Článek
Píše se rok 1966 a nad severovietnamským přístavem Haiphong v pravidelných intervalech skučí sirény, které varují před nálety amerických letadel. Zatímco českoslovenští experti dohlížejí na vykládku stovek nákladních vozů značek Tatra a Praha, v budově našeho zastupitelského úřadu probíhá tajné jednání. Zpravodajská služba generálního štábu československé armády zde zakládá rezidenturu s exotickým krycím jménem „Bambus“.
Formálně byla mise zaměřená na vědecko-technický výzkum trofejních zbraní. Ve skutečnosti sledovala úplně jiný cíl: špionáž čínských aktivit na území komunistického Vietnamu. Proč? Nápad na její založení totiž vyšel z Moskvy. Byla to součást širšího sovětského plánu, jak v komunistickém Vietnamu sledovat aktivity Číny. Naši komunisté byli vůči Moskvě mimořádně servilní, proto celou operaci vzali jako možnost se Moskvě zalíbit a spokojili se s rolí menšího užitečného hráče.
Do Číny se sovětští špioni neodvážili
Komunistická Čína byla v té době pro Sověty velkým problémem. Vztahy mezi Moskvou a Pekingem byly totiž na bodu mrazu, protože obě mocnosti bojovaly o to, kdo bude skutečným vůdcem komunistického světa.
Sověti zoufale potřebovali informace o plánech čínských komunistů, ale v roce 1966 rozpoutal čínský vůdce Mao Ce-tung tzv. kulturní revoluci. V zemi řádily Rudé gardy, které veřejně mučily a popravovaly údajné „reakcionáře“ a „buržoazní živly“. Během tohoto teroru zahynuly statisíce lidí. Vybudovat vlastní zpravodajskou síť v takové atmosféře Sověti nemohli. Případným místním spolupracovníkům by totiž okamžitě hrozila smrt.
Československo jako trojský kůň
Náhradní informační zdroj hledal Sovětský svaz v komunistickém Vietnamu, protože zde působily desetitisíce čínských vojáků a tisíce čínských vojenských pozorovatelů. Problém byl v tom, že vietnamští hostitelé k sovětské tajné policii KGB a sovětské rozvědce GRU přistupovali s extrémní nedůvěrou a drželi je v izolaci. Hanoj totiž v té době opatrně balancovala mezi oběma komunistickými obry. Vietnamci sice nutně potřebovali sovětské zbraně, ale zároveň se báli, že by se sovětské tajné služby pokusily ovládnout jejich vnitřní politiku. To by okamžitě vedlo k nepřátelství se sousední Čínou.
Kreml se proto pro získávání informací rozhodl využít svého věrného spojence: Československo, respektive československou rozvědku. Moskva spoléhala na to, že českoslovenští špioni, kteří se budou vydávat za obyčejné techniky a inženýry, pro ni budou fungovat jako „méně nápadné“ oči a uši v místech, kam Sověti nesměli.
Naši experti chtěli vyspělé americké technologie
Za naši ochotu poslat rozvědčíky do válkou zmítaného Vietnamu nám Moskva neslíbila vůbec nic. Prostě to byl jen další úkol z Moskvy, který jsme museli splnit. Přesto naši inženýři doufali, že se československým rozvědčíkům podaří ukořistit alespoň nějaké vyspělé americké technologie.
Největší zájem jsme měli o poznatky v oblasti elektroniky a naváděcích systémů. Bylo jasné, že tady je Západ o pořádný krok napřed. Naši experti počítali s tím, že se v rámci operace Bambus podaří prozkoumat alespoň několik sestřelených amerických letadel. Chtěli totiž vědět, jak americké stroje ruší zaměřovací signály našich raketových systémů S-75. Pokud by se to podařilo, mohli jsme ušetřit miliony za vlastní vývoj.
Jenže i kdyby se něco podařilo získat, poznatky by stejně putovaly do Moskvy, kde by je Sověti využili pro společné zbrojní plánování v rámci Varšavské smlouvy. Naši inženýři by dostali jen to, co by jim Moskva sama chtěla předat.
Průhledná zástěrka a nedůvěra Hanoje
Praha o zahájení mise „Bambus“ vietnamskou stranu oficiálně informovala. V zemi, kde vietnamská tajná policie sledovala každý krok cizinců, nebylo možné přítomnost špionů na ambasádě dlouhodobě tajit. Byla to doba vrcholící čínsko-sovětské roztržky, takže Vietnamci okamžitě pochopili, co nová československá rezidentura ve skutečnosti znamená. Přítomnost sovětské „loutky“ v zemi, která má sledovat čínský vliv, pro ně byla de facto nepřátelským aktem.
Naši rozvědčíci tak neměli od začátku šanci uspět ani v práci pro Moskvu, ani ve sbírání informací o amerických vojenských technologiích. Operovali totiž v prostředí, které se v ničem nelišilo od nepřátelského území. V roce 1966 se mise zmohla jen na sledování vietnamské politiky a pasivní vyhodnocování boje s Američany.
Sovětské metody nefungovaly
Když se pak v roce 1967 naše rozvědka pokusila vybudovat klasickou síť tajných informátorů, tvrdě narazila. Postupovala totiž podle sovětských metod, které by se daly nejlépe shrnout slovy „obrovskou nedůvěrou prostoupená špionáž v týlu nepřítele“. Navíc tajná policie vietnamských komunistů naše rozvědčíky sledovala na každém kroku stejně jako příslušníky sovětské rozvědky.
Běžní Vietnamci věděli, že při kontaktu s cizinci jim okamžitě hrozí zatčení, proto se ke všem zahraničním pracovníkům chovali velice odtažitě. Experti a diplomaté z celého východního bloku navíc podléhali přísné kontrole pohybu. Kombinace všech těchto faktorů vytvářela prostředí naprosto nevhodné pro špionáž – a naši agenti to denně pociťovali na vlastní kůži.
Vrcholem bizarnosti byl pak tehdejší československý vojenský přidělenec, který neuměl francouzsky ani rusky, takže u utajených jednání byl jen do počtu.
Neslavný konec
Výsledky naši rozvědčíků byly velmi slabé. V dochovaných dokumentech se neuvádí žádná cennější informace o čínských aktivitách, která by putovala do Moskvy. Za jediný měřitelný úspěch považovala Praha samotnou skutečnost, že se rezidentuře vůbec podařilo udržet činnost v nepřátelském prostředí. Odpovídá to pocitu našich špionů, kteří se ve Vietnamu cítili jako izolovaná buňka v „kleci spojenců“.
Vietnamci od nás sice dostávali štědrou pomoc v podobě munice a zbraní, ale naše lidi odmítali pustit byť jen na místa dopadu sestřelených amerických letadel.
Díky masivnímu využití lehkých slitin a plastů vážila útočná puška M-16 necelé tři kilogramy. Americký voják tak v džungli unesl mnohem více munice než protivník se sovětským kalašnikovem.
A trofejní zbraně? K opravdu zajímavým úlovkům se nakonec dostali jen sovětští rozvědčíci, kteří měli ve Vietnamu pro sběr amerických technologií čtyřicet lidí. Ti získali například celý kokpit nejmodernějšího amerického bombardéru F-111. Na naše agenty zbyly jen paběrky. Jejich největším „triumfem“ byl kus trupu americké rakety a čtyři kusy tehdy nových amerických pušek M-16. Ty navíc nezískali díky oficiální spolupráci, ale museli je v roce 1967 potupně „vyhandlovat“ díky neformálním vztahům s řadovými vietnamskými vojáky.
Mise Bambus tak nebyla úspěšnou špionážní operací, ale spíše tragikomickou sondou do paranoie socialistického bloku, kde největší úsilí padlo na vzájemné sledování spojenců.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
CRHÁK Ondřej: Postoj Československa k válce ve Vietnamu v kontextu politiky Sovětského svazu a ostatních zemí Východního bloku, 1956-1975. Praha 2025. Univerzita Karlova. Disertační práce.
CRHÁK, Ondřej. Postoj Československa k vývoji čínsko-sovětských vztahů v 50. a 60. letech 20. století. Praha 2017.
SCHWARZ, Michal a SRBA, Ondřej: Vietnam v éře západních velmocí. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2016.
FREY, Marc. Dějiny vietnamské války: tragédie v Asii a konec amerického snu. Praha 2003.
DUIKER, William J. Jan. Ho Či Min. Praha: BBart, 2003.
