Článek
V úterý 8. května 1945 v půl osmé večer se nad pražskou Bredovskou ulicí (dnes ulice Politických vězňů) rozezněla prudká střelba. Poručík v záloze Vladimír Prášil, velitel místní jednotky povstalců, právě dal povel k útoku na hlavní sídlo gestapa v Praze – neblaze proslulý Petschkův palác.
V době Pražského povstání byla tato budova nejen administrativním sídlem gestapa, ale také důležitým německým opevněným vojenským bodem. Teď se v něm ukrývalo několik stovek gestapáků, kteří se chtěli za každou cenu dostat do americké okupační zóny.
Proti nim stála Prášilova jednotka složená z civilistů v běžném oblečení. Vyzbrojeni byli jen lehce – pistolemi, puškami a několika ukořistěnými pancéřovými pěstmi. Vojenské řemeslo z nich ovládal jen Prášil, proto byl jejich velitelem.
Pražští povstalci v květnu 1945. Civilisté v běžném oblečení s vojenskými přilbami a ukořistěnými zbraněmi. Právě takoví muži útočili na Petschkův palác.
Bílý prapor jako pokus o záchranu žen a dětí
Poručík netušil, kolik Němců se uvnitř skrývá, proto nařídil budovu ostřelovat. K jeho obrovskému překvapení se po půl hodině v okně objevil bílý prapor. Z hlavního vchodu vzápětí vyšla nesourodá trojice: vojenský velitel Petschkova paláce - major wehrmachtu a dva důstojníci SS.
Major předstoupil před Prášila s prohlášením, které ho svou syrovostí překvapilo. Otevřeně přiznal, že on i jeho podřízení jsou si plně vědomi toho, že mohou být na místě bez milosti zastřeleni jako váleční zločinci. Přesto nabídl bezpodmínečnou kapitulaci celého objektu.
Chtěl tím zachránit asi 550 rodinných příslušníků personálu gestapa a německých úředníků, kteří v paláci hledali úkryt před rozlíceným davem v ulicích. Konečná dohoda zněla, že všichni muži vyjdou neozbrojeni ven z budovy, zatímco ženy a děti zůstanou shromážděny uvnitř paláce.
Vtom se objevila spojka od Prášilova velitele s rozkazem: německé parlamentáře má okamžitě přivézt na Hlavní poštu.
Gestapáky zachránila německá kapitulace
Na poště byly podmínky potvrzeny, ale s tím, že definitivní slovo bude mít vojenské velitelství Velké Prahy – krycí jméno „Bartoš“. To vedl generál Karel Kutlvašr, který se právě účastnil jednání o kapitulaci německých sil v sídle České národní rady v Praze.
Po jednání na poště se Prášil vracel s německými vyjednavači zpět do Petschkova paláce. Na cestě jej zastihla zpráva, že je má dovézt přímo ke generálu Kutlvašrovi, který se konečně vrátil na své velitelství. Poručík očekával, že povedou jednání přímo s generálem, ale místo toho se setkali jen s generálovým náčelníkem štábu.
Ten jim oznámil šokující zprávu: Němci podepsali kapitulaci už v 16:00 a od 18:00 platí příměří. Prášil si okamžitě uvědomil, že svým útokem na Petschkův palác porušil příměří, protože zpráva o jeho uzavření se k němu včas nedostala. Informace se v bojující Praze šířily pomalu.
Dále se Prášil dozvěděl, že vrchní velitel německých vojsk v protektorátu polní maršál Schörner vydal rozkaz, aby byla Praha srovnána se zemí a její obyvatelé vyvražděni. Vrchní velitel jednotek wehrmachtu v Praze generál Toussaint naštěstí tento rozkaz neuposlechl a zvolil vyjednávání s Českou národní radou. Během něj postavil německý generál velitele povstalců před těžkou volbu: buď nechat Němce odejít, nebo riskovat, že fanatické jednotky SS srovnají Prahu se zemí dřív, než dorazí Rudá armáda. Nakonec padlo rozhodnutí, že Němcům bude povolen odchod a tím se zachrání město a s ním i tisíce českých životů.
Díky dohodě o německé kapitulaci teď byly německé jednotky pod ochranou Mezinárodního červeného kříže a měl jim být umožněn volný odchod i s osobními zbraněmi na západ.
V noci Prášil viděl, kdo se mu vlastně vzdal
Jako voják musel Prášil rozkaz uposlechnout. Přestože mu gestapáci v Petschkově paláci nabídli bezpodmínečnou kapitulaci, rozkaz vojenského velitele povstání zněl jasně: gestapáci mohou z Prahy svobodně odejít.
Po jednání u generála Kutlvašra poručík doprovodil německé důstojníky zpět do paláce. Jednoho si „vypůjčil“, aby s ním mohl odjet na Pankrác, kde měl stále bojující jednotky SS uvědomit o uzavření německé kapitulace.
Na Pankráci ovšem zjistil, že se esesáci již stahují, proto pozdě v noci posledního německého parlamentáře vezl zpět do Petschkova paláce. Při této příležitosti měl možnost zjistit, že gestapáci byli po zuby ozbrojeni nejmodernějšími automatickými zbraněmi. Kdyby se rozhodli bojovat na život a na smrt, z Petschkova paláce by se stala jatka. Špatně vyzbrojení povstalci by budovu dobyli jen za cenu desítek vlastních mrtvých.
Zločinci pochodují slavící Prahou
Ráno 9. května, v den, kdy do Prahy přijížděly první sovětské tanky, se před Petschkovým palácem odehrála neuvěřitelná scéna. Před budovu nastoupila velká německá jednotka v plné zbroji, všichni v typických uniformách SS. Žádná pouta, žádné ruce nad hlavou.
Čekal na ně poručík Prášil se svými muži. Měli naprosto šílený úkol: chránit tyto válečné zločince před hněvem Pražanů. Doprovodit je měli přes celé město až na jeho okraj k Bílému Beránku ve Stodůlkách. Tady byla důležitá křižovatka, jeden z hlavních východů z Prahy směrem na západ, kde byly již od 5. května budovány mohutné barikády a zátarasy.
Pokus předat gestapáky Sovětům ztroskotal
Když bizarní průvod procházel centrem Prahy, narazil na Václavském náměstí na první sovětské tanky. Prášil se zoufale pokusil zastavit jednoho ze sovětských důstojníků na věži tanku a přesvědčit ho, aby gestapáky na místě zajal.
Sovětský maršál Ivan Koněv v otevřeném voze zdraví jásající Pražany. Zatímco ulice slavily, poručík Prášil jen o něco dříve marně bojoval s jazykovou bariérou, aby mohl sovětským vojákům předat kolonu po zuby ozbrojených gestapáků.
Zásah ale ztroskotal na banální překážce: jazykové bariéře. Prášil neuměl rusky a sovětský důstojník nechápal, co po něm chce. Navíc gestapáci v klidu pochodovali pod českou ozbrojenou ochranou, což Rusům nepřišlo podezřelé.
Proč je v tomto okamžiku nezatkl přímo Prášil? Byl to důstojník a ctil rozkazy. Ten poslední zněl jasně: vyvést členy gestapa z Prahy v bezpečí a se všemi zbraněmi. A Prášil ho splnil.
Konečná u Bílého Beránka
Celá tragikomedie vyvrcholila na křižovatce u Bílého Beránka. Právě tady probíhaly 6. května ty nejtvrdší boje, kdy na české barikády útočily tanky SS z Ruzyně. Situaci tehdy zachránilo až dělostřelectvo Ruské osvobozenecké armády pod velením generála Vlasova. Šlo o sovětské vojáky, kteří za války bojovali na straně Němců, ale v květnu 1945 se obrátili proti nim a významně pomohli povstalcům v Praze.
O tři dny později právě sem poručík Prášil přivedl kolonu po zuby ozbrojených Němců a nechal je v klidu odejít směrem na Plzeň. Místní lidé, mezi kterými byli i obránci nedávných barikád, jen nevěřícně zírali a nechápali, co se to právě před jejich očima odehrálo.
Záchrana Prahy se stala po roce 1948 zločinem
Dohoda o německé kapitulaci byla v jádru pragmatická – části německých jednotek umožnila ustoupit na západ výměnou za to, že v Praze přestanou bojovat. Pro povstalce pak znamenala řešení v situaci, kdy se Rudá armáda na pomoc Praze teprve blížila.
Už několik dní po válce dala sovětská vláda najevo, že signatáře dohody o německé kapitulaci považuje za osoby nepřátelské. Poslala československé vládě nótu, v které se uvádělo, že „nemohou požívati důvěry velitelství Rudé armády a rovněž i důvěry čs. vlády a nemohou stát v čele správy v Praze“.
Po převratu v roce 1948 udělala komunistická propaganda ze všech signatářů dohody zrádce, kteří údajně jednali za zády Sovětů a nechali uniknout válečné zločince. Velitelé povstání, kteří byli 8. května 1945 přímo v centru dění pod palbou, však sledovali pouze jednu věc: zastavit další krveprolití a zabránit zničení města.
Zdroje:
Pavel Žáček: Neznámé povstání Květen 1945 ve fondech Archivu bezpečnostních složek. SBORNÍK ARCHIVU BEZPEČNOSTNÍCH SLOŽEK 13/2015, s. 299-368.
Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa. Praha 2012.
Pavel Žáček: Vojenské velitelství Velké Prahy: „Vše pro vítězství“, Historie a vojenství, 2005, č. 2, s. 115-123.
Jindřich Marek: František Bürger - Krycí jméno Bartoš.
