Článek
Píše se duben 1931 a Praha má novou senzaci. Před soudem stanula Marie Moravcová, šestašedesátiletá hostinská z malostranského podniku U Tří housliček, které nikdo neřekl jinak než paní Márinka. Historické prameny ji popisují jako ženu dvou tváří. Pro své sousedy to byla solidní a vážená hostinská. Pro ostřílené detektivy z pražské „čtyřky“, tehdy nejobávanějšího pátracího oddělení hlavního města, byla nejrafinovanější sňatkovou podvodnicí své éry.
Dům U Tří housliček na Malé Straně. Za jeho zdmi provozovala paní Márinka svůj hostinec – a odtud také rozehrávala své pečlivě připravené podvody.
Na osamělá srdce dostávala tip
Márinka na své podvody nebyla sama. Jako její tipérka fungovala pětačtyřicetiletá Anna Hrubá. V Praze vyhledávala osamělé starší pány a nenápadně zjišťovala stav jejich konta. Teprve když měla jistotu, že vyhlédnutá oběť vlastní zajímavou finanční částku, vstoupila přes novinový inzerát na scénu sama Márinka.
Nekonalo se ale žádné žhavé svádění. Na Márince už byl její věk znát a mimo jiné byla zcela plešatá. Svůj nápadný nedostatek však rafinovaně ukrývala pod parukou a maskou solidní, movité hostinské, která vlastně žádné peníze nepotřebuje. Nehrála na fyzickou krásu, ale na to, co osamělí muži chtěli nejvíce, iluzi bezpečného a klidného domova pro zbytek života.
Zničené sny a prázdné kapsy
Dobový tisk o ní jízlivě referoval jako o „nevěstince“, která své oběti lapila do pavučiny lží. Nezastavila se před ničím a chladnokrevně okrádala důvěřivé muže o úspory. O nejvíce peněz přišel pan Zikmund, který se do Čech vrátil z americké emigrace. Vidina společné budoucnosti ho stála astronomických 170 000 korun. Za tuto částku by si tehdy mohl bez problémů postavit honosnou vilu.
Postarší kavalír z Břevnova doplatil na svou hrdost a touhu zapůsobit. Chtěl, aby ho jeho vyvolená ve společnosti náležitě reprezentovala, proto jí nakoupil šperky v hodnotě 91 000 korun. K tomu ještě přidal hotovost ve výši 20 000 korun. Márinka vše ochotně přijala s úsměvem a příslibem věrnosti a už se neukázala.
Tragédie čeledína a zástup dalších obětí
Tehdejší společností nejvíce otřásl případ pětašedesátiletého čeledína z Mělnicka. Tento muž dřel celý život rukama, aby si na stáří ušetřil 45 000 korun. Márince pod slibem sňatku svěřil do posledního haléře všechno. Nezískal dům ani manželku, zůstaly mu jen prázdné ruce, zničený život a hořkost ze zrady.
Na Márinčiny sliby se postupně chytali muži z nejrůznějších společenských vrstev, které spojovala jen naivita a touha po lásce. Tiskaře z Vyšehradu stála tahle iluze 12 000 korun, zatímco soukromník z Horní Krče se nechal napálit o šestadvacet tisíc. Márinka neměla slitování s nikým. Tvrdě pracující kovář ze Zbirohu jí odevzdal 40 000 korun a zbyly mu jen oči pro pláč.
Při pohledu na policejní spisy dodnes vyvolávají největší údiv částky, které tehdy představovaly obrovské celoživotní jmění. Vysloužilý důstojník nechal u falešné nevěsty bezmála 60 000 korun a sedmdesátiletý bývalý majitel továrny na papírové obaly zaplatil za vidinu společného stáří dokonce 118 000 korun.
Spirála dluhů
Proč to vlastně Márinka dělala? Dlouho se mohlo zdát, že šlo jen o hamižnost. Prameny však odhalují, že žila v permanentním finančním kolapsu. Byla pod obrovským tlakem věřitelů a čelila hrozbě naprostého společenského krachu.
Kriminální dráha, doložená od roku 1927, pro ni byla pravděpodobně způsobem, jak lepit obrovské díry v rozpočtu. Zisk z provozování hostince na úhradu jejího života zkrátka nestačil. Od tohoto roku začaly úřady její delikty systematicky mapovat. V době jejího zatčení čelila 54 žalobám a bylo proti ní vedeno neuvěřitelných 96 exekucí.
Kromě statisícových částek vylákaných ze starých pánů měla dalších 100 000 korun v nekrytých dluzích u soukromých osob. Pro srovnání šlo v tehdejší době o částku odpovídající ceně několika luxusních bytů. Novináři spočítali, že si Márinka na zhrzených nápadnících přišla na více než 1,5 milionu tehdejších korun. Pokud bychom tuto sumu přepočítali na dnešní kupní sílu, bavíme se o částce v řádech desítek milionů.
Prvorepubliková stokoruna z roku 1931 navržená malířem Maxem Švabinským. Zatímco paní Márinka zpronevěřovala statisíce, průměrný dělník bral v této době zhruba 15 korun denně.
Miliony pro sedmnáctiletého zajíčka
Logika by velela, že ukradené peníze použije na splacení dluhů. Nestalo se tak. Zatímco staří pánové platili za iluzi rodinného krbu, šestašedesátiletá hostinská vylákané jmění rozhazovala se svým milencem. Tím byl teprve sedmnáctiletý mladík, kterého si z peněz svých „ženichů“ štědře vydržovala. Věkový rozdíl mezi nimi byl neuvěřitelných 49 let.
Tento bizarní vztah fungoval jako černá díra na peníze. Okradení muži tak nechtěně financovali luxusní zábavu postarší dámy a dospívajícího muže, který musel všem svým vzhledem připomínat jejího vnuka. Márinka si díky jejich penězům dokázala udržet i auru zámožné partie, což jí pomáhalo lovit další a další oběti.
Tisk se obětem posmíval
Márinka unikala spravedlnosti téměř pět let. Jak to dokázala? Muži jí peníze často dávali v naivní víře, že investují do společného podniku nebo bydlení. Když zjistili pravdu, tak většinou přišel stud a společenské ponížení, že se nechali napálit „nevěstinkou v paruce“. Právě díky tomu mohla pokračovat v činnosti dlouhá léta, od roku 1927 až do roku 1931.
K finanční ztrátě přidával dobový tisk okradeným mužům ještě jednu ránu – veřejné zesměšnění. Například Národní listy nepsaly o okradených s lítostí, ale naopak „jízlivě sarkastickým inkoustem“. Podvedení muži v nich byli líčeni jako pošetilí starci, kteří se nechali napálit „holohlavou hostinskou“. Toto veřejné zesměšnění jen zmenšovalo jejich chuť v případu třeba jen svědčit.
Konečný pád na dno
Spravedlnost ale nakonec na dveře hospody „U Tří housliček“ přece jen zaklepala. Zemský trestní soud v Praze uznal Marii Moravcovou vinnou ve dvanácti prokázaných případech těžkého podvodu. Dostala trest dvou let těžkého žaláře. Její pomocnice Anna Hrubá vyvázla s deseti měsíci za mřížemi.
Rozsudek se může zdát s ohledem na milionovou škodu a zničené životy mírný, dobové právo ale mělo jiné mantinely. Pro Márinku, ženu v pokročilém věku zvyklou na luxus, znamenaly dva roky v drsných podmínkách tehdejšího kriminálu citelný pád na dno.
Příběh paní Márinky tak dodnes slouží jako fascinující sonda do odvrácené strany první republiky. Je ukázkou neuvěřitelné směsice kriminální dravosti, finančního zoufalství a patologické závislosti. Ona sama zůstává v české kriminalistice zapsána jako žena, která dokázala prodat iluzi domova, i když jí k tomu musela dopomoci falešná paruka a hromada lží.
Zdroje:
HRON Jakub: Kriminalita žen v Praze v letech 1918-1938. Praha 2022. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.
CASKA Jan: Kriminalita za první republiky (1918-1928). Praha 2023. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.
FRANCEK, Jindřich, Velké dějiny zemí Koruny české: Tematická řada: Zločinnost a bezpráví, Praha, 2011.
