Článek
Boj o moc mezi těmito dvěma rody měl skončit 28. září 995, kdy bylo dobyto slavníkovské hradiště Libice a povražděni všichni příslušníci rodu Slavníkovců, kteří se tam právě nacházeli. Velmi dlouho byla tato událost v naší historiografii vnímána jako poslední akt, kterým kníže Boleslav II. završil sjednocování českého státu pod nadvládou přemyslovského rodu.
Větší či menší pozornost krvavému dramatu z počátku naší státnosti věnovala řada našich historiků a archeologů.
Co je v případě vyvraždění Slavníkovců považováno za ověřená fakta a jaké otázky zůstávají nevyřešené?
První problém nastává už u otázky, koho vlastně útočníci 28. září 995 na Libici povraždili. Víme, že to byli příslušníci rodového klanu pražského biskupa Vojtěcha. Nikde v pramenech ovšem není uvedeno, jak oni sami sebe označovali. Jako Slavníkovce je označil otec našeho dějepisu František Palacký, který je prostě pojmenoval po otci biskupa Vojtěcha Slavníkovi.
Vyvraždění Slavníkovců na Libici bylo dlouho považováno za završení dlouhého procesu sjednocování českého státu. Dnes je spolehlivě prokázáno, že český stát vznikl už během velké mocenské expanze knížat Boleslava I. a Boleslava II., která začala před polovinou 10. století. Těm se postupně podařilo ovládnout území samotných Čech, severní Moravy, Slezska a Krakovska až k hranicím s Kyjevskou Rusí. Příjmy z dobytých území, zejména obchod s otroky, jim umožnily živit početnou družinu bojovníků, bez které by nebylo možné dobývat nová území. Pokud by Slavníkovci vládli jako suverénní knížata, bránila by jejich enkláva plynulému přísunu zboží na tržiště do Prahy. Jejich přítomnost na dvou nejdůležitějších hradech (Malín a Libice), které byly situovány na hlavních obchodních cestách do Slezska, na Moravu a do Malopolska, se proto dnes považuje za projev důvěry Boleslava I. vůči tomuto rodu. V roce 995 tak nedocházelo k definitivnímu sjednocení českého státu, protože ten už existoval. Probíhala jeho první závažnější krize, kterou vyvolala ztráta větší části území dobytých během mocenské expanze trvající do 80. let 10. století.
Teze o soupeření Slavníkovců a Přemyslovců jako dvou mocensky rovných knížecích rodů vznikla na konci 19. století v německé historiografické škole. Její stoupenci si do konce 10. století mimo jiné promítli situaci z konce 19. století, kdy spolu na území českých zemí soupeřili Němci a Češi. Hlavní oporou pro takovou myšlenkovou konstrukci jim byl v pramenech zmiňovaný fakt, že Slavníkovci měli být velmi úzce příbuzní s rodem saských Luidolfovců, z jejichž rodu pocházelo několik římských králů a císařů Svaté říše římské. Považovali tak Slavníkovce spíše za Němce, kteří se bránili expanzi Čechů – Přemyslovců.
Kdo a proč tedy zaútočil na Libici s cílem vyvraždit celý rod spojený příbuzensky s druhým pražským biskupem Vojtěchem?
S velkou pravděpodobností byl na počátku této tragické události spor práva církevního a českého zvykového (rodového) práva. Někdy na počátku roku 995 se biskup Vojtěch dostal do sporu s velmoži z rodu Vršovců. Vojtěch poskytl právo azylu v kostele v areálu pražského kláštera sv. Jiří nevěrné ženě z rodu Vršovců. Ta se měla dopustit cizoložství s jedním z Vojtěchových kleriků. Manžel oné nevěrnice a jeho příbuzní vtrhli do kláštera a dožadovali se jejího vydání, aby ji mohli zabít. Přesně tak totiž s nevěrnou ženou nakládalo české zvykové právo. Biskup Vojtěch odmítl ženu vydat, protože církevní právo azylu zřejmě považoval za nadřazené českému zvykovému právu. Dramatickou situaci částečně vyřešil jeden z Vojtěchových mužů, který úkryt nevěrné ženy prozradil. Její manžel jí odmítl setnout hlavu, tak to přímo před biskupem udělal jeho pacholek. Aby bylo učiněno spravedlnosti zadost dle českého zvykového práva musel ovšem zemřít i svůdce. Biskup svého muže odmítl Vršovcům vydat. To jejich předáky vedlo k prohlášení, že pomstu vykonají na jeho rodině (rodovém klanu), protože ho považují za člověka, který jim zabránil vykonat spravedlnost. Vojtěch si v tom dramatickém okamžiku zřejmě neuvědomil, že předmětem případného sporu nebude pouze on, ale celá jeho široká rodina do sedmého kolena z otcovi i matčiny strany. Vršovci si chtěli uchovat svou čest, proto postupovali přesně dle českého zvykového práva. Nedošlo k potrestání cizoložníka, za jeho čin nebylo vyplaceno ani odškodné, proto mohla nastoupit krevní msta. Ta dovolovala zabít nejen viníka, ale i jeho ženu a děti a uloupit veškerý jejich majetek. Navíc Vojtěch celou situaci ještě „opepřil“ tím, že na Vršovce uvrhl klatbu za znesvěcení kostela jako azylu. Vzápětí poté z obavy před krevní mstou uprchl z Prahy.
Nebylo to poprvé, co opustil svůj biskupský stolec. Od svého nástupu do úřadu pražského biskupa v roce 982 důsledně vystupoval proti všemu, co se neslučovalo s křesťanskou morálkou. Knížete Boleslava II. i velmože z předních rodů si nejvíce znepřátelil kritikou jejich povrchního přístupu ke křesťanství a obchodu s křesťanskými otroky. V roce 988 Vojtěch své úsilí o šíření křesťanství v českém státě vzdal a odešel do Říma, kde chtěl žít jako prostý mnich v jednom z benediktýnských klášterů. Neobsazený biskupský stolec byl špatnou vizitkou pro knížete Boleslava II. jako úspěšného vládce, proto na jeho pokyn přijelo v roce 992 za Vojtěchem do Říma poselstvo, které jej požádalo o návrat. Vojtěch jim vyhověl a vrátil se do Čech. A tím nevědomky spustil sled událostí, na jejichž konci byl vyvražděn celý jeho rod.
Krevní msty ze strany Vršovců se museli nejvíce obávat Vojtěchovi bratři se svými rodinami, kteří i po druhém Vojtěchově útěku v roce 995 zůstali v českém knížectví. Nebezpečí ze strany Vršovců si jistě všichni dobře uvědomovali. Kritická situace pro ně nastala, když v roce 995 povolal římský král Ota III. z rodu saských Luidolfingů na tažení proti pohanským Slovanům i pomocné oddíly z Čech. Do boje zřejmě v rámci přemyslovského vojska odtáhl i Slavníkovec Soběslav se svou družinou. Ostatní příslušníky svého rodového klanu chtěl před útokem Vršovců ochránit zárukou bezpečnosti pro hrad Libici, kterou si vyžádal od knížete Boleslava II. Přesto Vršovci na sídelní hrad Soběslava v noci z 27. na 28.září zaútočili a celý rod Slavníkovců vyvraždili. Proč si Vršovci troufli nerespektovat záruku bezpečnosti, kterou Slavníkovcům dal Boleslav II.? Využili totiž těžké zdravotní indispozice knížete Boleslava II., kterého v září 995 postihl záchvat mrtvice. Ten mu znemožnil na určitý čas vládnout a regulovat spory mezi jednotlivými rody.
Jaký byl další osud biskupa Vojtěcha?
Dobytá Libice v souladu se zvyklostmi krevní msty přešla do majetku Vršovců. Útokem nebyla nijak výrazně poničena a dál mohla plnit svou funkci. Biskupa Vojtěcha zastihla zpráva o tragickém konci jeho rodu v klášteře v Římě. Mohučský arcibiskup zřejmě pokládal za dostatečnou ochranu Vojtěcha jeho biskupský úřad, a proto jej v roce 996 požádal, aby se do Prahy vrátil a opět se ujal úřadu biskupa. Vojtěch si na papeži vyžádal slib, že tak nebude muset učinit, pokud si to Češi nebudou přát. Jejich odpověď byla zamítavá, protože kníže Boleslav II. v něm viděl člověka, který bude chtít pomstít své mrtvé bratry.
Pražský biskup Vojtěch svou životní pouť nakonec ukončil mučednickou smrtí na území pohanských Prusů 23. dubna v roce 997. Podle svědectví legend se někdy v roce 996 začal těšit na svou mučednickou smrt. Dohnaly ho k takovému uvažování a jednání výčitky svědomí, že nezvládal svůj biskupský úřad a že jeho jednání ve sporu s Vršovci způsobilo tragický konec celého jeho širšího příbuzenstva? Na území pohanských Prusů se během své misie prý choval velmi provokativně přímo v pohanském háji. I přesto mu byl nejprve nabízen pokojný odchod, aby mohl svou misijní činnost vykonávat někde jinde. Vojtěch odmítl, a proto byl násilně usmrcen.
Zdroje:
ANDREA LOUKOTOVÁ: Svatý Vojtěch. Tragický příběh člověka na prahu „nové“ Evropy. Svatý Vojtěch (muni.cz)
DUŠAN TŘEŠTÍK: Proč byli vyvražděni Slavníkovci? In: Vojtěch Vaněk – Jiří K. Kroupa (eds)., Slavníkovci v českých dějinách, Praha 2007, (Antiqua Cuthna 2, 2006).
DUŠAN TŘEŠTÍK: Kdo a proč vyvraždil Slavníkovce? Spor biskupa Vojtěcha s Vršovci a s českým státem, Dějiny a Současnost. 28, 2006, č.1
