Článek
Představte si, že je polovina 80. let a vy jdete po šedivé pražské ulici. Najednou se před vámi otevře výloha, která vypadá jako z jiného vesmíru. Za sklem nejsou jen obyčejné hračky nebo oblečení, ale barevné krabice s nápisy v angličtině, japonská elektronika a džíny, které mají ten správný střih. Nad vchodem svítí modrobílé logo podniku Tuzex.
Modrobílé logo Tuzexu – pro jedny symbol ponížení, pro druhé brána do lepšího světa.
Uvnitř vás do nosu okamžitě udeřila specifická vůně. Směs drahého parfému, čerstvě pražené cizokrajné kávy a něčeho nedefinovatelného, čemu se tehdy říkalo „vůně Západu“. Ale pozor, obyčejné koruny vám tady k ničemu nebudou. Pokud chcete nakoupit v tomto hájemství vyvolených, musíte mít v kapse bony. Víte vlastně, jak tato bizarní paralela k běžnému trhu vznikla a proč ji stát vůbec trpěl?
Devizový hlad: proč stát potřeboval vaše dolary
Historie Tuzexu, jehož název je zkratkou pro tuzemský export, se začala psát v červnu 1957. Oficiální verze zněla vznešeně: podnik měl sloužit diplomatům a cizincům, aby si u nás mohli nakoupit kvalitní zboží za své valuty. Skutečnost byla ale mnohem prozaičtější – socialistický stát zoufale potřeboval „tvrdou měnu“.
V Československu platil tzv. devizový monopol. To znamenalo, že pokud jste jakýmkoliv způsobem přišli k německým markám nebo americkým dolarům (nebo jiným měnám z kapitalistického Západu), museli jste je do 15 dnů odevzdat bance. Za ně pak stát na světových trzích nakupoval vše od kakaa a citrusů až po špičkové stroje a licence pro průmysl.
Za odevzdanou „tvrdou měnu“ stát svým občanům nabízel buď koruny v nevýhodném kurzu, nebo odběrní poukazy do Tuzexu – legendární bony.
Kdo byli ti „šťastní“ s bony v kapse?
Dostat se k bonům legální cestou nebylo pro běžného smrtelníka snadné. Nejčastěji je měli v peněženkách lidé, kteří pracovali v zahraničí – montéři na stavbách v Libyi či Iráku, řidiči kamionů nebo umělci, kterým Pragokoncert dovolil vystupovat v kapitalistické cizině.
Vznikala tak paradoxní situace. Lidé, jejichž příbuzní emigrovali na Západ, byli sice státem často šikanováni, ale díky balíčkům a valutám z ciziny požívali v oblasti konzumu výsad, o kterých se běžným dělníkům ani nesnilo. Tuzex se tak stal symbolem rozdělené společnosti na ty „vyvolené“ a ty ostatní.
Tuzexová poukázka – měna, která rozdělovala společnost na dvě kasty. Oficiálně 1 bon = 2 Kčs. Na černém trhu až trojnásobek.
„Nohy“ a „skupky“: Temné podsvětí veksláků
Pokud jste neměli strýčka v Mnichově nebo nestavěli přehradu v Africe, mohli jste bony získat pouze na černém trhu. Odhaduje se, že ve druhé polovině 80. let nakupovalo v Tuzexu přes 10 milionů lidí ročně, přestože oficiálních tuzexových účtů bylo jen kolem 100 tisíc. Kde tedy všichni ti lidé brali bony? Odpověď je prostá: od veksláků.
Tato svérázná subkultura měla svou přísnou hierarchii. Dole stáli tzv. „komáři“ nebo „nohy“, kteří postávali před prodejnami a s tichým šeptáním „bony, bony…“ oslovovali kolemjdoucí. Nad nimi bděly „skupky“, které své obchody řídily v klidu hotelových lobby a dohlížely na to, aby koloběh peněz fungoval.
Cena byla krutá. Zatímco oficiálně měl jeden bon hodnotu dvou korun, na černém trhu se prodával za pět až šest korun. Stát nad tím vším přivíral oči, protože systém „anonymní směny“ mu umožňoval odčerpávat valuty z černého trhu, aniž by se ptal na jejich původ.
Kult jménem „Rifle“
Co bylo v Tuzexu tím největším tahákem? Bezesporu džíny. V 70. letech ovládla regály italská značka Rifle. Její jméno u nás zlidovělo natolik, že se tak dodnes říká všem denimovým kalhotám bez ohledu na značku.
Ale nešlo jen o módu. Tuzex nabízel i auta bez nekonečných pořadníků v Mototechně. Chcete nový vůz hned? Stačilo složit bony. Ale levné to nebylo. Na jaře 1988 stála Škoda 105 L celkem 11 785 bonů, zatímco luxusní Renault 21 vyšel na 56 000 bonů. Pro srovnání: průměrná hrubá mzda tehdy byla 3 095 korun.
Zatímco na Škodu 105 L se v Mototechně čekalo roky, v Tuzexu byla hned. Pokud jste ovšem měli v kapse 12 000 bonů. Na západní vozy jako Renault 21 běžný občan nedosáhl ani ve snu.
Kupovaly se tu i japonské videorekordéry, švýcarská čokoláda nebo mýdla, která si hospodyňky dávaly do skříní k prádlu, aby ho provoněla. Pamětníci vzpomínají, že i prázdná plechovka od Coca-Coly nebo igelitka s logem Tuzexu se doma vystavovaly jako trofeje a důkaz společenského statusu.
Když byla prodavačka vysoce váženou osobou
V socialistickém Československu byla o místa v Tuzexu doslova rvačka. Zaměstnanci museli být kádrově prověřeni, ale odměna stála za to. Nešlo jen o plat, ale i o přístup k vysoce žádanému a nedostatkovému zboží, které zaměstnanci Tuzexu od ředitele až po prodavačky často rozkrádali a prodávali svým příbuzným.
Osobní vazby na jednotlivé prodavače a vedoucí prodejen patřily k důležitému „kapitálu“, která zvyšoval sociální postavení v tehdejší společnosti. Bývalý vekslák Michal Kliment na tu dobu vzpomíná: „Nějakej Zajíc byl tehdy šéf Tuzexu přes auta. U něj jsme ty bouráky kupovali. Pro nás to tehdy bylo za pár šupů. Měl jsem Porsche, Mercedes, ale nejraději jsem jezdil v bavoráku“.
Prodavačky v Tuzexu se díky své pozici řadily k tehdejším elitám – jejich „dobré slovo“ mohlo znamenat, že na vás pod pultem zbyl videopřehrávač nebo džíny ve vaší velikosti.
Začátek konce a hořký pád
Idylka postavená na nedostatku začala praskat koncem 80. let s příchodem přestavby. Stát najednou začal uvolňovat pravidla pro cestování a snížil cla na dovoz elektroniky. Proč by lidé přepláceli v Tuzexu, když si mohli počítač nebo video dovézt sami?
V lednu 1989 přišel pro zákazníky šok – kvůli změnám v kurzu koruny musel Tuzex plošně zdražit o neuvěřitelných 75 %. Lidé byli rozhořčení. V dobové anketě časopisu Dikobraz se 92 % respondentů vyjádřilo, že s existencí Tuzexu nesouhlasí, protože vytváří nerovnost.
Definitivní konec přišel po revoluci. S platností od 1. ledna 1992 byly bony zrušeny a v roce 1998 skončil celý podnik v likvidaci, protože v konkurenci volného trhu už neměl co nabídnout.
Zanechal Tuzex nějakou stopu v dnešku?
Možná vás to překvapí, ale Tuzex nebyl jen obchodem, ale i školou moderního byznysu. Zaměstnanci podniků zahraničního obchodu (PZO) byli jedni z mála, kteří před rokem 1989 uměli jazyky, znali západní trhy a měli kontakty.
Mnozí z nich se po revoluci dokázali v dravém kapitalismu 90. let bleskově zorientovat a stali se základem nové ekonomické elity. Tuzex tak sice zmizel z našich ulic, ale jeho odkaz – ať už v podobě nostalgie po „retro“ značkách, nebo v životopisech úspěšných podnikatelů – s námi zůstává dál.
A co vy? Máte ještě někde v šuplíku schovanou tu starou plechovku nebo prázdný flakon, který kdysi voněl jako celý širý svět?
Zdroje:
Adam Havlík: Místo jedněmi zbožňované, jinými zatracované Podnik zahraničního obchodu Tuzex a jeho působení v socialistickém Československu.
Tuzex.
Ivana Chmel Denčevová: Tuzex? Vlastně to byla státem provozovaná pračka špinavých peněz, odpovídá historik Havlík.
