Zpráva ruské rozvědky vyvolala v Moskvě velký neklid. Od jejího zveřejnění začali v Rusku za jedinou alternativu integrace zemí střední Evropy do Severoatlantické aliance považovat jejich začlenění do Evropské unie. Současně začali ruští vládní představitelé hledat možnosti, jak si ve středoevropském prostoru udržet vliv.
Ovlivnilo Rusko nepřijetí Slovenska do NATO v první vlně?
V roce 1993 byl slovenským premiérem předseda strany Hnutie za demokratické Slovensko Vladimír Mečiar. Jeho vláda deklarovala prozápadní orientaci země snahou o vstup do Evropské unie a Severoatlantické aliance. Ovšem už v srpnu s Ruskem podepsala smlouvu, v níž se Slovensko v podstatě zavázalo akceptovat ruské představy o způsobu tvorby evropské politické a bezpečnostní architektury spjaté se závěry Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975. Slovensko mimo jiné souhlasilo s tím, že nebude preferovat regionální bezpečnostní struktury, k nimž podle definice ruského ministerstva zahraničních věcí patřilo i NATO. To byl velký úspěch ruské diplomacie.
Po prvních kontaktech se Slovenskem si političtí představitelé Ruské federace uvědomili, že země pod Tatrami by jim mohla otevřít dveře do střední Evropy. Začali si proto Slovensko zavazovat politicky i ekonomicky pomocí smluv a dodávek surovin. To vyvolalo zvýšenou pozornost u představitelů NATO. Na Slovensko přišlo varování, že země nemá dostatečnou stabilitu institucí garantujících demokracii v zemi, není právním státem a nedodržují se v něm lidská práva. Vladimír Mečiar považoval upozornění za vměšování do vnitřní slovenské politiky a obrátil svůj zájem na Rusko. To vůči němu vystupovalo velmi vstřícně a dávalo najevo, že Slovensko je suverénní stát, který si doma může dělat, co chce.
V létě roku 1997 proběhl v Madridu summit Severoatlantické aliance. Generální tajemník NATO Javier Solana na něm oznámil, že Česká republika, Maďarsko a Polsko dostanou pozvánku ke vstupním rozhovorům s NATO. Slovenská republika pozvánku nedostala a nepočítalo se s ní ani jako s kandidátem druhé vlny rozšíření. Jako oficiální důvod pro odmítnutí Slovenska byly uvedeny hlavně jeho demokratické deficity a nestabilní vnitropolitická situace.
Dr. Francisco Javier Solana de Madariaga (* 14. července 1942, Madrid), generální tajemník NATO v letech 1995 - 1999.
V kuloárech se ovšem šuškalo, že hlavním důvodem pro nepřizvání Slovenska do NATO s ostatními zeměmi Visegrádské skupiny bylo nečitelné balancování vlády premiéra Mečiara mezi východním a západním směrem zahraniční politiky za účelem získat pro sebe co největší prospěch.
Mečiar otevírá Rusům brány střední Evropy
„Ak neuspejeme na Západe, obrátime sa na Východ.“ Prohlásil slovenský premiér Mečiar, když dospěl k názoru, že v západní Evropě nikdo nerozumí „specifické politické kultuře“ na Slovensku. Označoval tak svůj styl vládnutí, který byl neustále doprovázen porušováním platných zákonů a ústavy. V Moskvě měli pro autoritářského politika mnohem větší pochopení, proto tam začal Mečiar hledat podporu pro své plány. Ta ale neměla být zadarmo. Slovensko mělo hrát důležitou úlohu v nové ruské zahraničněpolitické doktríně – vybudovat z Ruské federace opět jedno z center světové politiky.
V říjnu 1994 vyhrálo Hnutie za demokratické Slovensko parlamentní volby a Vladimír Mečiar potřetí usedl do premiérského křesla. Jeho cílem bylo udělat ze Slovenska zemi, která bude mít v mezinárodní politice důležitou úlohu. Soustředil se zejména na myšlenku, že Slovensko má výjimečnou geostrategickou polohu v rámci celé Evropy. A tu může ve svůj úprospěch využít ve zprostředkování kontaktů mezi dřívějšími nepřáteli, mezi Západem a Východem.
S Ruskou federací chtěl co nejtěsněji spolupracovat zejména v oblasti ekonomiky. Ruští představitelé projevili ochotu Slovensku vyhovět a podpořili myšlenku, že s Ruskem může vytvořit ojedinělý vztah, v kterém budou prim hrát ekonomické vazby. Sami ovšem hodlali sledovat převážně své politické zájmy a Slovensku chtěli dávat hlavně sliby.
JUDr. Vladimír Mečiar, Dr. h. c. slovenský právník a bývalý politik. Byl prvním (1990 – 1991), druhým (1992 – 1994) a třetím (1994 – 1998) předsedou vlády Slovenské republiky.
Diplomatická hra, v níž každá strana sledovala jiný cíl, začala v únoru roku 1995. Do Bratislavy přijel na návštěvu ruský premiér Viktor Černomyrdin. Během jednání se slovenskou stranou došlo k předběžné dohodě o přípravě rusko-slovenského obchodního domu s názvem Slovrusgaz. Ruská strana měla za peníze utržené za dodaný plyn nakupovat slovenské výrobky, čímž by se snižovala nevýhodná slovenská obchodní bilance.
Hlavním pilířem slovensko-ruské ekonomické spolupráce ovšem měla být banka Děvín, kterou více než z poloviny vlastnila ruská strana. Banka měla na starosti deblokaci ruského dluhu a byla napojená přímo na premiéra Mečiara. Netrvalo to moc dlouho a tato finanční instituce začala být považována za Trojského koně ruských zájmů na Slovensku a centrum ruské tajné služby na slovenském území. Rusové získali i zakázku na dostavbu jaderné elektrárny Mochovce. Ve smlouvě si vymínili slovenský závazek, že po celou dobu provozu jaderných elektráren na Slovensku v nich bude pouze ruské jaderné palivo. Tím by se Slovensko dostalo do příliš velké energetické závislosti na Rusku.
Intenzivní spolupráce Slovenska s Ruskem se v roce 1995 začala odrážet i ve slovenské zahraniční politice. Například předseda Slovenské národné strany Ján Slota v rozhovoru pro ruskou agenturu ITAR-TASS zpochybnil vstup své země do NATO. Dále se přihlásil k názoru, že Slovensko by se mělo vstupu do vojenských bloků vyhnout a mělo by začít usilovat o neutralitu. Navázal na něj podpředseda parlamentu a předseda tehdejší vládní strany Združenie robotníkov Slovenska Ján Ľupták, který veřejně vyjádřil své přesvědčení, že Rusko by bylo ochotné poskytnout slovenské neutralitě bezpečnostní záruky.
Slovensko-ruská vojenská spolupráce
Smlouvu o vojenské spolupráci podepsaly obě strany už v roce 1993. Slovenská armáda díky ní získala možnost leteckých cvičení a nácvik obsluhy raket zem-zem na území Ruské federace. Následoval podpis několika dalších smluv, v nichž se obě strany zavázaly poskytovat si navzájem informace o modernizačních trendech v oblasti zbraňových systémů, které patřily jinak do kategorie utajovaných informací. Těmito dohodami Armáda SR nastavila mnoho otazníků kolem své důvěryhodnosti vzhledem k perspektivě předpokládaného vstupu do NATO. Mimo jiné tím byl zpochybněn její závazek slovenské vlády, že zmodernizuje výzbroj své armády v souladu s normami Severoatlantické aliance.
V roce 1995 Slováci souhlasili s působením ruské rozvědky na svém území. Začínalo být evidentní, že Rusko bude Slovensko využívat jako informační kanál k získávání zpráv o NATO. Kritika tohoto kroku ze strany Západu byla vyvažována ruskou podporou, což obě země ještě více sbližovalo. Stále více hrozilo, že se Rusko stane alternativou pro zajištění bezpečnosti Slovenska, pokud jej NATO odmítne přijmout.
Viktor Stěpanovič Černomyrdin (1938-2010) byl sovětský a ruský státník, předseda Rady ministrů Ruské federace, úřadující prezident Ruské federace, předseda vlády Ruské federace a ruský velvyslanec na Ukrajině
Slovensko začíná být vnímáno jako protizápadní stát
Rok 1996 byl vrcholem slovensko-ruské spolupráce. V únoru premiér Mečiar v rozhlasovém rozhovoru řekl, že vstup do NATO není žádnými závody o to, kdo tam bude první. Současně dodal, že Slovensko ani nechce, aby Rusko bylo vyloučeno z bezpečnostních struktur. Ruský velvyslanec na Slovensku Sergej Jastržembskij hodnotil průběh slovensko-ruských vztahů velmi pozitivně, oceňoval zejména jejich vysokou dynamiku. Mečiara dal jako příklad dalším evropským lídrům pro jeho postoj k rozšiřování NATO, podle nějž nebylo možné budovat evropskou bezpečnost na úkor Ruska. Zahrál i na klasickou strunu slovanské vzájemnosti, Slováci a Rusové si měli být blízcí pro svoje slovanství. Na Slovensku dle velvyslance nevládla tak jako jinde rusofobie, ale Slováci měli být „nakaženi“ příjemným rusofilstvím.
Zanedlouho pro rozhovoru premiéra Mečiara přicestoval na Slovensko nový ruský ministr zahraničí Jevgenij Primakov. Zahraniční pozorovatelé to vyhodnotili jako projev velkého zájmu Ruska o rozvoj vztahů se Slovenskem. Hlavní příčinou měly být ruské snahy o blokování rozšíření NATO.
V září roku 1996 stvrzovalo intenzivní vztahy Slovenské republiky s Ruskou federací dokonce již 120 mezivládních smluv a vypadalo to, že z obou zemí budou minimálně v ekonomické oblasti významní partneři. Na Slovensku začali snít o rusko-slovenském plynárenském podniku, díky němuž mělo Slovensko získat „monopol“ na tranzit ruských energetických surovin do západní Evropy. Dále slovenští politici chtěli, aby přes území Slovenska vedla jižní větev gigantického plynovodu Jamal-Evropa. A tady přišlo první varování, že i „láska“ Ruska ke Slovensku má své meze. Tehdejší šéf Gazpromu Rem Vjachirev totiž jasně prohlásil, že projekt plynovodu se samostatnou větví přes Slovensko vůbec nepočítá.
Intenzivní vztahy Slovenska s Ruskem podložené velmi agresivní rétorikou vyvolaly v USA a státech EU velké obavy. O Slovensku se začalo otevřeně mluvit jako o nejproblémovější zemi Visegrádské skupiny. Představitelé některých západních států i NATO některé slovenské dohody s Ruskem označily vysloveně za protizápadní.
Nejistota vládla i u představitelů sousedních států, kteří se obávali, že v případě politické izolace Slovenska by na jeho politické scéně mohly zvítězit síly nakloněné velmi úzké spolupráci s Ruskou federací ve vojenské i bezpečnostní oblasti.
Konec námluv Slovenska s Ruskem
Zlomovým pro slovensko-ruské vztahy se stal až rok 1998. Na Slovensku na podzim proběhly nové volby. Hnutie za demokratické Slovensko v nich sice zvítězilo, ale mělo nulový koaliční potenciál a Vladimír Mečiar musel odejít do opozice. Také v Rusku došlo ke změnám ve vládě a Viktor Černomyrdin byl odvolán z postu ruského premiéra. Ve svých funkcích tak skončili hlavní architekti slovensko-ruských vztahů. Nová slovenská vláda chtěla změnit pozici Slovenska na mezinárodní scéně, proto vztahům s Ruskem přisoudila menší důležitost a soustředila se na stabilizaci vnitropolitické situace. Následky autoritářské vlády Vladimíra Mečiara se jí podařilo odstranit až za čtyři roky a v roce 2002 na summitu NATO v Praze obdrželo Slovensko pozvánku do aliance.
ZDROJE:
Česká zkušenost s Ruskem je historicky víc negativní než ta slovenská. Proto se jim proruské směřování nepříčí, upozorňuje historik Junek
Martina Strnadová : Mečiarovo Slovensko: Integrace do NATO nebo spojenectví s Ruskem? Praha 2011. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.
Tunelovanie Devín banky sprevádzali krvavé zločiny: Vraždili a robili zverstvá, aby zahladili stopy.
Michal Adam: Formovanie euroatlantickej identity slovenskej zahraničnej politiky. Brno 2016. Masarykova univerzita. Magisterská diplomová práce.
