Článek
V březnu 1973 se éterem československého rozhlasu rozlehla slova, která tam nikdy neměla zaznít: „Pánové, říkáte to moc pohřebně… Ten začátek trochu veselejší, ať není takovej umírající.“
Nebyl to záměr, jen technické selhání, které do světa pustilo slova režiséra přímého přenosu z volby staronového prezidenta Ludvíka Svobody.
Nikdo z posluchačů netušil, jak mrazivě přesná ta slova byla. V zákulisí komunistické strany už totiž zuřil nelítostný boj o prezidentské křeslo. Hlavním hráčem byl generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák.
Husáka vynesly na vrchol moci sovětské tanky
Husák se dostal k moci v dubnu 1969, necelý rok po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Nahradil Alexandra Dubčeka v čele komunistické strany a zahájil takzvanou normalizaci – návrat k tvrdému komunistickému režimu po uvolnění pražského jara.
Srpen 1968 změnil vše. Bez sovětské invaze by se pragmatik Husák k moci nikdy nedostal a Ludvík Svoboda by pravděpodobně zůstal symbolem naděje, nikoliv tragickou postavou závěru své kariéry.
Prezident Ludvík Svoboda byl v té době národním hrdinou. Bývalý armádní generál a velitel československých legií v SSSR získal obrovskou popularitu v srpnu 1968, kdy osobně odletěl do Moskvy vyjednávat propuštění zatčených reformních politiků. Právě jeho autorita pomohla legitimizovat nový normalizační režim.
Dvě tváře generálního tajemníka
Gustáv Husák byl mistrem politického divadla. Navenek se tvářil jako loajální Svobodův spolubojovník, ale v zákulisí už rozestavoval figury pro svůj vlastní triumf. Veřejně prohlašoval: „Jsme šťastní, že tam soudruh Svoboda je, a ať mu dá pánbůh zdraví sto let!“.
V soukromí však k prezidentovi pociťoval hluboký despekt a neštítil se jízlivých poznámek o jeho věku a senilitě.
Legendárním se stal jeho přípitek k Svobodovým 75. narozeninám, kde prezidentovi s mrazivou ironií vzkázal, že „zapírat skutečný věk je dovoleno jen ženám“ a naznačil, že by mu mohl závidět energii „i někdo mladší“. Byl to jasný vzkaz: vládce strany už nehodlá stát ve stínu starého generála.
Mezi oběma muži to jiskřilo i kvůli cenzuře. Když režim zakázal vydání Svobodových pamětí, prezident se rozzuřil: „Syčáci! Ani s posledním kočím by si nedovolili jednat tak jako se mnou!“. Husák však s ledovým klidem svalil vinu na „stranické rozhodnutí“.
Špehování a složky na soupeře
Husákova cesta k prezidentskému úřadu nebyla jen bojem proti Svobodovi, ale i proti vnitrostranickým rivalům. Aby si pojistil moc, neváhal využívat metod politického thrilleru:
- Odposlechy: Nechal sledovat telefony vedoucích straníků a po večerech osobně vyhodnocoval záznamy, aby věděl, co se v aparátu děje.
- Kompromitující materiály: Na své soupeře, jako byli Alois Indra nebo Antonín Kapek, si nechal vypracovat objemné složky mapující mimo jiné i jejich mimomanželské pletky.
Šachová partie o prezidentské křeslo
Zlom přišel v červnu 1972 během státní návštěvy indické premiérky Indiry Gándhíové. Přímo na recepci postihla Svobodu mozková příhoda.
Od té chvíle se Hrad proměnil v izolované sanatorium. Prezident trpěl poruchami komunikace, paměti a nedoslýchavostí, kterou musel řešit naslouchátky.
Okamžitě se naplno rozběhla mocenská hra o „trůn“, který se měl v brzké době uprázdnit. Druhý muž KSČ Vasil Biľak a jeho okruh lidí zpočátku prosazovali kandidaturu Husáka, ale s podmínkou, že se vzdá funkce generálního tajemníka ÚV KSČ.
Důležitou kartou v této hře byla i nacionální otázka. Pro Čechy bylo nepřijatelné, aby nejvyšší stranickou i státní funkci obsadili Slováci (Slovák Biľak měl zaujmout Husákovo místo v čele KSČ).
Proto Husák rozehrál riskantní hru. Bál se, že by případné spory o prezidentský stolec mohly rozvrátit vedení KSČ a tím ohrozit jeho pozici.
Gustáv Husák (1913-1991) – intelektuál, který strávil 50. léta v komunistickém kriminále, se v 70. letech vrátil jako neúprosný technolog moci.
Proto s pomocí soudruhů z Moskvy přemluvil vážně nemocného prezidenta, aby ve svém úřadu zůstal a kandidoval i v dalším období.
Získal tím čas, aby mohl u nejvyššího sovětského vůdce Leonida Brežněva získat podporu pro svou prezidentskou kandidaturu. Měl s ním několik soukromých rozhovorů a nakonec na počátku roku 1975 dosáhl svého – sovětský vůdce souhlasil s tím, že Husák může zastávat funkci generálního tajemníka i prezidenta.
Prezident jako rukojmí
Ludvík Svoboda byl podruhé prezidentem zvolen 22. března 1973. Jeho zdravotní stav byl v té době natolik vážný, že nebylo jisté, zda zvládne slavnostní akt ve Vladislavském sále.
Situace se vyhrotila v jarních měsících v roce 1974. Prezident podstoupil léčbu ve Státním sanatoriu, kde po aplikaci těžkých sedativ upadl do kómatu.
Lékaři konstatovali, že jeho choroba je neléčitelná a očekávali jeho brzkou smrt. Byly připraveny nekrology a šířila se i šuškanda o prezidentově utajované smrti, aby údajně mohly nerušeně proběhnout májové oslavy.
Rodina v zoufalství raději konzultovala stav s bylinkářkou Boženou Kamenickou. Ta pak pro prezidenta umíchala bylinný lektvar na čištění krve. Tím mu pro tuto chvíli zachránila život.
Po propuštění ze Státního sanatoria koncem června 1974 napsala prezidentova dcera Zoe Klusáková-Svobodová na otcovo přání abdikační list. Stranické špičky ho však odmítly přijmout.
Gustáv Husák argumentoval tím, že by Svobodova abdikace nebyla věrohodná: prezident měl tehdy problém rozpoznávat i blízké osoby, politická diskuse s ním byla vyloučena.
Podstatné však bylo to nevyřčené: ve vedení strany Husák ještě neměl připravenou půdu mezi soudruhy, aby mohl prezidentskou funkci sám převzít.
Husák si pozici připravoval celý rok
Více než rok, do května 1975, zastupovala nemocného prezidenta federální vláda, která vykonáváním funkce pověřila svého premiéra Lubomíra Štrougala.
Husák se nechával průběžně informovat o zdravotním stavu prezidenta a usilovně zpracovával ostatní členy užšího vedení komunistické strany. Nejvíce starostí mu dělali Biľak a Indra, kteří sami měli prezidentské ambice.
Sovětská ambasáda v Praze v té době hlásila do Moskvy, že stranické špičky chtějí za prezidenta Čecha a že se jim nelíbí spojení funkcí, ke které by došlo v případě Husáka.
Mnozí si ještě pamatovali, jakou moc to přineslo Antonínu Novotnému, který byl prezidentem i generálním tajemníkem ÚV KSČ v letech 1957-1968.
Lex Svoboda: Ústavní puč v rukavičkách
K rozuzlení situace došlo 16. května 1975 na zasedání předsednictva ÚV KSČ, faktického mocenského centra celého státu. Premiér Štrougal přečetl lékařskou zprávu, v které lékaři konstatovali, že prezident není schopen vykonávat svůj úřad ani řádně abdikovat.
Následně navrhl, aby se prezidentem stal Gustáv Husák – a předsednictvo jeho návrh přijalo (proti byl jen Antonín Kapek).
Oba si byli jistí, že tento plán projde, protože předtím prezidenta navštívili. Husák jeho zdravotní stav popsal ostatním členům předsednictva takto:
„Není schopen, aby sám podal rezignaci. Není možné o té věci s ním ani hovořit. On nemůže podepsat ani si přečíst dokument.“
Husák už měl připravený další postup. Chtěl doplnit článek 64 ústavního zákona. A tak vznikl ústavní zákon, později nazývaný Lex Svoboda.
Psalo se v něm, že pokud prezident nemůže vykonávat svůj úřad delší dobu než jeden rok, Federální shromáždění může zvolit nového prezidenta na další funkční období.
Nad tím, že porušuje právní zásadu zákazu retroaktivity (tedy zpětné platnosti zákona), si tehdy nikdo hlavu nelámal. Bylo to právně čisté, ale necitlivé řešení, které mělo jediný cíl – uvolnit cestu Husákovi.
Prezidentský slib zazněl ve slovenštině
Husák byl bez problémů zvolen prezidentem 29. května 1975. Poprvé v historii skládal československý prezident slib ve slovenštině.
Vladislavský sál Pražského hradu – místo, kde byl Svoboda v roce 1973 znovu zvolen prezidentem a kde o dva roky později složil slib jeho nástupce Husák.
Den poté navštívil sesazeného generála v nemocnici, aby mu nedůstojný odchod z funkce osladil. Předal mu čestný titul Hrdina Československé socialistické republiky s právem nosit Zlatou hvězdu.
Dále měla jméno již bývalého prezidenta nést 4. tanková divize a řada veřejných míst, například pražské nábřeží či Vysoká vojenská škola pozemního vojska ve Vyškově.
Jak poznamenal exilový časopis Listy, tato změna byla definitivním důkazem „Husákovy dravosti po moci a proradnosti“.
Epilog: Cena za absolutní moc
Nastala éra „podivné jednoty“. Husák dosáhl absolutní moci, ale cena byla vysoká – strach z odposlechů, intriky v předsednictvu a pocity české části veřejnosti, že Slováci definitivně ovládli stát.
Ludvík Svoboda dožil v ústraní své břevnovské vily a zemřel 20. září 1979 ve věku 83 let.
Gustáv Husák zůstal prezidentem až do prosince 1989, kdy ho události kolem sametové revoluce donutily k rezignaci. Funkce generálního tajemníka ÚV KSČ se vzdal už v roce 1987.
Jeho konec připomíná osud Ludvíka Svobody. V únoru 1989 Husák prodělal několikátou mozkovou příhodu. Udělalo se mu špatně, snažil se dostat k otevřenému oknu pro čerstvý vzduch, ale upadl. Našli ho až ráno.
Do úřadu se vrátil o tři měsíce později, ale už jen jako stín. Rezignoval na dění kolem sebe, uvědomoval si, že nemá sílu cokoli změnit.
Zemřel v roce 1991, jen krátce poté, co se jeho mocenský svět definitivně zhroutil.
Zdroje:
MICHAL MACHÁČEK: Jak se (ne)zbavit hlavy státu. Prezident Ludvík Svoboda v normalizačních zápasech o Pražský hrad.
Petr Zídek: Spiknutí proti prezidentovi? Obětí nebyl Zeman, ale Svoboda
Přetlačovaná o Hrad: Jak Gustáv Husák vystřídal Ludvíka Svobodu
Michal Macháček: Podivná jednota Gustáv Husák a mocenskopolitické zápasy v KSČ na příkladu prezidentské otázky (1969–1975). Soudobé dějiny 3-4/2015.
Tereza Horažďovská: Gustáva Husáka v roce 1989 paralyzovala mrtvice, řekl historik.
