Článek
„České šlechty není, její vlastní vinou jí není… nemá dostatku českého národního vědomí, typu a rázu…“ Tato slova napsal do svého pamfletu Česká šlechta (1918) český spisovatel a novinář Josef Holeček. Cílem jeho spisku bylo vyřídit si účty se šlechtou jednou provždy. Vytýkal jí zejména to, že nikdy nebyla národní, že byla vždy germanofilská, protinárodní a protilidová.
Existovala vůbec nějaká česká šlechta?
Většina Čechů uvede jako domácí český šlechtický rod pravděpodobně Rožmberky, jejichž poslední mužský potomek Petr Vok zemřel v roce 1611. Stejný osud potkal v následujících třech desetiletích i další české významné rody: Švamberky, Pernštejny, Trčky, pány z Hradce a Smiřické. Mnohé šlechtické rody vnímané jako české musely z českých zemí odejít, pokud se v českém stavovském povstání zapojily do bojů proti císaři. Po porážce povstání v listopadu roku 1620 byl majetek takových rodů konfiskován a jejich příslušníci odcházeli z náboženských důvodů do nucené emigrace. Do českých zemí začaly postupně přicházet šlechtické rody ze zahraničí. Český jazyk neovládaly, dorozumívaly se „angličtinou šlechty,“ což byla francouzština a problémy jim nedělala ani němčina, která byla v habsburské monarchii postupně zaváděna jako úřední jazyk.
Petr Vok z Rožmberka
Šlechta jako společenská vrstva
Šlechta v podunajské monarchii netvořila jednotnou skupinu, ale byla velmi přísně diferenciovaná. Její elitou byli aristokraté - příslušníci starobylých šlechtických rodů. Byly to šlechtické rody s tituly knížat, hrabat a svobodných pánů. Nejdůležitějším a prakticky jediným kritériem pro přijetí do této elitní kasty byl bezchybný původ se čtyřiašedesáti, dvaatřiceti či v nejhorším případě jen šestnácti ve šlechtickém stavu narozenými předky. Pouze jedincům z těchto rodů byly vyhrazeny nejvyšší dvorské hodnosti, oni zastávali vyšší dědičné zemské úřady. Díky starobylosti byli spřízněni s přední evropskou aristokracií, nedotýkaly se jich národnostní spory a byli zcela oddáni císařskému dvoru. Aristokraté tvořili tzv. první společnost, privilegovanou společenskou vrstvu, která byla ostře izolována od níže postavené šlechty i od ostatního obyvatelstva. Zbytek rakouské šlechtické obce tvořil tzv. druhou společnost. Hlavním kritériem pro přijetí do ní byla držba venkovského panství či statku a životní styl vycházející ze života staré pozemkové aristokracie. Na spodní příčky druhé společnosti patřila nobilita (nová šlechta). Nejčastěji to byli jedinci, kteří šlechtický titul získali díky zásluhám, které prokázali při výkonu svých profesí. Nejpočetněji byli v nobilitě zastoupeni důstojníci, kteří po třiceti či čtyřiceti letech služby získávali prosté šlechtictví.
Vývoj šlechtické titulatury byl v habsburské monarchii dlouhý a složitý. V 2. polovině 19. století vykrystalizovala do pěti stupňů. Kníže, hrabě a baron tvořili šlechtu vyšší, rytíř a prostý šlechtic byli zařazeni do šlechty nižší.
Vlastenectví šlechty
Příslušníci šlechtických rodů byli v první řadě věrní panovníkovi (dynastii) a potom zemi (půdě). Od půdy se odvíjel i jejich zemský nacionalismus, protože se cítili doma tam, kde žili a kde vlastnili pozemky. Za českého vlastence se tak mohl považovat i šlechtic, který česky neuměl, ale měl v zemích Koruny české statky.
V době národního obrození se v měšťanské společnosti zrodil nacionalismus jazykový. Za českého vlastence byli v této společenské vrstvě považováni jen lidé, kteří mluvili česky. Šlechtě zůstalo toto chápání vlastenectví cizí a to ji začalo vzdalovat od nešlechtických vrstev. Přesto se právě česká zemská šlechta v 19. století významně zapojila do akcí prvních českých obrozenců. Bez finanční podpory šlechtických rodů jako byly například Kounicové, Clam-Martinicové, Chotkové, Černínové, Nosticové nebo Kolowrat-Krakovští, by světlo světa pravděpodobně nespatřilo Národní muzeum, Královská česká společnost nauk, Palackého Dějiny, Matice česká nebo Jungmanův Slovník.
První pokus o zrušení šlechty v habsburské monarchii
Šlechtictví nebylo žádnou duševní hodnotou, ale právním stavem. Poprvé se v Rakousku začalo o zrušení šlechty uvažovat během revolučních událostí v letech 1848-1849. Liberální společnost té doby chápala, že je někdo oceněn za zásluhy řádem nebo titulem, ale nebylo jí jasné, proč by to ocenění mělo být dědičné. Na zasedání nově ustaveného říšského sněmu se dokonce o zrušení šlechty hlasovalo a návrh neprošel většinou jediného hlasu. I kdyby návrh prošel, tak by zřejmě k faktickému zrušení šlechty nedošlo, protože 2. prosince 1848 nastoupil na trůn v habsburské monarchii nový císař František Josef I. Ten říšský sněm rozpustil a odvolal většinu ústupků, které si na vládnoucím rodu vynutila revoluce. Císař a jeho rádcové si moc dobře uvědomovali, jakou oporu ve šlechtě a zejména pak v aristokracii mají.
Bouřlivé události z let 1848-1849 v habsburské monarchii vztah panovníka s aristokracií ještě upevnily, protože ta v něm začala vidět jediného obhájce svých privilegií. Sám císař posiloval šlechtu jako společenskou vrstvu tím, že začal šlechtický titul udělovat jako odměnu za různé zásluhy. Zpočátku získávali šlechtický titul zejména průmyslníci jako ocenění za jejich zásluhy za rozvoj průmyslu. Ve 2. polovině 19. století byla v kurzu zejména dobročinnost. Šlechtictví a s ním spojená vysoká společenská prestiž bylo odměnou pro lidi, kteří finančně podporovali budování nemocnic, kulturu, školství a podobně. Neexistovalo ministerstvo práce a sociálních věcí, a stát tak pomocí soukromých peněz řešil sociální problematiku.
Nárok na šlechtický titul dávalo i držení určitých řádů. Například v roce 1881 císař František Josef I. za zásluhy při budování Národního divadla vyznamenal řádem Železné koruny II. třídy předního českého politika Františka Ladislava Riegera. Držba tohoto řádu mu dávala nárok na šlechtický titul svobodného pána (barona). Podmínkou bylo, že o něj Rieger musí požádat. Bylo to v době, kdy probíhaly velké národnostní spory mezi Čechy a Němci a případná žádost o povýšení do šlechtického stavu by byla Riegrovými politickými soupeři vnímána jako kolaborace s vídeňskou vládou. Rieger si možné problémy spojené s přijetím šlechtického titulu moc dobře uvědomoval, proto jej přijal až v roce 1897, kdy už nebyl politicky aktivní.
Postavení aristokratů na počátku 20. století
Na počátku 20. století byla stará rodová aristokracie vytlačena ze svých společenských pozic jedinci z řad nové šlechty nebo neurozených skupin obyvatelstva. Tito lidé v té době kontrolovali všechny významné úřady říše, k jejichž výkonu bylo nutné absolvovat dlouholeté odborné studium a po něm mnoho desetiletí odborné práce. Až do pádu monarchie pro ně ovšem zůstaly uzavřené úřady, které byly bezprostředně spojeny s panovnickým dvorem. Zastávat je mohli pouze osoby, které se mohli prokázat nejméně šestnácti šlechtickými předky. Dvorské úřady spojené s reálným vlivem a mocí byly v habsburské monarchii na počátku 20. století pouze čtyři (nejvyšší hofmistr, nejvyšší dvorský maršálek, nejvyšší komoří a nejvyšší štolba). Byly obsazovány výlučně šlechtici z řad aristokracie, která si tak až do zániku monarchie udržela velký politický vliv.
Vztah aristokracie k císaři těsně před vypuknutím I. světové války dobře charakterizuje historka tradovaná o Leopoldu hraběti Berchtoldovi. Ten v letech 1912-1915 zastával post rakousko-uherského ministra zahraničí. Během pobytu v Karlových Varech se jej jeden vysoce postavený francouzský státní úředník otázal, k jaké národnosti se počítá: německé, rakouské nebo snad české? Hrabě krátce zaváhal a potom odpověděl, že se cítí být Vídeňanem. Francouz se s touto odpovědí nespokojil a v další otázce se hraběte zeptal, na kterou stranu by se přiklonil v případě národnostního konfliktu. Tentokrát následovala odpověď okamžitě: na stranu císaře.
Leopold hrabě Berchtold z a na Uherčicích, Vratěníně a Polici (1863-1942), rakusko-uherský politik, diplomat a státník.
Masaryk deklaroval zrušení šlechty před vznikem Československa
Masarykův zahraniční odboj během první světové války, který měl vyvrcholit zřízením samostatného státu Čechů a Slováků, chápala aristokracie jako zradu na císaři a habsburské monarchii. Masaryk si to moc dobře uvědomoval, proto chtěl, aby byla v nové státě šlechta jako společenská vrstva aspoň formálně zrušena. Bylo to jasně deklarováno ve Washingtonské deklaraci (publikována 19. října 1918), kde bylo uvedeno, že v samostatném Československu dojde k „vyvlastnění velkostatků pro domácí kolonizaci a k zrušení šlechtických výsad.“ Nově vzniklý stát měl být republikou v čele s prezidentem (po vzoru USA) a v občanské společnosti neměla šlechta jako sociálně-politická vrstva hrát žádnou významnější roli. Tento záměr odrážel i radikální náladu většiny tehdejší české společnosti, která na šlechtu pohlížela jako na cizorodý, odnárodněný (německý) prvek.
Vládní osnova zákona o zrušení šlechty byla představena už na prvním zasedání Revolučního národního shromáždění dne 14. listopadu 1918. Zpravodajem zákona se stal právník František Weyr, který v něm provedl několik změn. Na schůzi konané 3. prosince 1918 potom Weyr vysvětlil okolnosti jeho vzniku a prezentoval jej jako slavností prohlášení státu o skončení tradice šlechtictví. Nebyly v něm zakotveny žádné sankce za jeho porušování, protože „adresátem“ byl stát. Návrh zákona byl přijat 10. prosince 1918 jako Zákon, jímž zrušují se šlechtictví, řády a tituly (zákon č. 61/1918 Sb.). Nové legislativní opatření zakazovalo příslušníkům šlechtických rodů užívat jejich rodné jméno „s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví.“ Šlechtický stav stav jako takový, včetně výsad z něho plynoucích, přestal díky tomuto zákonu po právní stránce existovat.
František Weyr (1879-1951), právník, profesor Masarykovy univerzity v Brně. Měl významný podíl na přípravě zákona o zrušení šlechtictví.
Jak zákon o zrušení šlechtictví vnímala šlechta
Většina šlechticů tento zákon brala jako pokus odříznout mladou republiku od historie zaniklé monarchie a dál své šlechtické tituly užívala, protože jim nehrozila žádná zákonná sankce. Stát proto přistoupil k novele zákona z roku 1918 a dne 10. dubna 1920 byl zveřejněn zákon 243/1920 Sb., který v paragrafu 6 jasně stanovil sankce za používání šlechtických titulů. Bylo v něm uvedeno, že „Přestupku se dopouští a vězením, na Slovensku uzamčením, od 24 hodin do 14 dnů, nebo trestem peněžitým od 50 do 15 000 Kč bude potrestán: 1. kdo úmyslně a veřejně užívá šlechtických titulů, erbů, řádů, vyznamenání, jež byly zákonem zrušeny, nebo kdo takovým, způsobem hledí naznačiti své bývalé šlechtictví; 2. kdo si osobuje čestný odznak nebo vyznamenání, nejsa k tomu oprávněn; 3. kdo v tisku někomu dává zákonem zrušený titul šlechtický.“ V novele z roku 1920 byla napravena i předchozí špatná formulace, která státu zakazovala udělovat i řády, které byly uděleny za válečné zásluhy a budování nového státu.
Příslušníky aristokracie ztráta šlechtických titulů zasáhla, ale mnohem víc je poznamenal rozpad monarchie, protože tím se zhroutil jejich životní svět. Pořád se cítili jako „Starorakušané,“ pro které byl vždycky důležitější vztah k panovníkovi a monarchii než jazyk, kterým mluví, nebo státní příslušnost. Ironií osudu tak byli zrušením šlechtictví nejvíce „potrestány“ rodiny nové šlechty, které šlechtický stav získaly za vynikající zásluhy. Drtivá většina z nich totiž neměla žádný větší majetek a jejich nejhonosnější ozdobou byl právě jen šlechtický titul. Mnozí z nich proto začali ve svém jménu používat pomlčku, která spojila jména a predikát.
V roce 1936 bylo původní znění zákona nahrazeno novým (268/1936 Sb.), který pamatoval i na zákaz užívání erbů a zvýšil sankce na 20 000 Kčs nebo dva měsíce vězení. Proti právu se provinil i ten, kdo zrušený šlechtický titul někomu přiřkl v tisku. V době okupace protektorátní vláda platnost titulů obnovila. Příslušný protektorátní zákon byl zrušen po válce vyhláškou ministerstva vnitra 30/1945 Sb. Zmatek kolem zákona o zrušení šlechtictví dovršili komunisté, kteří jej obnovili v podobě z roku 1936, ale zrušili všechny tresty za používání šlechtických titulů nebo erbů.
Dnes je tedy zákon č. 61/1918 Sb. stále platný a sílí hlasy, které volají po jeho definitivním zrušení.
ZDROJE:
Jan Županič: ŠLECHTA A ARISTOKRACIE V PODUNAJSKÉ MONARCHII.
Jan Županič: Nová šlechta Rakouského císařství. Praha 2006.
Kautman, František Josef Holeček a česká šlechta. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. D, Řada literárněvědná. 1997, vol. 46, iss. D44, pp. [25]-32
Petr Bělík: „Za císaře a za vlast.“ Dynastický a zemský patriotismus u moravské šlechty druhé poloviny 19. století. Disertační práce. Masarykova univerzita. Brno 2016.
Tomáš Tyl: Zákon 61/1918 Sb. aneb Spravedlnost pro každého! Časopis pro právní vědu a praxi. Roč.12, č.4 (2004).
Zrušení šlechtických titulů patřilo mezi první právní normy Československa
Konec aristokracie v Čechách. Před 100 lety byly zrušeny šlechtické tituly
Konec šlechticů v Čechách: Co se stalo se zvučnými tituly?
Češi a jejich aristokracie. Cesta z monarchie k republice přinesla i zákaz šlechtických titulů
Zdeněk Hazdra: Šlechta v éře prvorepublikového Československa (1918–1938): mezi odporem, loajalitou a službou. Česká šlechta v první polovině 20. století (1918–1948).
