Článek
Píše se 31. říjen 1918. Zatímco se v ulicích Prahy ještě oslavuje čerstvě nabytá svoboda, Národní výbor, který v prvních dnech plnil roli prozatímní vlády, schvaluje jeden ze svých nejdůležitějších dokumentů. Vzniká Československá cukerní komise.
Nešlo o žádný byrokratický rozmar. Stát v tu chvíli přebíral kontrolu nad strategickým pokladem, který mu záviděl celý svět a který měl mladou republiku zachránit před bankrotem. Do čela tohoto „sladkého ministerstva“ se postavil statkář a vlivný politik agrární strany Jaroslav Rychtera. Jeho úkol byl jasný: zajistit, aby každý gram cukru posloužil zájmům nového státu.
Cukrová velmoc
Situace po roce 1918 byla pro Československo kritická, protože stát zdědil obrovský průmysl, ale neměl suroviny pro jeho provoz, jako byla bavlna či železná ruda. Aby tyto suroviny mohl nakoupit, nutně potřeboval velké množství nějaké „tvrdé“ měny, jako byl dolar či libra.
Okamžitě se začal hledat způsob, jak dostatečnou zásobu těchto měn získat. Řešením se stal cukr. Logika byla jednoduchá: Československo dostalo od zaniklého Rakousko-Uherska zajímavý „dárek“. Na jeho území bylo neuvěřitelných 176 cukrovarů či rafinerií, ve kterých se vyráběl cukr. To představovalo téměř 90 % veškeré kapacity již neexistující monarchie.
Velký počet zařízení k výrobě cukru by sám o sobě nestačil k tomu, aby se tato surovina stala naší bílou ropou. Neméně důležitý byl i fakt, že boje první světové války zničily většinu tradičních cukrových polí. V Evropě byla tím pádem obrovská poptávka po cukru. A naši politici se rozhodli, že to bude právě Československo, které se pokusí poptávku uspokojit.
Sladká měna, kterou chtěl každý
Fungovalo to hned od počátku. Všechny země byly ochotné za cukr platit tvrdou měnou nebo jinými hodnotnými surovinami. Pro náš stát to byla záchrana, protože československá koruna ještě neměla dostatečnou důvěru. V té době byl běžnou obchodní praktikou „výměnný obchod“. Směňovalo se zboží za zboží a my jsme mohli nabídnout surovinu, kterou chtěl každý. Cukr se stal pro Československo tím, čím je dnes pro některé státy ropa.
Státní pokladna díky prodeji cukru získala jen do konce roku 1921 pět miliard korun, což byla pro mladý stát astronomická částka. Až do roku 1924 tvořil vývoz cukru neuvěřitelných 12,6 % celkového exportu republiky. Pro představu: každá osmá koruna, kterou stát utržil v zahraničí, pocházela z cukrové řepy.
Cukr měl u nás takovou váhu, že se motiv cukrové řepy dokonce objevil mezi uměleckými návrhy na nové československé mince. Nakonec byl ovšem vybrán jiný návrh.
V republice byl cukr na příděl
Pohádkové zisky z exportu ale měly svou odvrácenou tvář. Politici moc dobře věděli, že jich dosáhnou jen tehdy, když záměrně omezí domácí spotřebu. Tuto „tvrdou ruku“ státu považovaly za nezbytnou téměř všechny tehdejší politické strany, protože v ní viděly jedinou možnou cestu ke stabilizaci poměrů.
Pro její realizaci ovšem nezvolily demokratický postup, kdy by občanům situaci vysvětlily a požádaly je o vlasteneckou oběť. Bály se, že by lidé po válečných útrapách další omezování odmítli. Místo toho jednoduše ponechaly v platnosti přídělový systém z dob válečného hospodářství. Občané tak mohli cukr kupovat jen na staré rakousko-uherské lístky zvané „cukřenky“, a to až do konce roku 1921.
Kdyby totiž stát trh uvolnil, lidé by dostupné zásoby v poválečném nedostatku rychle skoupili a Československo by přišlo o svůj nejdůležitější vývozní trumf. Cukr se stal obětí své vlastní atraktivity – byl příliš cenný na to, aby se mohl „jen tak“ sníst doma. Stát ho potřeboval pro vlastní prosperitu, proto si z vlastních občanů udělal de facto ekonomická rukojmí.
Dvě třetiny našeho cukru odplouvaly přes Hamburk
Při exportu cukru jsme byli velmi omezeni tím, že jsme neměli přístup k moři. Proto československá delegace na mírové konferenci v Paříži velmi bojovala o to, abychom získali pronájem a právo na část přístavu v Hamburku. Tím by republika získala bezcelní zónu, kde mohla odbavovat, skladovat a překládat zboží, jako by vlastnila přístup k moři.
Cukr se měl do Hamburku dopravovat po Labi, proto bylo nejprve nutné udělat z něj mezinárodní řeku s volnou plavbou. To se podařilo a brzy na to si Československo mohlo pronajmout svou vlastní část hamburského přístavu. Díky tomu putovaly takzvanou „labskou cestou“ dvě třetiny našeho cukru do celého světa.
Konkurence z tropů byla levnější
Ještě v roce 1925 viděli českoslovenští cukrovarníci budoucnost růžově. Cukr se dál masivně vyvážel a rafinérie chrlily další tisíce pytlů. Spokojená byla i vláda. Podařilo se stabilizovat novou měnu a financovat chod mladé republiky v jejích nejtěžších začátcích. Všichni se ale nechali omámit iluzí, že bílé sladidlo zajistí zemi dlouhodobé bohatství.
Jenže v roce 1926 se ukázalo, že to bylo chybné očekávání. Na světových trzích se objevila obrovská nabídka třtinového cukru, který byl mnohem levnější než ten řepný. Z pohledu dnešní doby je to obrovský paradox. Zatímco dnes si v Evropě za tuto potravinu často připlácíme jako za prémiové zboží, tehdy to byla ta nejlevnější možná varianta.
Konec snu. Kubánská cukrová třtina rostla levněji než česká řepa – za osm let zlikvidovala čtvrtinu našich cukrovarů.
Pěstitelé cukrové třtiny v Karibiku i Pacifiku zvyšovali svou produkci už během první světové války. Krok za krokem vyplňovali na trzích volné místo po tradičních evropských producentech řepného cukru. Osm let po válce už byla jejich nabídka tak obrovská, že se československý řepný cukr stal v zahraničí téměř neprodejným. Tropičtí pěstitelé měli totiž na své straně zásadní výhodu: cukrová třtina rostla téměř sama, bez nutnosti drahého hnojení a intenzivního obdělávání, které vyžadovala řepa v Evropě.
Ceny řepného cukru se na burzách začaly dramaticky hroutit. Československo, které bylo životně závislé na exportu dvou třetin své produkce, se ocitlo v pasti.
Hořký konec sladké éry
Následky byly drtivé. Zemědělci, kteří sázeli na řepu, najednou neměli komu prodávat. Vypukla tvrdá zemědělská krize. Pěstitelé se sice snažili narychlo začít pěstovat něco jiného, ale ceny ostatních plodin na tom nebyly o moc lépe. Stát se pokoušel o záchranné plány, ale proti levnému dovozu ze zámoří byla vláda naprosto bezmocná.
Statistiky mluví jasně: podíl cukru na našem vývozu se z původních 12,6 % propadl v polovině 30. let na ubohá 1,9 %.Mezi lety 1927 a 1935 byla čtvrtina všech našich cukrovarů definitivně uzavřena.
Naštěstí se ukázalo, že cukr nebyl jediným zbožím, které mohlo Československo světu nabídnout. Prázdné místo po pytlích s cukrem tak začaly v exportních vlacích plynule zaplňovat stroje, chemikálie nebo miliony bot od firmy Baťa. A zanedlouho prožíval okamžiky své největší celosvětové slávy i náš zbrojní průmysl.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
SKŘIVAN, Aleš: K charakteru, rozsahu a zaměření československého vývozu v meziválečném období. Acta Oeconomica Pragensia 2007, s. 367- 382.
ČAPKA, František: Státní řízené cukerní hospodářství v Československu v prvních poválečných letech (1918–1921). Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, řada společenských věd, roč. 28, 2014, č. 1, s. 52-60.
DRÁBEK Jakub - ŠVEJDOVÁ Jana: „Bílé zlato“ a prosperita meziválečného Československa. Listy cukrovarnické a řepařské 2017, č. 1, s. 31-33.
