Článek
Pokud byste se v létě roku 1948 procházeli ulicemi severočeského Žatce, možná byste narazili na bizarní podívanou. Skupinky mužů v československých uniformách se v místních hospodách bavily hlasitou směsicí angličtiny a hebrejštiny.
Tito muži nebyli obyčejní vojáci. Byli to budoucí piloti, tankisté a výsadkáři izraelského státu, který se právě těžce rodil v plamenech války na Blízkém východě proti okolním arabským státům.
Jejich neoficiální základnou byl hotel s příznačně dobovým názvem – Stalingrad. Právě zde se psala jedna z velmi zajímavých kapitol naší moderní historie: přísně utajovaná Akce DI (Důvěrné Izrael).
Stalinovy šachy: Československo bude zbrojnicí Izraele!
Proč se vlastně komunistické Československo stalo hlavní zbrojnicí a cvičištěm vznikajícího židovského státu? Rozkaz přišel přímo z Kremlu.
Sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin hrál velkou geopolitickou hru. Po stažení Velké Británie z Palestiny doufal, že vzniklé mocenské vakuum vyplní Sovětský svaz. Podporoval vznik samostatného Izraele, protože v něm viděl opěrný bod, přes který Moskva vyveze bolševickou revoluci až ke břehům Středozemního moře.
Soudruzi v Praze dostali jasný úkol: vyzbrojit a vycvičit Haganu – zárodek budoucí izraelské armády. Plán počítal s výcvikem téměř dvou tisíc specialistů. Ironií osudu k této masivní podpoře docházelo v době, kdy se Praha sama horečně připravovala na třetí světovou válku proti Západu.
Jicchak Sade (1890-1952), zakladatel elitních úderných jednotek Palmach a klíčový velitel izraelské obrany. I jeho muži v prvních liniích bojovali s puškami a kulomety dovezenými tajně z Československa.
Váleční veteráni cvičili budoucí izraelské vojáky
Celá operace byla zahalena nejpřísnějším tajemstvím. Pod krycím názvem Akce DI se rozběhla mašinérie, která neměla v tehdejším světě obdoby.
Na letištích v Českých Budějovicích, Hradci Králové, Olomouci a Chrudimi se cvičily desítky izraelských pilotů a pozemního personálu. Instruktorům v československých uniformách se pod rukama měnili mladí dobrovolníci v elitní letce.
Necvičilo se jen ve vzduchu. V Tankovém učilišti v Dědicích u Vyškova se izraelští vojáci učili ovládat různé druhy obrněnců. Ve Výsadkovém učilišti ve Stráži pod Ralskem cvičili budoucí výsadkáři seskoky hluboko do týlu nepřítele.
Pěchotu cvičil Hrdina Sovětského svazu
Zatímco v Budějovicích burácely motory letadel, v bahně vojenského výcvikového tábora Město Libavá se odehrával další zajímavý příběh.
Od srpna do listopadu 1948 se zde formovala, vyzbrojovala a cvičila celá brigáda židovských dobrovolníků. Tvořilo ji více než 1 300 osob – čs. občanů židovského původu i dobrovolníků z dalších zemí. Funkcionáři ÚV KSČ se snažili, aby se mezi ně dostalo co nejvíce komunistů.
Velitelem tohoto unikátního útvaru byl major Antonín Sochor, legendární Hrdina Sovětského svazu a nositel mnoha vyznamenání z bojů u Sokolova a na Dukle. Sochor, muž s neuvěřitelným charismatem a zkušenostmi z nejtvrdších bitev východní fronty, vštípil svým svěřencům disciplínu a odvahu, kterou brzy potřebovali v píscích Palestiny.
Major Antonín Sochor (1914-1950) na snímku z roku 1944 úplně vlevo, velel výcviku židovské brigády na Libavé. Krátce po skončení akce zahynul za podivných okolností při autonehodě, o které se dodnes spekuluje jako o atentátu.
Akční film ve vzduchu i na moři
Protože na dovoz zbraní do Palestiny platilo přísné embargo OSN, musela přeprava probíhat v utajení hodném špionážního románu.
Izraelská strana chtěla mít zbraně v Palestině co nejdříve, proto se pro jejich přepravu jako první používala letadla. Stroje se nakládaly na letišti v Žatci a po mezipřistání na Korsice (doplnění paliva) přelétaly na letiště Bejt Daras na jihu Palestiny, kde si zbraně přebírali Izraelci.
Později byl mezi Žatcem a Palestinou vybudován skutečný letecký most. Izraelci významně navýšili počet používaných letadel tím, že si potřebné stroje pronajaly od Československých aerolinií.
Letecký most ovšem zdaleka nestačil. Po nátlaku Moskvy začaly na jaře 1948 proudit zbraně přes Maďarsko do jugoslávských přístavů (sami Jugoslávci zprvu tranzit povolit nechtěli).
Jako první vyplula nákladní loď Nora. Její cesta připomínala akční film. Pro oklamání britských kontrol maskovaly skutečný náklad tuny cibule. Mimořádně horké chvíle posádka zažívala, když ji bouře zahnala do kyperského přístavu Larnaka, přímo do náruče britského válečného loďstva.
Dva dny se Nora se svým „výbušným“ nákladem houpala na vlnách bok po boku britských křižníků. „Vůně“ cibule byla naštěstí tak silná a přesvědčivá, že Brity ani nenapadlo prohledávat podpalubí.
Zbraně nakonec bezpečně dopluly do Izraele.
Přístav v Tel Avivu v roce 1948. Právě do něj směřovala loď Nora s nákladem československých zbraní maskovaných cibulí. Bez těchto dodávek by obrana města před arabskou invazí pravděpodobně zkolabovala.
Opilí Američané v Žatci
Největší prozrazení hrozilo celé akci paradoxně na území Československa. Letadla sice létala ze Žatce v přísném utajení, s falešným označením, ale jejich piloti byli většinou američtí dobrovolníci.
Díky nim téměř každý v Žatci věděl, co se děje na místním letišti. Američané totiž po večerech rádi vyráželi do místních hospod, kde to často přehnali s alkoholem a dostávali se do rvaček.
Zprávy o „opilých Američanech v komunistickém Žatci“ se brzy donesly až na americkou ambasádu v Praze. Diplomatický tlak USA byl nakonec tak silný, že komunističtí funkcionáři letecký most do Izraele zrušili.
Cynický byznys: 180 000 dolarů za jankovitého „Mezka“
Pomoc Izraeli nebyla z československé strany jen aktem solidarity, ale především tvrdým byznysem. Praha, které po únorovém převratu docházely devizy, vycítila příležitost. Protože Izraelci zbraně zoufale potřebovali k přežití, komunisté šroubovali ceny do závratných výšin.
Nejlépe to ilustruje příběh dodaných stíhaček Avia S-199. Těmto strojům se pro jejich záludné letové vlastnosti přezdívalo „Mezek“. Při startu byly špatně ovladatelné (obrovský kroutivý moment je stláčel k zemi) a pilotům se stávalo, že si kvůli špatné synchronizaci kulometů sami ustřelili vrtuli.
A cena za tento problematický stroj? Praha si účtovala neuvěřitelných 180 000 dolarů za kus. Pro srovnání – o pět let později se dalo za stejnou částku koupit hned několik moderních tryskových letadel.
Ještě více „solidarita“ komunistů vynikne při srovnání s cenou špičkového britského Spitfiru. Šedesát těchto strojů, o třídu lepších než „Mezek“, evidovala naše armáda jako nepotřebné. Izraelci si je mohli koupit za pouhých 23 000 dolarů.
Celkem komunistický režim vyinkasoval za dodávky zbraní do Izraele zhruba 22 milionů dolarů. O tom, že šlo hlavně o peníze, svědčí i fakt, že Praha chtěla původně dodávat zbraně i nepřátelům Izraele – Sýrii a Egyptu. Tento obchod zatrhla až Moskva.
Pád do nemilosti: Když se z přítele stane „sionista“
Stalinova sázka na Izrael nakonec nevyšla. Vláda v Tel Avivu dala na začátku roku 1949 jasně najevo, že se bude orientovat na demokratický Západ, nikoliv na Sovětský svaz.
Odveta Kremlu byla blesková a drsná. Z Izraele se v očích komunistické propagandy stal ze dne na den úhlavní nepřítel, „symbol sionismu v žoldu angloamerického imperialismu“.
Akce DI byla ze dne na den ukončena a dodávky zbraní zastaveny. Pomoc Izraeli, dříve státní úkol, se stala hrdelním zločinem.
Nejkrutěji na to doplatil generální tajemník KSČ Rudolf Slánský, který byl židovského původu. Od roku 1949 působili v Československu sovětští poradci, kteří připravovali velký politický proces s protižidovským zaměřením.
Slánský se jim hodil jako obětní beránek, protože seděl v komisi, která o dodávkách zbraní do Izraele rozhodovala. V roce 1952 byl v zinscenovaném monstrprocesu označen za agenta sionismu a popraven – paradoxně za pomoc Izraeli, kterou našim komunistům nařídila Moskva.
Účet za Stalinův omyl zaplatil životem. Rudolf Slánský (1901-1952) organizoval dodávky zbraní na přímý rozkaz Moskvy. Když Izrael otočil kormidlo na Západ, komunisté Slánského popravili jako „sionistického spiklenského agenta“
Memento: I malý stát může dokázat velké věci
Historici se shodují, že bez československých zbraní a bez specialistů vycvičených v Budějovicích, Vyškově či na Libavé, by Izrael svou první válku o nezávislost pravděpodobně nevyhrál.
Dokládají to i slova předsedy první izraelské vlády Ben Guriona:
„Zbrojní dohoda s Československem byla tou největší pomocí, jakou jsme tehdy dostali, a pochybuji, že bychom bez ní obstáli.“
O 76 let později se historie svým způsobem opakuje. Česká muniční iniciativa pro Ukrajinu ukazuje, že malá země uprostřed Evropy může i dnes sehrát klíčovou roli ve vojenské pomoci napadenému státu. Jen tentokrát je to naše vlastní iniciativa, nikoliv diktát „spřátelené“ velmoci.
Zdroje:
Jiří Bílek, Jaroslav Láník, Jan Šach: Československá armáda v prvním poválečném desetiletí : květen 1945 - květen 1955. Praha 2006.
Radek Folprecht: Mizerný mezek. Vyrostlo na něm tuzemské poválečné letectvo, zachránil Izrael
Teror na obou stranách, zbraně z ČSR. Stát Izrael se rodil v bolestech
Michal Burian: Průběh a podrobnosti čs. vojenské pomoci Izraeli na konci 40. let
Akce Hagana
Vojtěch Borek: Pomoc ze srdce Evropy: Jak vypadala československá podpora mladého Izraele.
Jaromír Vykoukal: Československo a jeho vojenská pomoc – 3/10 – letecký most. Kapitola třetí: Zbraně pro Izrael – celkový rámec realizace a něco o leteckém mostu z Čech do Izraele.
