Článek
Brzy odpoledne 15. března 1939 je Pražský hrad už několik hodin v rukou německé armády. Přesto se v kanceláři vedoucího Kanceláře prezidenta republiky horečně pracuje.
Ve velkém spěchu se tu třídí tajné dokumenty bývalého prezidenta Edvarda Beneše. Nervozita je obrovská – v sídle českých prezidentů se už zabydlují němečtí okupanti, z chodeb doléhá dunění jejich těžkých bot a kdykoli mohou vpadnout dovnitř.
Trojice mužů rychle prochází listinu za listinou. Nejcitlivější dokumenty – se jményBenešových důvěrných spolupracovníků a zpravodajských kontaktů – mizí z trezoru do provizorního úkrytu.
Zdá se, že se vše podařilo stihnout. Nikdo z mužů v místnosti ale netuší, že o obsahu trezoru už vědí právě ti, před kterými ho chtějí ochránit.
Nečekaný vpád okupantů
Nabízí se otázka: proč citlivé dokumenty nezmizely z Hradu už dříve – třeba hned po Benešově abdikaci v říjnu 1938? Dostupné prameny na to nedávají jasnou odpověď.
Jisté je, že ještě večer 14. března nikdo s přímou vojenskou okupací nepočítal. Zlom přišel kolem čtvrté hodiny ranní 15. března, kdy Hitler oznámil Háchovi, že německá vojska vstoupí na československé území v šest hodin ráno. Hácha o tom telefonicky informoval vládu v Praze – od toho okamžiku začal závod s časem.
Úředníci hradní správy neměli přesné instrukce, jak se mají zachovat, protože prezident Hácha byl stále na cestě z Berlína, kde pod nátlakem – za hrozby bombardování Prahy a po vlastním fyzickém kolapsu – nakonec podepsal prohlášení, v němž vložil osud českého národa do rukou Vůdce Německé říše.
Ledový klid doktora Popelky
Na Pražském hradě se příslušníci německé armády objevili krátce po desáté hodině. Jejich příjezd byl natolik nečekaný, že je na prvním nádvoří očekával jediný představitel hradní správy: zástupce vedoucího prezidentské kanceláře JUDr. August Adolf Popelka.
Popelka byl úředník staré školy, který si během studií ve Vídni dobře osvojil německou mentalitu a způsob myšlení. Jeho kolegové později vzpomínali, že se v oněch dnech snažil „myslet v duchu nepřítele“, aby dokázal předvídat kroky okupantů. Tato „vídeňská škola“ mu umožnila jednat s německými důstojníky věcně a zdvořile, bez emocí, které by v tu chvíli mohly vyvolat okamžitou katastrofu.
JUDr. August Adolf Popelka (na fotografii vpravo) s prezidentem Háchou v Lánech. Jako jediný představitel hradní správy čekal 15. března 1939 na příjezd německých vojsk. Jeho kolegové o něm říkali, že uměl „myslet v duchu nepřítele“.
S německou armádou postupovali i příslušníci gestapa a Sicherheitsdienstu, kteří odpoledne po celé republice rozjeli předem připravenou zatýkací akci s krycím názvem Aktion Gitter (Operace Mříže). Měli předem připravené seznamy lidí, které budou zatýkat. Němci neimprovizovali – přijeli s hotovým plánem.
Tajemství v Havelkově trezoru
Vedoucí prezidentské kanceláře Jiří Havelka dorazil na Hrad až po Němcích a okamžitě zamířil do své kanceláře. Věděl, co má v trezoru: část tajné korespondence z doby prezidenta Beneše. Lidé z Benešova nejbližšího okruhu byli ve smrtelném ohrožení – pokud by gestapo získalo jejich jména, hrozil jim trest smrti.
Havelka netušil, kolik času mu zbývá, než se hradní správa plně ocitne pod německou kontrolou. K třídění listin si pozval přítomného ministra Jaroslava Krejčího, protože materiály se týkaly i jeho. O chvíli později se k nim připojil Popelka.
Právě v této chvíli se odehrál onen horečný závod s časem popsaný v úvodu. Muži roztřídili obsah trezoru a kompromitující materiály odnesli do provizorního úkrytu.
V tu chvíli věřili, že situaci zachránili.
Němci nehledali. Oni věděli.
Krátce nato přišel šok. Do Havelkovy kanceláře vstoupili němečtí důstojníci. Neprocházeli místnost. Neotvírali skříně. Požádali o vydání konkrétních dokumentů z konkrétního trezoru – těch, které Havelka před chvílí odnesl do úkrytu.
Jak Havelka později popsal ve svých vzpomínkách, byl naprosto ochromen přesností, s jakou okupanti formulovali svůj požadavek. Přišli pouhé hodiny po svém příchodu na Hrad – a věděli o existenci i obsahu Benešovy korespondence dřív, než stačili Češi stopy po bývalém prezidentovi zamést.
Jiří Havelka (na fotografii uprostřed), vedoucí Kanceláře prezidenta republiky. V den okupace riskoval život, když se pokusil ukrýt Benešovy tajné dokumenty. Záhada, kdo jeho snahu prozradil Němcům, ho pronásledovala do konce života.
Bylo zřejmé, že někdo musel mluvit. Tentokrát Němci Havelkův pokus ukrýt dokumenty přešli bez trestu. Ten přišel až o dva a půl roku později.
Stíny zrady: Kdo mohl být „Jidášem"?
Pokud Němci věděli přesně, co v Havelkově trezoru hledat, museli mít informátora blízko samotného jádra hradní správy. Kdo byli hlavní podezřelí?
Na prvním místě to byl Lubor Moravec – Popelkův vlastní švagr. Byl členem fašistické organizace Vlajka a na svého švagra podával hlášení německým úřadům. Tvrdil, že mu Popelka prozradil detaily z Háchovy cesty do Berlína, a otevřeně mu vyčítal „málo loajální“ postoje vůči říši. Mohl to být právě on, kdo nacistům popsal obsah hradních trezorů?
Dalším adeptem na cejch zrádce byl Josef Vondráček, muž, o kterém se po válce prokázalo, že sloužil jako konfident gestapa. Vondráček byl ochoten vypovídat proti komukoli. O Popelkovi šířil zprávy, že byl údajně britským agentem nebo svobodným zednářem – tvrzení, která historici považují za nepodložená –, ale jeho ochota donášet okupantům byla nesporná.
Zda to byl Moravec, Vondráček, nebo někdo z nižšího hradního personálu, kdo nacistům ukázal cestu k Benešovým tajným spisům, dodnes nevíme. Faktem zůstává, že okupanti byli na převzetí Hradu připraveni s děsivou precizností.
Osudy mužů z onoho odpoledne
Jiří Havelka, muž, který 15. března riskoval život ukrýváním dokumentů, během protektorátu zastával ministerské posty ve vládě Rudolfa Berana i ve vládě generála Aloise Eliáše. Vůči okupantům uplatňoval zdržovací taktiku a udržoval kontakty s domácím i zahraničním odbojem.
V dubnu 1941 byl na pokyn státního tajemníka u říšského protektora Karl Hermanna Franka zbaven funkce vedoucího prezidentské kanceláře.
O pět měsíců později, 27. září 1941, v den jmenování Reinharda Heydricha zastupujícím říšským protektorem, byl Havelka zatčen. Z vězení byl propuštěn až po několika měsících díky intervenci prezidenta Háchy. Až do konce války byl jako vězeň gestapa internován v domácím vězení ve svém pražském bytě na Vinohradech pod ostrahou protektorátní policie.
Po válce stanul před Národním soudem – nikoli jako hrdina, ale jako obžalovaný z kolaborace. V roce 1947 byl všech obvinění zproštěn. Svobodu si však neužil dlouho – po únoru 1948 upadl u komunistů v nemilost, musel opustit Prahu a dožil v ústraní v Hostomicích, kde v roce 1964 zemřel.
Záhada „prozrazeného trezoru“ ho pronásledovala do konce života.
August Adolf Popelka, který v osudný 15. březen vítal německé důstojníky s ledovým klidem, Havelku v dubnu 1941 nahradil ve funkci vedoucího Kanceláře prezidenta protektorátu. Zůstal v ní až do května 1945. Po válce ho Mimořádný lidový soud ho v roce 1947 odsoudil za kolaboraci k pěti letům vězení. Z vězení byl propuštěn v květnu 1950, zemřel o rok později v nemocnici Motol.
Záhada bez odpovědi
Drama v prezidentské kanceláři z 15. března 1939 je málo známou kapitolou našich dějin. Ukazuje odvahu mužů, kteří se dokázali postavit ozbrojeným okupantům – byť jen tím, že se pokusili ukrýt několik listů papíru.
Jméno zrádce, který Němcům prozradil, kde přesně mají hledat části Benešovy korespondence, neznáme. Možná je ukryto v dosud neprobádaných dokumentech v některém z našich archivů. Možná se o to postaral sám zrádce – a pravdu se nikdy nedovíme.
Zdroje:
Martin Piják: JUDr. August Adolf Popelka, kancléř prezidenta Háchy. Praha 2022. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.
KVAČEK, Robert – TOMÁŠEK, Dušan. Causa Emil Hácha. Praha: Themis, 1995.
HAVELKA, Jiří – KVAČEK, Robert – TOMEŠ, Josef. Dvojí život. Vzpomínky protektorátního ministra. Praha: NLN a MÚA, 2015.
HAVELKA Jiří 1892–1964 – Biografický slovník českých zemí.
