Článek
Sobota 9. května 1942 měla být pro Karla Ebena jen dalším dnem v tísnivé atmosféře okupované Prahy. Netušil však, že v novém čísle českého týdeníku Arijský boj je krátká, anonymní noticka, která nad ním vynesla rozsudek smrti.
V rubrice Reflektor do pražských ulic se tehdy objevil text, ze kterého dodnes mrazí svou udavačskou věcností: „V Podskalské ulici č. 46 bydlí Žid, který občas chodí bez hvězdy a navštěvuje svou arijskou manželku v Modřanech, s níž jest rozveden.“
Pro gestapo to byl jasný signál. Stačilo vyrazit na uvedenou adresu. Karel Eben skončil v transportu a z vyhlazovacího tábora se už nevrátil. A nebyl zdaleka sám.
Antisemitský boj po česku
Arijský boj založil Jan Vladimír Břetenář, bývalý ruský legionář, který sympatizoval s fašismem. První novinářské zkušenosti sbíral v antisemitském časopise Štít národa, ale v roce 1940 se osamostatnil.
Vzorem mu byl útočný nacistický plátek Der Stürmer Julia Streichera. Břetenář vydal první číslo svého týdeníku 18. května 1940 a zaplnil jej texty o „židovských parazitech“ a „upírech“, doprovázenými vizuálně odpornými karikaturami. Neútočil však jen na Židy, ale i na takzvané „bílé židy“ – tedy Čechy, kteří odmítali perzekuci svých sousedů. Časopis je označoval za „škodnou, která nezasluhuje pardonu“, protože se neřídí národní pospolitostí.
„Voláme všechny opravdové Čechy do houfu k boji proti vnitřním nepřátelům, Židům a jejich spřežencům a žádáme všechny povolané činitele o podporu naší práce,“ hlásal úvodník prvního čísla. Skutečný rozmach brutality přišel o několik měsíců později.
Německý nacistický časopis Der Stürmer plný antisemitských karikatur sloužil jako přímý vzor pro vznik českého týdeníku Arijský boj.
Odsouzený podvodník přebírá kormidlo
V prosinci 1940 Břetenáře zatklo gestapo pro vyděračství. Týdeník krátce vedla jeho dcera, ale v roce 1941 se do čela redakce probojoval Rudolf Novák – bývalý armádní kapitán a odsouzený podvodník, který v novinách vycítil životní příležitost. Zajímal ho vliv, ale především peníze.
Pod jeho vedením se Arijský boj změnil v bulvárního predátora. Sám Novák pod pseudonymem Jiří Argus psal smyšlené skandální „reportáže“ o sexuálním životě Alice Masarykové či Edvarda Beneše. Když pak bylo na podzim 1941 Židům nařízeno, že musí nosit žlutou hvězdu, redakce se s neskrývanou radostí posmívala, že ulice „rozkvetly židovskými slunečnicemi“.
Zatímco jiné české listy během války zanikaly kvůli nedostatku papíru, Arijský boj nezadržitelně rostl. Náklad postupně vystřelil z původních pár tisíc až na 21 300 výtisků v roce 1944. To je zhruba tolik lidí, kolik dnes zaplní stadion Sparty na Letné.
Reflektor, který zabíjel
Nejdůležitějším zdrojem informací pro redakci se staly anonymní udavačské dopisy od běžných lidí. Chodilo jich až šedesát za jediný den. Redaktoři totiž svým čtenářům výslovně slibovali, že redakční tajemství je svaté a jména informátorů nikdy neprozradí. Díky informacím od čtenářů probíhalo v nejděsivějších rubrikách týdeníku veřejné lynčování.
První z nich bylo Kukátko, zavedené 15. března 1941, které přinášelo udání z různých měst a vesnic po celém Protektorátu. O dva měsíce později přibyl Reflektor do pražských ulic, zaměřený speciálně na hlavní město. Postupem času redakce zavedla pravidelnou, často až dvoustránkovou rubriku Ze všech krajů Čech a Moravy.
Udavačská síť pokryla celé území Protektorátu. Redakce dokonce hledala mezi svými čtenáři dopisovatele, kteří by se ujali protižidovských akcí v místě bydliště a informovali ji o místním dění. Zprávy chodily i telefonicky. V jedné z nich si informátor stěžoval, že v kině Zvon v Košířích „mají velký zasklený obraz Žida Eddie Kantora, vyvěšený v halle!“
Stránky týdeníku začaly plnit udání v plném znění, včetně jmen a adres. Záminkou mohlo být cokoliv, dokonce i otištění fotografie, na které si Čech na ulici třese rukou se Židem. Pokud někdo našel své jméno v těchto rubrikách, znamenalo to často rozsudek smrti. Doplatil na to například komunistický dramatik František Spitzer. Krátce po mediálních útocích si pro něj přijelo gestapo a poslalo ho do koncentračního tábora Mauthausen, kde v roce 1945 zahynul.
Zaplať, nebo tě pošleme do plynu
Udavačské dopisy nesloužily jen jako cenný zdroj informací pro gestapo. Rudolf Novák si z nich vybudoval obrovský archiv kompromitujících materiálů, který využíval k vyděračství. Ze strachu si udělal výnosný artikl.
V tomto způsobu „práce“ nebyl šéfredaktor žádným nováčkem. Už ve 30. letech si v koncernu Tempo získal pověst „revolverového žurnalisty“, který bral úplatky za to, že o někom nezveřejní nepříjemné zprávy. V Arijském boji dovedl Novák své metody k brutální dokonalosti.
Své oběti nutil platit astronomické částky za to, že kompromitující materiály neotiskne. Maskoval to jako poplatky za „inzerci“. Příkladem je Emil Žahauer, který redakci vyplatil neuvěřitelných 12 000 korun - zhruba tolik, kolik tehdy dělník vydělal za půl roku – za Novákovo mlčení o jeho židovské manželce. Inzerát pak v novinách samozřejmě nikdy nevyšel.
Uštvané herecké hvězdy
Snadným a velmi viditelným cílem fašistického listu se staly dobové celebrity. Doslova peklo prožíval herec a operetní hvězda Jára Pospíšil, kterého kvůli židovské matce redakce pronásledovala i v době, kdy už nesměl vystupovat a byl uvězněn v internačním táboře.
Oldřich Nový s manželkou Lízou v roce 1937. Tlaku fašistického tisku na rozvod herec nikdy neustoupil, oba nakonec skončili v koncentračním táboře.
Ještě známější je brutální kampaň proti filmovému milovníkovi Oldřichu Novému. Jeho „proviněním“ byla manželka Líza, která měla židovský původ. Fašistický tisk na herce tvrdě útočil už od roku 1939 s tím, že Nového divadlo je prolezlé Židy. V roce 1943 mu redakce Arijského boje vzkázala, ať „Židovku vyhodí z divadla i z vily“. Oldřich Nový se však se svou milovanou ženou rozvést odmítl. Nakonec skončili v koncentračním táboře oba. Na rozdíl od mnoha jiných obětí Arijského boje měli Nový i jeho manželka štěstí – válku přežili.
Hysterický konec
S blížícím se koncem války se v Novákových textech stále více objevovala hysterie. Ještě v březnu 1945 vyzýval k boji do „konečného vítězství“ a útočil na všechny, kteří se snažili svou kolaboraci utlumit.
Poslední číslo Arijského boje vyšlo symbolicky 5. května 1945, v den vypuknutí Pražského povstání. Novák se v něm ještě pokusil svou vinu svalit na emigraci v Londýně. Doslova napsal: „Emigrace nás osočuje, že jsme spolupracovali s Němci. Ano, spolupracovali a dosud spolupracujeme. Zachraňovali jsme českou krev, kterou páni emigranti chtěli prolévat ve prospěch Židů.“
Byla to ale absurdní lež, které už nikdo neuvěřil. Poválečný Národní soud později Nováka označil za nejhorší zjev novinářského stavu a odsoudil ho k trestu smrti provazem. Jeho chabá obhajoba, že ostré psaní byla z jeho strany jen maskovací „švejkovina“, u soudců neobstála.
Zbytečná žádost o milost
Novák po odsouzení využil svého práva a podal žádost o milost. Rozhodnout měl poválečný ministr spravedlnosti. Tím byl Prokop Drtina, na jehož sestru Olgu Löwenbachovou Novák za války na stránkách Arijského boje brutálně útočil. Skončilo to jejím zatčením a vězněním v koncentračním táboře Ravensbrück.
Těžko říct, co se Novákovi honilo hlavou, když svůj dopis ministrovi psal. Ovšem Drtina nepřemýšlel ani vteřinu a milost zamítl. Rudolf Novák byl 26. března 1947, pouhých několik hodin po vynesení rozsudku, popraven oběšením.
Zdroje:
Tadeáš Hlavinka: Proti Židům pravdou a činy! Příběh antisemitského týdeníku Arijský boj. PAMĚŤ A DĚJINY 2024/01, s. 93-105.
Anna Matějková: Antisemitské stereotypy a časopis Arijský boj. Praha 2015. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.
Jana Jedličková: Zobrazování Židů v protektorátních časopisech Arijský boj, Přítomnost, Roj. Brno 2008. Masarykova univerzita. Diplomová práce.
Pavel Suk: Antisemitismus ve vybraných protektorátních periodikách. Praha 2010. Univerzita Karlova. Rigorózní práce.
